Sokol, Jan: Člověk jako osoba

Sokol, Jan
Člověk jako osoba

recenze filozofie

Sokol zasazuje myšlenky antropologů či etologů 20. století do kontextu uvažování antických myslitelů i soudobé filozofie. Daří se mu přitom syntetizovat a popularizovat poznatky z mnoha různých oborů, přičemž je obohacuje o svoje životní zkušenosti, vycházející z praxe i v rukodělných profesích. Od obecného teoretizování se tak dostává i ke konkrétním a názorným detailům.

Člověk jako osoba
Jan Sokol: Člověk jako osoba: filosofická antropologie. Třetí, rozšířené vydání. Vyšehrad, Praha, 2016, 273 s.

V jakém smyslu je člověk podivným živočichem? Jakým způsobem již nemluvně zkoumá zákony kauzality? Jak v nás funguje „parlament instinktů“? Jak je tomu se slavnou opozicí „mít“ versus „být“? Známe fylogenezi lidského úsměvu? Co to znamená, být zralou osobou? Jakou roli v našem životě hrají takové konstanty, jako je bydlení na venkově či ve městě, příslušnost k rodině a národu a schopnost řeči, vědomí viny a smrtelnosti, schopnost lásky? Co je to známý „paradox štěstí“? Těmito základními otázkami se zabývá kniha Člověk jako osoba: filosofická antropologie. Vychází z kurzů, které její autor, prof. Jan Sokol (*1936), přednášel pro budoucí učitele a vychovatele na Karlově univerzitě v Praze. Tento český filozof, původně ovšem vyučený zlatník, dálkově studoval matematiku na MFF UK, v letech 1964–1990 pracoval především jako programátor. Je zetěm Jana Patočky, patřil k první vlně signatářů Charty 77, po roce 1989 zastával funkci poslance a krátce ministra školství, neúspěšně kandidoval na úřad hlavy státu. Především ale působí jako univerzitní pedagog, což jej přivedlo k tomu, aby v zájmu osvěty studentů začal vytvářet či vylepšovat hesla na české Wikipedii. V recenzované knize se snaží shrnout to „nejdůležitější, co o člověku a jeho vývoji říkají různé dílčí vědy o člověku, počínaje fyzickou antropologií přes etologii, embryologii, etnologii, psychologii, sociologii až po jazykovědu a kulturní antropologii“.

Sokol v úvodu vyzývá čtenáře, aby studium jeho knihy doplnili četbou klasické beletrie či dramatu, tyto fikční světy totiž dávají možnost nahlédnout dovnitř druhé bytosti. K dlouhému výčtu jmen spisovatelů, které na daném místě autor uvádí, by bylo možné doplnit i řadu významných teoretiků, které ve své knize (naopak) zcela vynechal, ač by rovněž měli co říci k oněm univerzálním tématům, jež autor probírá. I když někteří recenzenti se s dřívějšími a kratšími verzemi knihy vyrovnali právě takto (viz „Člověk očima Jana Sokola“, Katolický týdeník, 2002, 13), asi nemá cenu tvořit telefonní seznam jmen, která zná recenzent, ale nikoli autor. Přesto ale musíme kriticky a s jistým podivením uvést skutečnost, že z žijících osobností je v knize zřejmě nejcitovanější Irenäus Eibl-Eibesfeldt (*1928), pán již velmi pokročilého věku, jehož četné teze jsou odborníky oprávněně zpochybňovány. I Sokola se pak můžeme v jednotlivostech snažit opravovat: například v tom, že homérští hrdinové jsou jakési nádoby, do nichž jsou zvenčí vkládány nálady a city, jak tvrdí, by jej autority doplnily v tom smyslu, že to platí pro Íliadu, ale ne už tolik pro Odysseu.

Přesto je možné říci, že se Sokolovi často dobře daří syntetizovat a popularizovat poznatky z mnoha různých oborů. Myšlenky antropologů či etologů 20. století přitom zasazuje do kontextu uvažování antických myslitelů i soudobé, hlavně fenomenologické filozofie. To vše obohacuje o svoje osobité životní zkušenosti, vycházející z praxe i v rukodělných profesích, jako je zmíněné zlatnictví, hodinářství či elektro. Od obecného teoretizování se tak dostává i ke konkrétním detailům, třeba k tomu, jak se budovy nádraží měnily z městské chlouby na shromaždiště bezdomovců a drogových dealerů. Díky oněm praktickým pasážím se přitom čtenář například může seznámit s etymologií pojmenování zkoušečky zvané „vadaska“ – a mnohý tak možná prvně v životě narazí na samotný fakt její existence. Sokol přitom nepíše temným stylem ani nezaujímá žádné krajní postoje: svoje myšlenky formuluje jasně a uhlazeně. I když to nezřídka vede k vytěsňování čehokoli vybočujícího ze sféry dobrého vkusu, všeho, co by případně mohlo pohoršit útlocitné studentky. Přitom kdyby autor bez eufemismů a zastírání otevřeně pojednal například o tom, jak bujaře a obhrouble vypadala kdysi česká příjmení, jak je popsal Pavel Eisner ve spisu Chrám i tvrz, málokdo by se skutečně zlobil (a textu by to přidalo na živosti). Tento postoj má ale tu výhodu, že se autor nesnaží být za každou cenu originální nebo provokativní. Nechce se ani prostřednictvím neudržitelných tvrzení a intelektuálních kejklů odlišovat od „většiny“, aby se pak samozvaně pasoval do role tzv. „disidenta“, hrdinně bojujícího proti údajnému majoritnímu diktátu. Na rozdíl od svého – bohužel vítězného – protikandidáta v prezidentské volbě roku 2003 nepopírá platnost důkazů o rychlosti klimatických změn a nutnost vyvodit z nich patřičná opatření. A nezavírá oči ani před jistou krizí současné západní civilizace.

Intelektuál Sokol přitom nehlásá zkratovitá řešení, efektní sofistikované teorie ani zbrkle nehledá jediného viníka. (Na rozdíl od dnes stále sílících populistů, kteří si, jak napsala politoložka Anna P. Durnová, „ze své resistence vůči faktům a vzdělání udělali ctnost. Nikdy vám nemůžou lhát: buď jste je ze slonovinové věže špatně pochopili, anebo jste to elitářsky překroutili“). Místo toho se Sokol vrací k starému, ale stále aktuálnímu tématu „obtížnosti“ svobody, zpracovanému již třeba Erichem Frommem. Sokol deziluzivně a antipopulisticky konstatuje, že samotný projekt lidské svobody příliš optimisticky předpokládal, že každý je – nebo aspoň chce být – zralou osobou. Bohužel se posléze ukázalo, „že jen malá část emancipovaných lidí si se svou (prázdnou) svobodou – například v podobě volného času – ví rady. Většina, pro niž to byl a je jen prázdný čas, ochotně přijala nabídku masové zábavy.“ Díky tomu se dnes zábavná hudba a časopisy, televize a cestovní kanceláře, výrobci audio a video „společně starají o to, aby obrovské množství prázdného času, s nímž si nikdo neví rady, něčím zaplnili – a tak vlastně zastřeli smutnou skutečnost, že pracně vybojovaná emancipace mnoha lidem štěstí nepřinesla“. Historii člověka, které Sokolova kniha hutně shrnuje, se dá vidět i takto: „úsilí celých generací v průmyslu, ve vědě a v organizaci společnosti nás nakonec zbavilo většiny nesnází a trápení, které plnily životy našich předků. Proč to ty generace dělaly? Abychom se mohli nudit před obrazovkou? – Podmínky, které nám připravily, umožňují osobní rozvoj jako nikdy dřív. Ale i když je pro něj všechno přichystáno, udělat to musíme sami. Od začátku dějin usilovali naši předkové o to, aby si své životy a život společností mohli řídit sami. Teď bychom konečně mohli – a místo toho zabíjíme čas.“ Ano, možná je to trochu zjednodušující (přeci jen existuje menšina angažovaných, například dobrovolníků pomáhajících ve volném čase uprchlíkům), ale celkově trefně řečeno. S touto Sokolovou knihou rozhodně „zabíjet čas“ nebudete, ale zároveň je jisté, že kdyby se hypoteticky autorovo jméno opět objevilo mezi kandidáty na prezidenta, patřil by zase k těm poraženým.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 7 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   70%čtenáři

zhlédnuto 1072x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce