Pondělíček, Ivo: Labyrinty duše & Bída psychologie

Pondělíček, Ivo
Labyrinty duše & Bída psychologie

recenze kultura

Autorovy úvahy nesou stopy doby svého vzniku a v některých rysech jsou již poněkud zastaralé. Na druhou stranu je například jeho interpretace Paní Bovaryové přesvědčivější než nedávný „postmodernistický“ výklad téhož textu od J. Kellera. Díky svým zkušenostem dokáže Pondělíček najít též jevy, které se opakovaně vracejí napříč různými generacemi, a tak jeho texty obsahují i podněty nadále platné.

Bída psychologie a moudrost umělců. Eseje Iva Pondělíčka: zastaralé i podnětné
Ivo Pondělíček: Labyrinty duše & bída psychologie: výbor esejů. Prostor, Praha, 2016, 309 s.

Je možné se i v dnešním světě potkat s novodobými vtěleními fiktivních postav jako Ema Bovaryová nebo Zolova Nana? Jak se v průběhu staletí proměňovala povaha dona Juana v literatuře i filmu a jak může vypadat jeho „napravení“? Jaký je rozdíl mezi původní literární předlohou, „donchuanistou“ a „donchuanem“? Jaké jsou slovní projevy psychotiků a jakým způsobem může krásná literatura zprostředkovat jejich vnitřní svět? Jak se projevoval jistý český pacient, kterého bychom pro jeho zálibu ve vymýšlení fiktivních světů s umělými jazyky a sepisování slovníků a gramatik mohli v nadsázce nazvat českým Tolkienem? Který světový malíř jako nejodvážnější ze všech „připlul na ostrov jménem Hysterie“? Proč jsou v sexuální oblasti nejzranitelnější muži s vysokoškolským vzděláním? Je prvotní význam symbolu kříže erotický? I nad těmi otázkami se zamýšlí sexuolog, psycholog, filmový teoretik a malíř Ivo Pondělíček (*1928) v knize Labyrinty duše & bída psychologie. Jde o výbor z jeho esejů, které vznikaly v letech 1965 až 2015. Autor promoval na univerzitě v Brně, poté působil jako lékařský psycholog. Opakovaně byl terčem perzekucí ze strany komunistického režimu. Od roku 1959 přednášel psychologii filmu na FAMU, poté na Filozofické fakultě UK v Praze, odkud musel odejít. V 80. letech působil na klinice popálenin. Založil první poválečnou manželskou poradnu v Československu. Tyto jeho bohaté interdisciplinární zkušenosti se promítají také do této knihy. Autor je v ní velmi kritický k experimentální psychologii, která podle něj zkoumá především to, co máme společného s krysami, ale opomíjí výlučně lidské aspekty. O to více Pondělíček spoléhá na umění. Vždyť senzitivní a nadaný umělec primárně dokáže odhalit ve změti duše víc, než jsou schopní učinit mnozí psychoanalytici ve funkci „laborantů“ čili „psychologové a psychiatři, kteří – a není jich málo – jsou bez invence“.

Takže třeba četbu francouzských románů autor uvádí do kontextu vlastních zkušeností s rozpadajícími se manželstvími. Konstatuje, že vinou mnoha dnešních „Bovaryových“ se v současnosti četná manželství rozvádějí. Mnoho mužů prý Pondělíček viděl v trpké úloze Karla Bovaryho a desítkám žen v pošetilé roli Emy nestačil vyvrátit jejich falešnou představu o jejich „ubohosti a utrpení“. Autor si přitom uvědomuje, že Flaubert nestudoval dobové psychiatrické texty: „A přece dovedl tak beze zbytku vyjádřit egocentrismus Emy, aniž musel napsat, že je egocentrická. Anebo dokázal přesvědčit čtenáře, že jeho hrdinka trpí utkvělými reminiscencemi jen proto, aby mohla zamítnout svou tísnivou přítomnost – a přece nepoužívá a nijak nepředjímá ve svém rukopise psychoanalytickou mluvu, hovořící o únikových mechanismech regrese. Spíše než jako psychoanalytik působí Flaubert nemilosrdně jako chirurg, který ví, kde má nasadit skalpel, aby se ve spojitosti s jizvou, kterou otevírá, odkudsi ozvalo někdy sotva slyšitelné a jindy zas pronikavější zaúpění lidské bolesti.“ Pro Zolovu Nanu jako stále živoucí typ ženy jsou podle Pondělíčka charakteristické pohrdání mužem, který je štědrý a ústupný, dále nenasytnost, marnivost a narcismus. A dokonce sám za sebe (i svoji generaci) prohlašuje, že tato femme fatale „našim otcům i nám samým na celý život předurčila erotické sny“.

Svoji znalost psychosomatiky autor propojuje například s četbou sci-fi románu spisovatele Kóbó Abeho Tvář toho druhého, v němž si hrdina po úrazu obličeje vyrobí vlastní masku, která vypadá jako tvář extrovertní a nepřizpůsobivá, ostře zašpičatělá, energická a prozrazující schopnost jednat: „Během života má člověk tendenci určité výrazy opakovat a ty se mu ve tváři ustálí v podobě vrásek, záhybů a váčků… V mé tváři však není ještě vyryt jeden jediný letokruh, stejně jako ve tváři právě narozeného nemluvněte… Úkol vytvořit na masce vhodné vrásky byl pojat již do mých prvních plánů. Jestli se mi zdaří, stane se i maska čímsi důvěrnějším, snáze ovladatelným. Tak a podobně jsem kličkoval kolem problému a ignoroval své svědomí, jež mi to zazlívalo.“ Japonec v knize rozvíjí četné úvahy o vztahu tváře a lidského charakteru a o tom, že tvář je přístupová cesta k druhému člověku, a pokud je zatarasena, ten, kdo půjde kolem ní, se bude domnívat, že „vede jen k neobydlenému domu“.

Dalším tématem, kterému se kniha věnuje, je úloha moderních médií v proměně „alfabetické kultury na obrazovou“. Autor v ní uvažuje o budoucnosti televize, která je podle něj dobrým partnerem izolovaným lidem, ale nepřítelem rodinných společenství. Dále kritizuje stále větší sexuální explicitnost dnešních médií. Právem totiž soudí, že naprosté odtajnění tělesné lásce nesvědčí: „S každým porušením tabu, s každým krokem k liberalizaci (a infantilitě) si erotika zmenšuje pole působnosti.“ Navíc se s tím pojí jakási glajchšaltizace: „Mezi narůstající explicitností a detabuizací erotických témat a omezováním konzumentovy svobody existuje spojitost. Dokonce se tu poukazuje na příbuznost s praktikami totalitního státu. Čím je text nebo sled obrazů v masmédiích explicitnější, tím více usiluje o to čtenáře či diváka vzrušit, ale zároveň i jeho vzrušení a orgasmus řídit. Tím nabývá totalitních rysů: řídí a nařizuje i cesty, jimiž se má ubírat čtenářův a divákův orgasmus… Fetišistické zaujetí pro jemu odpovídající erotické podněty linoucí se z ekranu, z televizní obrazovky, z internetu nebo z reklamy má dnes obecně sjednocený a univerzální charakter. Zároveň díky superprodukci obrazových médií nebyla erotická představivost nikdy tak sjednocena a soustředěna na určitý, třebaže stále proměnlivý velkolepý typ, na jediný a v tu chvíli převládající ideál, o němž si myslíme, že je nám vlastní, a netušíme, že byl mimovolně – cestou infiltrace obrazu – v nás vypěstován. Při svém erotickém výběru je lidské libido unifikované více než kdykoliv dříve.“ Kromě jiného zmiňuje současný trend prodávání použitých dámských kalhotek jako fetišů, který s pobavením zařazuje do kategorie groteskno v sexualitě. Sám se ale v nedávném rozhovoru pořádaném při příležitosti vydání knihy svěřil s tím, že podle něj jsou fetišem, který sexuálně pronásleduje i starce, krásné ženské nohy.

Autorovy úvahy bezesporu nesou stopy doby svého vzniku a v některých rysech jsou již poněkud zastaralé. V současnosti už rozhodně není aktuální otázkou vztah mladých generací k televizi, ale spíše nástup YouTube. Také Nana asi není tak mocným a vlivným sexuálním idolem, jakým snad byla v době autorova mládí, i když román o ní vychází ve stále nových vydáních. Kapitola o významu tváře pro lidskou identitu, kterou by snad někdo mohl označit za pouhé poznámky pod čarou ke skutečně skvělému Abeho příběhu, nereflektuje nejnovější vývoj v dané oblasti: totiž trend transplantací, který do této oblasti vnáší nové impulsy. Rovněž se můžeme ptát, jestli dnešní internetové porno, v němž si každý případný zájemce může najít objekt takřka libovolného stáří, tělesného objemu a barvy kůže, provozující nesčíslný počet sexuálních technik, je dnes tak unifikující, jak autor naznačoval (ovšem původně v článku již třináct let starém). Na druhou stranu například jeho interpretace Paní Bovaryové je jistě jen jednou z mnoha možných, ale je přesvědčivější než nedávný „postmodernistický“ výklad téhož textu od sociologa Jana Kellera. Díky svým zkušenostem dokáže Pondělíček najít též jevy, které se opakovaně vracejí napříč různými generacemi, a proto jeho texty obsahují i podněty nadále platné a stále aktuální.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 1360x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce