Bryson, Bill: Nová cesta po malém ostrově: Znovuobjevení Velké Británie

Bryson, Bill
Nová cesta po malém ostrově: Znovuobjevení Velké Británie

recenze sociologie

Čtenář se v knize dozví velké množství věcí značně odlišné důležitosti: od Brysonova soukromí přes jeho subjektivní zážitky z cest a střípky z historie navštívených míst až po krátké úvahy o britské národní povaze. To vše autor propojuje jemnou sebeironií, hranou naivitou a lehkým stylem.

Dost malá na to, aby byla útulná, i dost velká, aby si udržela živou a nezávislou kulturu? Cestopis Američana, který se rozhodl stát se Britem
Bill Bryson: Nová cesta po malém ostrově. Znovuobjevení Velké Británie. Přel. Julie Tesla, Pragma, Praha, 2016, 352 s.

„Británie má ideální velikost – je dost malá na to, aby byla útulná a dala se sevřít v náručí, ovšem dost velká, aby si udržela živou a nezávislou kulturu.“ I toto vyznání můžeme najít v knize Nová cesta po malém ostrově. Znovuobjevení Velké Británie od Američana Billa Brysona (*1951), který dlouhodobě žije v Británii. Působil mimo jiné jako prezident Hnutí za ochranu anglického venkova a rovněž jako kancléř Durham University. Druhá z funkcí podle jeho vlastních slov spočívala v tom, aby byl „neškodný a milý“ a dvakrát ročně předsedal promočnímu ceremoniálu.

Nová kniha navazuje na jeho Zápisky z malého ostrova (originál 1996), které byly v celonárodním hlasování zvoleny knihou, která Británii nejlépe reprezentuje. Po dvaceti letech se autor vydal na novou cestu, aby zjistil, co se v Británii změnilo. Na svém putování „znovuobjevuje podivuhodně nádhernou, skvostně neobvyklou a roztomile jedinečnou zemi, která ho nepřestává překvapovat“. Vybírá přitom „vše idiotské, milé, směšné a skandální“, co v dnešní Británii našel. Povahu tamních obyvatel Bryson popisuje jako podivínskou a paradoxní, například prý často vynaleznou něco, co má pro svět velkou hodnotu, a pak z toho sami nedokážou těžit. Pokud se při něčem baví Angličan (jako když se koupe ve svém moři), automaticky to neznamená, že je to skutečně zábavné. Hlavním rysem britského „systému“ je to, že by se měl systematicky jenom tvářit.

Ke své nové vlasti není autor jistě nekritický: odsuzuje třeba přílišné šetření na nesprávných místech (a to, že čím je tato země bohatší, tím chudším způsobem přemýšlí). Velmi ironicky také líčí test, kterým musel projít, aby získal občanství – podle něj byl plný zbytečných otázek a faktických i gramatických chyb. K čemuž kousavě dodává, že pokud je jedním z požadavků, aby lidé podstupující test plně ovládali angličtinu, pak by možná bylo dobré ujistit se, že osoby za test zodpovědné prokážou stejné znalosti. Na mnoha místech tam nachází nejen předstíraný systém, ale přímo obrovský chaos. Ovšem přesto to navzdory všemu „nějakým způsobem funguje“. Zmiňuje i bývalého starostu Londýna Borise Johnsona, který se pak proslavil jako vůdčí osobnost tábora pro brexit. Johnsonovo neohrabané chování, dokonce i samotné neupravené vlasy jsou prý zářným příkladem londýnského zmatku. A celý Londýn pak Bryson prohlašuje za „nejlepší město na světě“. Podobně jako nadneseně dodává, že na světě neexistuje příroda důmyslnější, příjemnější a krásnější na pohled než ta ve Velké Británii.

Čtenář se v knize dozví velké množství věcí značně odlišné důležitosti: od Brysonova soukromí (například kdy se stal dědečkem) přes jeho subjektivní zážitky z cest a střípky z historie navštívených míst (Stonehenge) či útržky biografií tamních velikánů (George Everest) až po krátké úvahy o britské národní povaze. To vše autor propojuje jemnou sebeironií, hranou naivitou a lehkým stylem. Nepochybně existují serióznější a komplexnější knihy o hlubinách britské mentality, jako Ackroydův Albion: kořeny anglické imaginace (BB/Art, Praha, 2004) nebo Paxmanovi Angličané: portrét národa (Academia, Praha, 2006). V těch se mimo jiné dozvíme o anglickém dlouhodobém odmítání obecných doktrín a těžko pochopitelných teorií, takže již před rokem 1300 francouzští učenci považovali anglickou duchovnost za „pragmatickou“. I o tom, že Angličané jako obyvatelé malého ostrova měli odpradávna potěšení z malých věcí (a nedůvěru k těm velkým). Už třeba anglický básník Andrew Marvell (1621–1678) vytvořil svět, ve kterém jsou lidé drobní, zatímco rostliny, tráva a hmyz obrovské; a k vůbec nejmocnějším obrazům v anglické literatuře podle Ackroyda patří hořčičné semínko, zrnko písku nebo lískový oříšek jako symbol vesmíru. Paxman zase v souvislosti s konspiračními teoriemi o zločinných spiknutích spřádanými údajně v Bruselu (proti Britům) podotýká, že Anglie je země, jíž prostě dělá radost, když ji někdo perzekvuje.

Recenzovaná publikace skromně poskytuje jen jednu z variant tématu setkání Američana – zklamaného vlastní zemí – s Británií, přičemž ale širší srovnávací kontext by nepochybně poskytl výrazně plastičtější a barvitější obraz. Autorovi šlo ovšem spíše o cestopis s humoristickými prvky než o souhrnnou sociologickou studii. Když autor srovnává Spojené království se státem, z něhož pochází, vyznívá tato komparace pro monarchii nadmíru pozitivně. S odporem Bryson píše o neschopnosti a neochotě amerických zákonodárců začít výrazněji regulovat držení zbraní nebo o jistém programu pravděpodobně zvaném „Microsoft Gestapo“, který americké firmě umožňuje dostat se kdykoli do jeho počítače, „všechny postavit ke zdi a nainstalovat nový software“. Na rozdíl od Ameriky tedy Británie podle Brysona zůstává v zásadě příčetná, i když i Britové se po americkém vzoru stávají stále hrabivějšími a sobečtějšími. Naopak nijak v knize nekomentoval vztah Britů k Bruselu či Evropské unii. Před nedávným referendem se otevřeně přihlásil k setrvání státu v EU a opačný výsledek posléze zklamaně komentoval tak, že při něm šlo čistě o emocionální, ne rozumovou volbu. Čtenář knihy Nová cesta po malém ostrově. Znovuobjevení Velké Británie ale může být podobnými slovy překvapen. Vždyť z ní vyvstává – zpětně viděno přesný, či dokonce prorocký – portrét země, která chce být plně samostatná, chce si sama se sebou vystačit (a do EU nikdy plnohodnotně patřit ani nechtěla a nikdy své členství plně nepřijala). Pokud bylo premiérovi Davidu Cameronovi vytknuto, že ve své reakci na výsledky hlasování nijak nekomentoval, co odchod Británie bude znamenat pro zbytek unie, pak Bryson ve své knize zachází ještě dále. Domýšlí, jaké by byly hlavní výhody toho, kdyby se Británie oddělila od okolního světa a ten by nechala zmizet, přičemž nechtěně prozrazuje, že mnoho neví o frekvenci významných sportovních akcí. Nebo dává najevo, že pak by si už vše Britové řídili sami a zcela podle svého: „Kdyby zbytek světa zítra zmizel a zbyla jen Británie, stále bychom tu měli dobré knihy a divadlo a stand-up komiky a univerzity a schopné chirurgy a tak dále. Anglie by každý rok vyhrála mistrovství světa ve fotbale a Skotsko by se pokaždé kvalifikovalo.“

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

44%čtenáři

zhlédnuto 1504x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce