Sölle, Dorothee: Mystika smrti

Sölle, Dorothee
Mystika smrti

recenze náboženství

Kniha německé teoložky a básnířky Dorothee Sölle je jedním z pozoruhodných příspěvků na téma lidského umírání. Autorka reflektuje různé přístupy k tématu, které si nezaslouží být odsouváno nebo bagatelizováno. Mystika není v autorčině pojetí něco, co náleží jen malému počtu vyvolených. Píše srozumitelným, civilním jazykem, přístupným i čtenáři bez širšího teologického vzdělání.

Úvahy o konci bez patetických gest
Dorothee Sölle: Mystika smrti. Fragment. Přel. Ruth J. Weiniger, Trigon, Praha, 2016, 176 s.

Myslím si, že nejsem sám, kdo s jistým potěšením cítí tu zvláštní neodolatelnou přitažlivost k lidem, kteří ve svém oboru stáli svým způsobem na okraji, a přesto ve středu dění. Díky svému myšlení. Díky své odvaze pojmenovávat. Díky svému originálnímu jazyku. Díky tomu, že se nebáli pochybovat. Díky vnitřní potřebě měnit směr starých pořádků. Díky tomu, že v očích druhých byli zoufale jiní. Kolik je asi takových lidí mezi námi? Je zvláštní, že prorocké hlasy se často považují za kacířské místo toho, aby byly vyslyšeny; a nesejde příliš na tom, jde-li o světce, filozofy, nebo umělce, ať ženy, nebo muže. Teologický svět německé protestantské teoložky, spisovatelky, občanské aktivistky a básnířky Dorothee Sölle (1929‒2003), svět inspirujícího rozechvívání, je pro mě tím neodolatelně přitažlivým světem, jemuž se podle mého mínění vyplatí naslouchat. Je to svět inspirujícího teologického ženského pohledu bez dramatických gest a patosu k nevydržení.

Dílo Dorothee Sölle u nás není rozhodně neznámé. Kdo se někdy zajímal o politickou teologii, teologii osvobození, o feministickou teologii, o teologii (po) smrti Boha, teologii po Osvětimi či o rozličné aspekty pacifismu a nenásilí, nemohl ve svém hledání a studiu autorku minout. Velká pozornost jí vždy byla věnována v českém evangelickém prostředí kolem pražské Evangelické teologické fakulty, v odborném tisku, v komentářích i kázáních. Ostatně, někteří členové pražské alma mater se s Dorothee Sölle setkali při svých studiích a posléze její dílo uváděli do teologického i širšího humanitně orientovaného prostoru. Tahle pozornost a snaha učinit zahraniční autorku součástí aktuálního diskurzu není obvyklá ani samozřejmá. Ruku na srdce, kolik byste dovedli vyjmenovat žen, kterým je doma i v zahraničí věnována alespoň dílčí pozornost srovnatelná s tou, která je věnována jejich mužským kolegům? Zkuste to v teologii či obecně řečeno v literatuře křesťanské orientace. Zvládnete vyjmenovat alespoň tři teoložky nebo filozofky z každého kontinentu? Pokud ne, není to tím, že by neexistovaly. Je to tím, co sama Dorothee Sölle zažívala: tíhu a dostředivost mužského světa, který se žen i výsostných ženských teologických témat a pohledů někdy bojí a často jich nedbá.

Čtenář, jenž se možná již setkal s autorčinými knihami Fantazie a poslušnost: úvahy o budoucí křesťanské etice (Kalich 2008) či Mystika a vzdor: „Ty tichý křiku“ (One Woman Press 2015), by si neměl nechat ujít zatím poslední vydaný titul Dorothee Sölle, kterého se ujalo nakladatelství Trigon. Ve skvělém a citlivém překladu teoložky, religionistky a překladatelky Ruth J. Weiniger vyšla letošního roku kniha, jež se už v roce svého německého vydání stala pojmem, Mystika smrti. Fragment. Jak je patrné z názvu práce, jíž autorka věnovala velké úsilí, zůstala kniha nedokončená. Sölle psala do posledních dnů svého života. Její úvahy o mystice smrti měly být původně kapitolami Mystiky a vzdoru, ale nakonec z nich vyrostla samostatná práce. Sölle se podařilo v teologickém prostředí něco neobvyklého. Civilním a přátelským jazykem říci důležité věci, které se týkají lidské slabosti, nemoci, bolesti, beznaděje i naděje, umírání i smrti samotné. Jazykem bez jakéhokoli náznaku duchovní superiority nad druhými, bez církevnického mistrování, jazykem, který si nelibuje v přehánění ani v opakování stereotypů. Titul jejího přemýšlení i názvy některých kapitol, např. Teror smrti, by neměl čtenáře odradit od čtení. Mystika v podání německé teoložky má sice hloubku velkých autorů a autorek minulosti, ale jde jinou cestou. Nepopisuje extatické zkušenosti či tajemné obřady. Nelibuje si v těžko srozumitelných výpovědích, které se neobejdou bez následné exegeze. Nepoužívá pojmy z dávno zaprášených slovníků ani nekonstruuje nové, ještě krkolomnější. Nemarní čas s mysticismem neproniknutelného tajemství, které je (prý) přístupné jen hrstce vyvolených. Sölle z mystiky nedělá téma uzavřených seminářů ani ji nenechává napospas těm, kteří se více či méně dobrovolně utekli za zdi klášterů. Chápe mystiku křesťanské povahy v jejím širším pojetí jako intimní duchovní zkušenost, která člověka přivádí na jeho vlastní hlubinu a zčásti odkrývá i to, co je univerzální. I v případě lidského odcházení a smrti hledá rovnováhu, svobodu a čas. Vzpírá se a protestuje proti útěšným náboženským klišé a katechismovým poučkám, které ze smrti činí tabu, anebo – a to v tom horším případě – vytoužený konec lidského života, který je třeba rychle odžít, zbavit se jeho tíhy a přejít do... věčnosti.

Dorothee Sölle si je moc dobře vědoma tragických prvků života, a to zvláště u těch, kteří neměli to štěstí a narodili se v zemi bez blahobytu, v zemi válek, konfliktů a bídy. Ví, že optikou lidského zoufání, které nebere konce, se nedá nikam dohlédnout. To je opravdová smrt. Motivem jejího teologického myšlení je láska. Miluje život, protože sama miluje. Samu sebe a svého muže, bez něhož si nedovede představit, jak by mohla žít dál. I skrze stárnutí, únavu a nemoc prožívá proměnu vlastního života a vztahů: k dětem, k přátelům, ke kolegům i k lidem, k nimž promlouvá jako pedagožka a kazatelka. Tuší, že její čas se nachýlil. Chce vést o smrti racionální teologickou diskusi, která by nezabředla do toho, co bývá blízké církevnímu jazyku: patos a vzletná vyjádření, které danou situaci postmodernímu člověku příliš neusnadňují. Člověk, aby se přestal alespoň trochu bát smrti a hlavně strachu ze smrti, by se měl všemi možnými způsoby pokoušet „vystoupit ze zajetí ega“. Dramaticky načrtnuté obrazy smrti a pekelných muk mu v tomto uvědomění a vystupování nepomohou, spíš naopak. Je třeba se, v životě i ve smrti, zbavit „fixovanosti na sebe samé“ a začít vnímat/žít/spolu-být toho druhého (člověka i Boha), skrze něhož se uskutečňuji a skrze kterého jedině mohu být osobou. Vnímat druhého, „ne-já“, je příležitostí, jak uniknout nebo alespoň zmírnit dotírající terror mortis – teror smrti. Ve svém dopisu Panu Smrti vyjádřila svoji víru těmito slovy: „Někdy si myslím, že láska – když víme, co tím slovem říkáme – je to jediné, před čím Vy máte respekt.“

Dorothee Sölle si všímá dvojího pohledu na život a smrt, jenž zásadním způsobem ovlivňuje myšlení a chování lidí i institucí. Mezi oběma póly nadto existuje řada mezistupňů, variant a styčných bodů, takže ani v tomto ohledu nejsou věci úplně černobílé. Na jedné straně existuje křesťanský vztah k životu a smrti, reprezentovaný církvemi různých denominací, tradičních i nových, který by se dal nazvat vztahem totální odevzdanosti. Narodíte se, žijete, umřete. Hlavní úlohou vašeho života je co nejrychleji překonat čas mezi narozením a smrtí, pracovat, podřizovat se „každému lidskému zřízení“, být platným členem společnosti a v Bohem chtěných mandátech dělat to a jenom to, co člověku náleží. Nic méně, nic víc. Dobré i špatné věci přijímat jako jsoucí od Boha, nereptat, nebouřit se, nerebelovat. I smrt je v takovém případě nakonec jen drobnou epizodou za přežitým životem, který má oproti tomu věčnému jen pramalou cenu. Člověk tu je tak trochu, řečeno s Maxem Picardem, na útěku, ale ne před Bohem, nýbrž před životem. Narodit se, žít, umřít. Žádné drama se nekoná. Život a smrt se zdají na pozadí vybraných biblických citátů a náboženských výpovědí a písní skoro až banální.

Na druhé straně se do lidské mysli neustále vkrádá již zmiňovaný strach ze smrti a strach ze strachu. Ve společnosti totálního pohybu, kde je velmi obtížné zakotvit a hledat pevný bod, se jakékoli umenšení, bolest či nemoc jeví jako překážky vydařeného života a jako prohra. Má se za to a věří se, že aplikovaná věda si umí poradit se vším, co se snaží ukrátit lidský život a jeho každodenní neměnnou kvalitu bez odchylek. Když se ale přiblíží konec života, ozve se terror mortis s mimořádnou silou. Už není kam utéct. Biologická báze tělesného života se vyčerpala, konec je blízko. Po desítky let pěstovaná neochota vzdát se čehokoli, co si člověk vydobyl, se objevuje i tady. Vzdát se života, který se třebas po sto letech přirozeně uzavírá, se leckomu dokonce jeví jako tragické... Cožpak se z nás, ptá se ironicky autorka, nemají „stát biostroje, které lze vyrobit a které je možné, stejně jako jakékoli vyrobitelné zboží, opravovat a reprodukovat?“ Cožpak tu není nějaký reset či záloha, ze které by se dal život znovu spustit? Není. Oba extrémy dokazují, že člověk v nich doposud nevystoupil ze svého egoismu a že v buberovském vztahu Já-Ty už žádné Ty není. Jsou jenom nesčetná Já stojící vedle sebe; v životě i smrti. Pár měsíců před svou smrtí Sölle vyznává, že nemůže přitakat „falešnému životu“ a odevzdat se „barbarskému konci“, ať už mu někdo říká „Prozřetelnost“ nebo „Boží vůle“. Není v tom žádná negace života a věčnosti. Je tomu přesně naopak. Nelze přece do nebe volajícím způsobem zneužívat „věčný život k falešnému utěšování“. Proč se neodvážit chápat svoji konečnost nikoli jako „pokračování mé existence“, nýbrž jako něco většího a plnějšího: má záchrana jako „další existence Boha“. „Já v tobě, ty ve mně, nikdo nás nerozdělí – nestačí to?“

O co tedy Dorothee Sölle jde? Předně o to, aby se neagitovalo a nevedly pohřební řeči o smrti, ale hlavně o životě. V křesťanském ohledu je potřeba vynasnažit se daleko intenzivněji reflektovat to, co je vlastní hebrejskému myšlení: důraz na Stvoření, na Stvořitele, na Ducha – ruach, který je ženského rodu, a na Boha, který je právě tak matkou jako otcem. Ženský, resp. mateřský vztah k životu a smrti má přece svůj jedinečný, nezastupitelný ráz. Sölle uvažuje, jako málokdo před ní, o bytostném rozdílu umírání a smrti, které podstoupil Sókratés v kalichu smrti a Ježíš skrze smrt na kříži. Její rozjímání o Sókratově přijetí konce a o Kristově utrpení je neuvěřitelně silné. Proč místo dvojice narození a smrt neuvažovat spíš o vznikání a zanikání v paradoxu věčnosti? Negativní dogmatikou ve smyslu – nic není, anebo je to tak, jak to je – se nic nezmůže. Proč, ptá se Sölle, bychom měli smrt chápat jako definitivní „sbohem“? Cožpak to není, v naději miliónů, spíš „na shledanou“? „Znamená tedy smrt příchod domů?“ ptá se německá teoložka. Tyto a jiné otázky rozrušují teologické, ale předně zbytnělé pojetí života, konce a věčnosti, ke kterým bylo řečeno tolik velkých slov, že se sama smrt nakonec může jevit skutečně jako banální. Byl jsi, nejsi. Věř, to jediné ti zbývá.

Jenže tohle není svět Dorothee Sölle, stejně jako to není svět jejího katolického kolegy, švýcarského teologa Hansa Künga, který o smrti napsal knihu Dobrá smrt?. Ta, stejně jako Mystika smrti, způsobila v některých kruzích pozdvižení. Teologie, což Sölle ve svém díle mnohokrát potvrdila, není disciplína, která by potvrzovala věčné pravdy a dávala záruky, jako se to děje u zboží. Teologie ověřuje a vnáší do veřejného prostoru otázky, které nelze vytěsnit a které se objevují u lidí celého světa bez ohledu na jejich kulturu, jazyk a víru. Kromě egoistického přivlastnění života (můj život, můj svět) existuje i egoistické lpění na smrti (moje smrt, můj konec) anebo její odmítání (žádná smrt, žádný konec). Kdo se kdy setkal tváří v tvář s umíráním, ví, že nejbolestivější je – zbylo-li v člověku alespoň trochu lásky, empatie a potřeby přátelství a intimity – smrt toho druhého. „Můj partner ví, že mám z jeho odchodu větší strach než z toho svého,“ napsala Sölle na rozloučenou. Myslím si, že i v tématu smrti by souhlasila se slovy teologa Karla Rahnera: „Věřící zítřka bude buďto mystikem neboli tím, kdo něco zakusil, nebo přestane být věřícím.“

Kniha Dorothee Sölle je důkazem, že bez zakoušení lásky i v nejkrajnějších polohách života mezi lidmi bez rozdílu společenského postavení, pohlaví či sexuální orientace je křesťanská mystika jen další položkou v teologických encyklopediích. Kniha Dorothee Sölle ale encyklopedie není. Je to kniha, která by se mohla stát součástí našeho vlastního odcházení a doprovázení. Je to kniha obav i nadějí. Je to kniha člověka, který nevypadl ze stránek románů nebo životopisu svatých. Právě tím je vzácná a právě tím je atraktivní.

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 18 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

80%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 2517x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce