Švejk hostem v Praze
Pitínský, Jan Antonín: Mein Švejk

Švejk hostem v Praze

Románový hrdina Švejk lákal od už od svého vzniku k dalšímu uměleckému zpracování – ať už to byly filmové adaptace, nebo ilustrace Josefa Lady. V minulosti se Švejk mnohokrát objevil i na jevištích. Mezi inscenace, které zvolily neobvyklý inscenační klíč, patří čerstvý pokus o dramatizaci: Mein Švejk J. A. Pitínského.

Románový hrdina Švejk lákal od už od svého vzniku k dalšímu uměleckému zpracování – ať už to byly filmové adaptace ve 30. letech 20. století, nebo ilustrace Josefa Lady a jimi inspirovaný dvoudílný film K. Steklého Osudy dobrého vojáka Švejka s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli. V minulosti se Švejk mnohokrát objevil i na jevištích, a to se střídavým úspěchem. Mezi inscenace, které zvolily neobvyklý inscenační klíč, každopádně patří Potužilovi Švejci z Divadla na okraji z 80. let 20. století a čerstvý pokus o dramatizaci: Mein Švejk J. A. Pitínského.

Divadelní představení Divadla Husa na provázku Mein Švejk s podtitulem Operetta. Komedie. Smrt bylo uvedeno v rámci přehlídky Divadlo v pohybu X: potrháni smíchem (od 13. do 18. dubna v divadle Archa). Brňáci předvedli pražskému publiku výsledky tříletého inscenačního projektu Smějící se bestie, který se zabýval groteskou, smíchem a humorem a jehož mottem se stala věta: „Smích jako zbraň! Smích nejen laskavý a hřejivý, ale i sarkastický, absurdní, nelítostný…“

Během představení Mein Švejk má divák možnost prožít nejen celou škálu podob humoru, ale také je mu poskytnut originální pohled na jednu z nejznámějších postav české literatury – Švejka. Všimneme-li si nejprve vizuální stránky, má hlavní postava představení se Švejkem z literární předlohy zdánlivě pramálo společného. Chybějí mu všechny známé atributy: výrazná uniforma, zavalitá postava, přitroublý projev. Provázkovský Švejk není sólo hrdina, ale působí jako součást většího celku; všechny postavy zde mají rovnocenné postavení. První část hry má navíc formu operety nebo také černobílé grotesky, v níž je mluvené slovo nahrazeno stylizovaným zpěvem a rytmizovaným pohybem. Dojem černobílého filmu z počátku minulého století ještě posilují cedule s vysvětlujícími nápisy přenášené přes jeviště. Vizuálně působivé je i nápadné líčení herců.

Režisér J. A. Pitinský si ze Švejka vybral jen několik klíčových scén – nadšený vstup Švejka do války, jeho cestu do Budapešti a pak na frontu (celá tato část se odehrává na jevišti ve vagonu). Závěrečná scéna probíhá přímo na bojišti. Je to nejkratší, ale přesto nejpůsobivější část inscenace.

Herci nechávají své postavy promlouvat nejen specifickým jazykem, ale také tělem – slovní vulgarita je ve velké míře nahrazena vulgaritou tělesnou: osahávání poručíka Bieglera, kterého hraje žena (Růžena Dvořáková), pantomimické znázornění klystýru a soulože, vykonávání tělesných potřeb před zraky diváků, to vše nenechá nikoho na pochybách, v jaké společnosti se nachází... V hlavní roli je chvíli i latrína.

Druhá část představení se odehrává za jízdy ve vagonu na frontu – a jízda to opravdu je: tempo se zvyšuje, všichni herci jsou stále na scéně a kromě hraní rolí vytvářejí také neustálým pohybem svých těl iluzi jedoucího vlaku. Inscenace se však pozvolna proměňuje, groteskní nadsázka ustupuje civilnímu herectví – destrukci a válečné vřavě. Ve vrcholné scéně se neběhá, nemluví, pouze střílí. Za burácení závěrečné skladby se postupně všechny postavy propadají do klidu….

Pitínského Švejk je srozumitelný i přesto, nebo právě proto, že téměř ničím nepřipomíná ladovského Švejka, jak ho známe z ilustrací nebo i z hraného filmu. Hlavní postava z inscenace Mein Švejk boří mýty, které byly kolem tohoto literárního hrdiny vytvořeny. Více než na samotnou postavu se inscenace zaměřuje na absurditu válečného pekla, jehož jsou Švejk a další protagonisté nechtěnou součástí.

Snad jedinou hůře čitelnou a možná i nadbytečnou postavou je čtenář v knihovně (prostor na straně jeviště), který nezúčastněně tráví čas čtením a jen několikrát vystoupí do popředí s citátem. Byť z jeho úst znějí například myšlenky filozofa Egona Bondyho, je pro diváka těžké pochopit, jakou má souvislost s inscenací, jaké místo v ní zaujímá.

Představení Mein Švejk je i obrazem dnešního světa, který svým nekontrolovatelným a nepředvídatelným vývojem připomíná situaci vojáka Švejka a jeho spolubojovníků za 1. světové války a v němž si běžný člověk připadá jako malé kolečko ve složitém stroji, který se s ním stále rychleji řítí tam, kam nechce, a není v jeho silách tomu zabránit. 

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse