Saarikoski, Pentti: Dopis pro mou ženu

Saarikoski, Pentti
Dopis pro mou ženu

recenze beletrie zahraniční

Syrový autobiograficko-dokumentaristický text Dopis pro mou ženu je finská variace na beatnickou literaturu. Nevyhýbá se erotice, detailům každodennosti ani kritice autorovy současnosti.

„Dublin je nudný město …“
Pentti Saarikoski:
Dopis pro mou ženu. Přel. a doslov napsal Michal Švec, dybbuk, Praha, 2016, 144 s.

Spektrum překladů finské literatury do češtiny se v roce 2016 rozrostlo o několik titulů především současné literatury: o magický román Moje kočka Jugoslávie od původem kosovského Albánce Pajtima Statovciho, cyklus povídek Sběratel dýmek od Katji Kettu, antologii finských fantastických povídek Lesní lišky a další znepokojivé příběhy, románovou rodinnou kroniku Čtyřcestí Tommiho Kinnunena či komiks Sojčák Jaakko Ahonena. Specifičnost Saarikoskiho titulu je v tom, že se nejedná o knihu současnou, nýbrž o klasiku zaujímající pevné místo ve finských literárních dějinách. Saarikoski si svého času vydobyl pozornost jako finské enfant terrible díky bohémskému způsobu života, několika manželstvím a veřejně přetřásaným skandálům. Jak bylo v době 60. a 70. let zvykem, kultura zasahovala i do politiky a Saarikoski se neúspěšně pokoušel kandidovat do finské poslanecké sněmovny. Proslýchá se, že jednou Helsinkami cestoval nočním taxíkem společně s jinou kulturní osobností, spisovatelem a novinářem Arvem Salem, autorem známého šedesátnického muzikálu Lapualaisooppera (Lapuaská opera, 1966), jenž naopak do parlamentu zvolen byl. Taxikář se Saarikoskiho dotázal, jak se mu vede, když je teď i poslancem, načež on odpověděl, že ve sněmovně křeslo nemá. „Aha, tak to je ten druhej ožrala…,“ odtušil taxikář.

Saarikoski se při studiích v Helsinkách velmi zajímal o antickou literaturu a v literárních dějinách bývá především vyzdvihován jako autor básnické sbírky Mitä tapahtuu todella? (Co se doopravdy děje?, 1962), jež měla předznamenat hlavní proud nové finské poezie 60. let, a to jak formálně (typografickými experimenty, textovými kolážemi, střídáním různých jazykových rejstříků), tak obsahem (političností ve smyslu „zpátky ke skutečnosti“, do ulic ke zjištění, „co se skutečně děje“, velmi často v radikálně levicovém duchu). Jeho nejvýznamnějšími díly prozaickými jsou žánrově obtížně zařaditelné texty laděné autobiograficko-dokumentaristicky, knihy psané reportážním stylem během zahraničních cest Aika Prahassa (Čas v Praze, 1967) a Kirje vaimolleni (Dopis pro mou ženu, 1968). Druhý uvedený titul 48 let po vydání v originále, během nichž si vydobyl své místo ve finském literárním kánonu, letos vychází i česky. Jelikož z knihy první česky již byl publikován v překladu Lenky Fárové úryvek v časopise Světová literatura (1993/2), je v tomto smyslu na co navazovat.

Text knihy je skutečně Saarikoskiho dopis jeho třetí manželce Tuule, rozené Setälä. Děj se zprvu odehrává v Londýně, poté ale básník pobývá především v irském Dublinu. V dopise svou manželku všemožně úkoluje, například aby za ním přijela, ale především aby mu poslala peníze, kterých se mu nedostává, a proto je neustále přepočítává. Přesto se poflakuje od hospody k hospodě, a pokud zrovna ne, tak od baru k baru (jak rovněž ukazuje názorná mapka na předsádce), a v jakémsi volném proudu vědomí uvažuje o spoustě věcí včetně těch nejintimnějších a hlavně nezřízeně pije; pečlivě sleduje povolení otevírací doby a řeší, kolik stojí jeho oblíbený alkohol: gin, whisky, pivo Guinness a stout. Jak řekl jiný finský společensky angažovaný básník stejného desetiletí Väinö Kirstinä, po deseti minutách čtení Saarikoskiho nám začne být dech cítit po kořalce, která se bohužel stala samotnému autorovi osudnou.

Jedná o text složený z mnoha rovin, v nichž autor prokazuje nebývalou sečtělost, například odkazy na finské autory P. Haavikka, V. A. Koskenniemiho a M. Lassilu. Bloumáním po (velko)městě zase může připomínat generaci finských švédskojazyčných autorů generace dagdrivare (česky povaleč či darmošlap) z počátku 20. století. Dublin hraje svou roli jako město Jamese Joyce, za nímž jezdí (američtí) turisté, kteří o něm vědí „kulový“ – jednoho takového zde Saarikoski uzemnil konstatováním, že Joyceova Odyssea – stejně jako Homérovu Odysseu – sám přeložil do finštiny. Saarikoski se do postavy Odyssea i stylizuje, ale manželka ať si za ním přijede již sama… Kromě něj se stylizuje též do postavy finského básníka E. Leina, kterého připomíná v tom, že podobně jako on pobývá v zahraničí a sžíravě komentuje události ve Finsku.

Děj se skládá z roviny minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Saarikoski vzpomíná, co kde bylo a nebylo při jeho minulé návštěvě města, reflektuje své vztahy k ženám, manželkám i jiným partnerkám, včetně vzpomínek na striptýzové show. Na rovině přítomnosti se vedle popíjení snaží zachytit každý zdánlivě bezvýznamný detail: uvádí podrobně, co kdy jedl a co pil, komentuje hotely, v nichž bydlí, a pohostinství, kde tráví svůj čas, řeší své duševní stavy včetně depresí, bere prášky, dívá se na kachny, koná potřebu. A především si všímá typů lidí: místních studentů Trinity College nebo hostů pohybujících se v jím navštěvovaných restauracích. Dnešního čtenáře možná překvapí, jak multikulturní prostředí již tehdy v Dublinu bylo: černoši, italské restaurace, nesčetně cizinců – turistů např. z Dánska. Saarikoski se v této své próze navíc drží úkolu, který si vytyčil na počátku 60. let, tedy reflektuje, co se ve Finsku i ve světě aktuálně doopravdy děje. Nechybí odkazy na letecké katastrofy, fotbalové zápasy, zdražování, hudební soutěže, přehlídku irské armády, atentát na Martina Luthera Kinga, rasovou válku v USA, slintavku a kulhavku v Anglii, literární konfiskace a knižní válku týkající se finského spisovatele H. Salamy, studentské bouře v Německu a ve Francii. Doba to je na události více než bohatá, píše se legendární rok 1968.

A jak je to s tou třetí rovinou, budoucí? Je známo, že společensky angažovaný modus se ve Finsku 60. a 70. let pohyboval v radikálně levicovém, jinými slovy komunistickém duchu. Nestor překladu finské literatury Jan Petr Velkoborský kdysi vypravoval, že když se poprvé v době politického tání v roce 1967 dostal do Finska, setkal se zde právě se Saarikoskim, opojeným komunistickými myšlenkami. Jejich uplatňování znal ovšem Velkoborský z vlastní zkušenosti, a tak se ti dva hádali a nemohli se shodnout. Tyto neshody ale určitě nebyly důvodem toho, proč Saarikoski nebyl ještě za komunismu do češtiny Velkoborským přeložen a vydán. Posuďte sami, jaký byl Saarikoskiho komunismus:

Jednou sice básník pochválí údajně skvělý Leninův text, několikrát se ale také velmi nelichotivě vyjádří o schopnostech finských komunistů (které jednou počastuje výrazem „totální idioti“), proto toho, že se Finsko nikdy nestane socialistickým státem, netřeba litovat. Za komunistickými řečmi o utrpení vietnamského lidu se skrývá sadismus. Nadskakující holčičí pozadí v jezdecké škole jej vzrušují víc než Marxovy teorie a oportunisticky si libuje nad tím, že on i jeho manželka jsou leninističtí komunisté, a tak určitě dostanou sovětské vízum, aby si mohli vyjet na výlet na Volhu a Don. (s. 87)

Saarikoskiho komunismus je tak dost volný a zároveň i rebelantský vůči komunistům samotným a plný protimluvů. Stranickou disciplínu a loajalitu v něm lze hledat velmi těžko. Básník je samozřejmě do jisté míry opojený mládím, například se se přidává k protestnímu pochodu, aniž tuší, proti čemu se protestuje, ale je fajn pochodovat s mládeží. Pak ho pochod zavede na jakési divné místo a „… najednou se mi hrozně chtělo srát“, jak sám expresivně formuluje. Intuitivně tuší, že vývoj společnosti nelze dál zastavit, že se společnost mění, že finští komunisté jsou bráni vážně již i arcibiskupem, skoro jako by se plnily prognózy Marxe, do jehož slovníku občas zabrousí. Věrný ale nezůstane. Již sbírkou z roku 1969 s výmluvným názvem Katselen Stalinin pään yli ulos (Dívám se přes Stalinovu hlavu ven) začne se svými dřívějšími ideály účtovat, posléze se přimkne k pravoslavnému křesťanství a je pohřben u pravoslavného kláštera Uusi Valamo ve východním Finsku, kde v závěrečných letech svého života i pobýval.

Jako intelektuál, který chtěl původně studovat teologii, se Saarikoski ke křesťanství v notné míře vyjadřuje i v této knize. Vedle toho, že chodí po kostelech, jej komentuje v podobně fragmentárních replikách jako komunismus; kritizuje především církev (či církve) jako instituci (instituce) často si počínající v touze ovládnout svět násilně, prezentuje jakési volnomyšlenkářské parodie na úvahy o základních článcích víry či o smyslu křesťanských svátků a konečně ironizuje zjednodušující a schematizující způsob vysvětlování křesťanské víry pomocí krátkých jednovětých tvrzení na letáčcích.

Co čtenáře asi nejvíce překvapí? Především to, že o výše zmiňovaných intimních detailech se začne syrově mluvit hned od prvních řádků: „… jaký to asi bude, po dlouhý době jen spát a nešoustat. Ale za ten rok máme našoustáno i do zásoby“ (s. 7); v podobné materii (zde nelze užít slova „duchu“) text pokračuje i dál, ač v závěru je intimních záležitostí o něco méně. Když se představitelka mladé generace finských ženských spisovatelek 80. let Anja Kauranen (později Snellman) v knize Byla tady Soňa O. (česky 1992) vypořádávala s literárním establishmentem, při jeho vyjmenovávání též uvedla „Prasák Saarikoski“ (a český měšťák by možná řekl „… ten komunistický kanál S“) – víme tedy proč, i když kdo četl i její knihu, ví, že právě ona si s básníkem v tomto smyslu zrovna příliš nezadá. Doslov ke knize Dopis pro mou ženu uvádí, že text se způsobem vzniku, formou i obsahem v lecčems podobá kultovním textům amerických beatniků; mně připomenul kdysi dávno čtenou knihu Všechny řitě světa i ta má od Charlese Bukowského. Takového moderního čtenáře, který si v podobných záležitostech libuje, možná přesto překvapí, že rejstřík Saarikoskiho erotických motivů je v podstatě tematicky omezený na „heterosexuální klasiku“. Vysvětlením může být to, že až do roku 1971 ve Finsku platil na svou dobu poměrně přísný mravnostní zákon, mj. zakazující homosexuální styk, a ještě v roce 1968 by tak šíření se například o alternativních technikách mohlo být záminkou pro obvinění ze sodomie.

Literární vědci přišli s myšlenkou, že se v případě Saarikoskiho básnické tvorby nejedná o ryze společensky angažovanou poezii, ale že jde již o postmodernismus. Neplatí něco podobného rovněž v případě jeho prózy? Jako doklad postmoderních tendencí v jeho díle lze uvést metarovinu, především ve formě komentářů k textu: „Možná to bude nudnej text, protože Dublin je nudný město“ (s. 19). Jak bylo uvedeno u politické roviny díla, text je plný protimluvů a všechny aktuální události v podobě útržků zpráv nebo článků z novin či pouze názvů těchto článků (používaných mj. i v Saarikoskiho poezii) jsou velmi fragmentární, což je další z postmoderních rysů, který se v knize objevuje nejen u politické tematiky. A do třetice, autor sice představuje text jako autentický, čtenáři údajně poskytovaný v neupravené podobě, je to ale samozřejmě klasická postmoderní mystifikace, jak podrobně vysvětluje doslov.

Nezbývá než pochválit promyšlený překlad i zmíněný doslov Michala Švece a vyjádřit přání, aby se brzy podařilo i vydání celé Saarikoskiho první reportážní knihy, neboť v češtině by vedle knihy o Dublinu měla jistě vyjít i kniha o Praze. Příslibem je, že text Času v Praze – nebo možná se kniha bude jmenovat Dny v Praze jako zmiňovaný úryvek – bude údajně slovy autora „hezčí“, i když v ní autor bude kriticky mluvit o svých rodičích, kteří údajně neměli předpoklady pro jeho výchovu.

© Jan Dlask

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 2790x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce