Lasch, Christopher: Kultura narcismu

Lasch, Christopher
Kultura narcismu

recenze sociologie

Lasch spojil narcismus s tak velkým množstvím jevů, až význam pojmu poněkud rozmělnil. Zároveň ale musíme konstatovat, že mnohé faktory diagnostikoval správně. I desítky let po svém první vydání tak jeho kniha stále platným způsobem upozorňuje na některá negativa, která přináší život v demokracii a sociálně tržním či „pečovatelském“ státu.

Vlivná kniha o údajné všudypřítomnosti narcismu
Christopher Lasch: Kultura narcismu: americký život ve věku snižujících se očekávání. Přel. Daniel Micka, Triton, Praha, 2016, 299 s.

„Demokracie vede nejen k tomu, že člověk zapomíná na své předky, ale zatajuje mu i jeho potomky a odděluje jej od jeho současníků; obrací jej neustále jen k sobě samému a hrozí, že jej nakonec uzavře do osamělosti vlastního srdce.“ Tato slova napsal Alexis de Tocqueville. Ač pocházejí již z roku 1835, francouzský šlechtic v nich obdivuhodně předznamenal, kam směřuje vývoj individua v demokratické společnosti.

Daný psychický rys byl později pojmenován jako po hrdinovi řecké mytologie jako „narcismus“. Bájný Narcis se zamiluje do vlastního obrazu na vodní hladině a láskou k němu hyne. A stejně se pak ale podle Ovidia i „v Hádově říši zhlížel ve styžských vodách“. Příběh v průběhu staletí získával nové významy, ještě po celý středověk však přetrvávalo pojetí, podle kterého hrdinův skon varuje před iluzorností lidské lásky, šalebnosti tohoto světa, ale někdy také naopak o nebezpečí vzpírat se lásce. V historii převažují negativní hodnocení mytologického Narcise i všech jeho novějších následovníků – narcisů. Výjimečně se ovšem objevovaly i méně záporné interpretace. Německý jezuita Jacob Masen (1606–1681) v knize o barokní emblematice sice o Narcisovi píše, že reprezentuje ty, kteří ve své zaslepenosti dávají přednost kráse smrtelného těla před Boží milostí. Zároveň ale dodává, že Narcise můžeme chápat také jako obraz Boha, který je uchvácen láskou k člověku, a proto přijímá lidské tělo. Kladnou postavou byl Narcis také u anglického básníka Edwarda Younga (1683–1765). Young proti sobě postavil ctnost a neřest, které reprezentují postavy Narcise a Kaina. Základní protiklad je dán antitezí pohyblivost – nepohyblivost. Neřest je popisována jako nestálá a otevřená každému vlivu zvnějšku. Ctnost je oproti tomu pohroužena sama do sebe, je klidná a stálá. Statičnost Narcise, který je pohlcený svým odrazem v hladině, se u něj stává pozitivní hodnotou, je symbolem tvořivého umělce, který se odráží ve svém vlastním díle.

Výraz „narcismus“ se začal v odborné literatuře podle Františka Bartoše objevovat koncem 19. století, přičemž autory prvních koncepcí byli lékaři a psychiatři, „právě oni činí velice významný krok vedoucí k přenesení tematiky narcismu ze světa beletristicko-mytického do světa vědy“. Hojně jej pak rozpracovávali četní psychologové i sociologové. I když přitom někteří autoři připouštěli, že určitý stupeň narcismu je přirozený a že i při normálním vývoji zůstává jedinec v nějaké míře narcistický po celý svůj život, postupně přibývala negativní vymezení pojmu narcismus. Havelock Ellis, který zřejmě jako první psycholog začal operovat s tímto pojmem, narcismus (či aspoň adjektivum „narcistický”) spojil s nadměrnou masturbací, další zdůrazňovali egocentrismus, přesvědčení o vlastní nadměrné moci, síle a kráse, neschopnost soucítění, pocit nároku na zvláštní oblibu či obdiv ostatních. Podle Velkého psychologického slovníku mívají mladí lidé, kteří se v nedávné době dopustili střelby ve školách, výrazné narcistické sklony. V pokusech se „narcisté v situaci, kdy je spolužáci odmítli, nejvíc rozčílili a s bezkonkurenční agresivitou trestali druhé“. A podle výzkumu z roku 2002 se zjistilo, že u vězňů odsouzených za spáchání vražd, ozbrojených loupeží, znásilnění a přepadení „byla objevena signifikantně vyšší míra narcismu v porovnání s výsledky zbylé populace“. Jiní ovšem hledají vyšší míru narcismu také u objevitelů, vědců nebo sportovců. A podle A. Giddense „všechno, po čem narcistní osobnost touží (a ona chce být atraktivní, krásná a milovaná), může mít, samozřejmě za předpokladu, že bude konzumovat ty správné služby a kupovat to správné zboží. Proto žijeme v podmínkách modernity ve světě zrcadel, v nichž chceme vidět své já zbavené různých vad na kráse a dokonale zhodnocené“. Nejznámější je dnes koncepce francouzského sociologa G. Lipovetského. V době, kdy informace nahrazují výrobu, se podle něj konzumace jógy, psychoanalýzy, výrazového tance, zenu, skupinové terapie či transcendentní meditace stává novým obžerstvím, ekonomické inflaci odpovídá inflace psychoanalytická a obrovský rozmach narcismu, k němuž tato inflace vede. Čím více se zabýváme svým Já, tím více tu vzniká otázek a tím větší je nejistota. Ustavičnými „informacemi“ se Já stává prázdným zrcadlem, ustavičnými analýzami otázkou bez odpovědi, otevřenou a neurčitou strukturou, která na oplátku vyžaduje ještě víc terapie a anamnézy. Hranice těla podle Lipovetského ustupují, „hnutí za uvědomění“ je zároveň objevováním těla i jeho subjektivních možností. Místo objektivního těla tu podle Lipovetského máme tělo psychologické a sebeuvědomování si vlastního těla se stalo jedním z cílů narcismu. Podle psychologa Jiřího Adamce je narcismus „nejrozšířenější nemoc současné společnosti a tendence k jejímu prohloubení stále narůstá“.

Prvenství ohledně publicity narcismu jako kulturního fenoménu je přitom obecně přiznáváno Christopheru Laschovi (1932–1994). Tento historik, sociolog a sociální kritik působící na univerzitě v Rochesteru vydal roku 1979 vlivnou knihu Kultura narcismu: americký život ve věku snižujících se očekávání, ve své době americký bestseller, který s obrovským zpožděním vyšel česky až letos. Podle Laschova pojetí narcistu pohání potlačená zlost a nenávist k sobě samému, a proto uniká do velkolepého sebepojetí neboli obrazu o sobě, přičemž ostatní lidi využívá jako nástroje k uspokojení, i když zároveň touží po jejich lásce a uznání. Ozvěny takových vlastností vidí Lasch ve fascinaci osudem a slávou celebrit, ve strachu ze soutěživosti, v neschopnosti potlačovat nedůvěru, v mělkosti a krátkodobosti osobních vztahů a v hrůze ze smrti. Podle Lasche Amerika zplodila po 2. světové válce typ osobnosti, který klinickým definicím „patologického narcismu“ plně odpovídá: „Normální lidé dnes projevují většinu stejných osobnostních znaků, které se v extrémnější podobě objevují u patologického narcismu.“ Tato patologie se nepodobá každodennímu narcismu, respektive hédonistickému egoismu, ale spíše velmi slabému pocitu self, který si žádá neustálé potvrzování zvnějšku.

Rozmach narcismu pak Lasch konkrétně spojoval se ztrátou historické kontinuity, s rozpadem patriarchální rodiny a konzumním kapitalismem. Po letech poselství knihy shrnul i takto: „Význam rodiny v naší společnosti během více než sta let neustále upadá. Školy, skupiny vrstevníků, hromadné sdělovací prostředky a ‚pomáhající profese‘ rodičovskou autoritu zpochybnily a mnohé z výchovných funkcí rodiny převzaly. Změny takovéhoto rozsahu a v instituci tak zásadního významu budou mít pravděpodobně dalekosáhlé psychologické následky. Kultura narcismu byla pokusem tyto následky analyzovat – prozkoumat psychologický rozměr dlouhodobých posunů ve struktuře kulturní autority.“

S tím souvisela kritika dlouhé řady jevů v oblasti sportu, náboženství, kultury, přístupu ke stáří či sexuality. Narcista podle autora zoufale lpí na svém vlastním mládí. Spiritualitě New Age Lasch vyčítá, že má podobně jako technický utopismus původ v primárním narcismu: „Usiluje-li fantazie o technice o to, aby obnovila dětskou iluzi soběstačnosti, usiluje hnutí New Age o to, aby obnovilo iluzi symbiózy, pocit absolutní jednoty se světem.“ Odsuzuje také kult celebrit, který obyčejného člověka podněcuje k identifikaci s hvězdami a odporu ke „stádu“, což mu ztěžuje přijmout banálnost každodenní existence. Další problém autor vidí v nerealistických očekáváních: „Láska a práce každému z nás umožňují prozkoumat malý koutek světa a začít jej přijímat podle jeho vlastních podmínek. Naše společnost má však tendenci buď tyto malé útěchy znehodnocovat, nebo od nich očekávat příliš mnoho. Naše požadavky na ‚kreativní, smysluplnou práci‘ jsou příliš vysoké, než aby přestály první zklamání. Svými ideály ‚pravé romantické lásky‘ neúnosně zatěžujeme osobní vztahy. Od života chceme mnoho, od sebe málo.“ Další paradoxy: narcista opěvuje kooperaci, ale sám v sobě skrývá antisociální pudy; chválí dodržování pravidel, ale tajně doufá, že jeho samotného se netýkají.

Česká anotace říká, že autor svou tezi staví „na osobitých politických názorech a encyklopedickém uchopení amerických sociálních a ekonomických dějin, aktuálních výtvarných a literárních děl a na klinickém výzkumu a psychologických teoriích narcistických poruch osobnosti“. Kvůli tomu ale pod pojem narcismus zahrnuje širokou škálu jevů, pro které by se někdy hodilo jiné, speciálnější označení, především individualismus, ale například také psychopatie: „Profesionální postup již nezávisí ani tak na dovednosti a umu či věrnosti firmě jako spíše na ‚viditelnosti‘, ‚rychlosti‘, osobním kouzlu a dojmu, jaký člověk dělá na vedení podniku. Zdá se, že náročné meziosobní prostředí moderní byrokracie vyvolává i odměňuje narcistické reakce – úzkostné obavy z toho, jak člověk působí na ostatní, tendence vidět jiné jako odraz sebe sama.“ Současná společnost totiž podle Lasche nejenže povyšuje narcisty do výsadního postavení, ale vyvolává a posiluje narcistické znaky u každého. Jinde se dostává k tematice toho, co dnes někteří nazývají „participační kultura“, označující „zapojení uživatelů, publik, konzumentů a fanoušků do tvorby obsahů“. Objevuje se třeba v prostředí nových médií, zejména Webu 2.0, který „je založen na ideji změny role uživatele z pouhého pasivního konzumenta na aktivního producenta obsahu“. (Ale cosi podobného můžeme sledovat například u fanoušků, kteří se v omezené míře mohou podílet na vytváření oblíbeného filmu.) Lasch naproti tomu kriticky hodnotí stírání rozdílu mezi tvůrci a konzumenty, například mezi a herci a diváky v některých experimentálních divadlech: takové údajné splynutí podle autora divákovi nabídne jen „šanci obdivovat se v nové roli pseudo-účinkujícího“, pokud jej ovšem od divadla navždy neodradí.

Je přitom otázka, k jakému stavu by se vlastně Lasch chtěl vracet nebo kdy podle něj došlo k osudové chybě. Jak uvádí americký kritik a esejista Louis Menand (*1952), Lasch netvrdil, že lépe bylo v padesátých letech, jak by mu chtěli podsunout konzervativní kritici kontrakultury 60. let, ani neprohlašoval za zlatý věk léta šedesátá. Kořeny „zla“ hledal už v 19. století – a podle mne by bylo nutné jít ještě hlouběji, až k dávným počátkům individualismu. Ostatně Erich Neumann (1905–1960), psychoanalytik a žák C. G. Junga, mýtus o Narcisovi interpretoval tak, že nejde o autoerotiku či sebezalíbení, ale o určitou fázi (vše)lidského uvědomování sebe sama. „Sebereflexe je charakteristická pro pubertální fázi jak ve vývoji lidstva, tak i konkrétního individua“ (tedy ve fylogenezi i ontogenezi). Je to podle něj „nutná fáze lidského poznání, a pouze ustrnutí v tomto stavu přináší skutečně fatální důsledky“.

Jak bylo naznačeno, Lasch narcismus spojil s tak velkým množstvím jevů, až význam pojmu poněkud rozmělnil. Různých koncepcí narcismu je dnes navíc tolik, že by českému vydání jistě prospělo, kdyby bylo bývalo vybaveno doprovodným textem pro zdejší publikum. Zároveň ale musíme konstatovat, že mnohé faktory autor diagnostikoval správně. Kupříkladu historik Niall Ferguson ve své bestsellerové knize Velký rozklad: o úpadku institucí a zániku ekonomik (Argo, Praha, 2016) varuje, že atomizace společnosti a úpadek komunitního života stále postupuje: od šedesátých let do druhé poloviny let devadesátých kupříkladu poklesl počet členů lokálních poboček různých občanských sdružení o polovinu. Britský historik přitom nikoli náhodou odkazuje na Tocquevilla. Laschova kniha je v některých ohledech možná příliš pesimistická – například západní model rodiny jistě prochází proměnou a snad i krizí, ale ne úplným rozpadem. Přesto i desítky let po svém první vydání stále platným způsobem upozorňuje na některá negativa, která přináší život v demokracii a sociálně tržním či „pečovatelském“ státu. (Což jsou ale výdobytky, kterých by se přese všechno jen málokdo dobrovolně vzdal.) Na ona úskalí je každopádně dobré upozorňovat a varovat před nimi, i když Miloslav Petrusek nabídl i jiný, ironicky vyhrocený klíč pro americký úspěch Laschovy knihy: narcisové čtou rádi o sobě.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.