Spiró, György
Žena, propánakrále!

Žena pro pana krále
György Spiró: Žena, propánakrále! Přel. Robert Svoboda, Malvern, Praha, 2016, 488 s.

Prozaik a dramatik György Spiró (1946) patří mezi spisovatele s intelektuálním zázemím, kteří při psaní mohou stavět na své široké erudici: je docentem světové literatury (v současnosti působí na budapešťské Univerzitě Loránda Eötvöse). V českém prostředí na sebe upozornil na začátku 90. let minulého století monumentálním románem Pod značkou X (Az ikszek, maďarsky 1989, česky 1990 v překladu Anny Valentové), pojednávajícím – na povrchu – o „otci polského divadla“, spisovateli, dramatikovi a herci Wojciechu Bogusławském (1757¬–1829). Zajímavější a ve své době brizantnější byly ovšem další významové vrstvy románu. Autor totiž do prostředí zdevastovaného Polska v době po vídeňském kongresu zasadil podobenství o heroickém boji jedince s anonymní, neosobní mocí, zastoupenou zde tajemným společenstvím Iksů. Před rokem 1989 nemohl román z pochopitelných důvodů vyjít – podle svědectví pamětníků se o jeho zákaz v tehdejším Československu zasazovaly samotné špičky polského stranického vedení.

Zatímco v Pod značkou X tedy Spiró své podobenství zasadil do minulosti, v nejnovějším do češtiny přeloženém románu Žena, propánakrále! (Feleségverseny, maďarsky 2009) vytvořil dystopii, která se odehrává v blíže neurčené, avšak nepříliš vzdálené budoucnosti. Na blízkou budoucnost lze usuzovat ne proto, že by snad autor poskytoval nějaké datace, ale z toho důvodu, že popisuje problémy, se kterými se maďarská, potažmo evropská společnost potýká dnes, přičemž je zkarikoval a zkarnevalizoval, nafoukl jejich rysy do absurdní podoby. Vybudoval tak alternativní svět, který sice zřetelně koření ve světě aktuálním, ale právě jen koření: svou prózu tak dovedl až na samou hranici žánru fantastiky. A ani se to nesnaží zakrývat, vzbuzovat dojem věrohodnosti; v tomto světě se prostě nejrůznější krutosti a absurdity dějí zcela samozřejmě, explicitně a otevřeně a jsou popisovány s nadsázkou, která román posouvá až do sousedství próz ruského prozaika Vladimira Sorokina anebo třeba našeho undergroundového Jana Pelce.

Z hlediska děje je román nekomplikovaný. Fabule se rozpadá na dvě části, víceméně ústrojně propojené hlavními postavami, dívkou Renátou Vulnerovou a její rodinou, což jsou, jemně řečeno, příslušníci spodních vrstev společnosti. Zhruba první polovinu zaujímá doširoka rozlité, nikoli však rozvláčné líčení situace v Maďarsku, jehož dějovou kostrou je zavádění nové daňové povinnosti pro jeho občany – tzv. daně „z úronu“, to jest ze soulože – a mocenské soupeření mezi dvěma politicko-obchodnickými personami, pro které by se snad v současném publicistickém žargonu hodil termín „oligarchové“. Boj vrcholí „Velkým obratem“, likvidací demokracie v Maďarsku a nastolením „komunistického království“ s králem Dobrotou Milosrdným, původně ovšem elektrikářem Josefem Krulem, na trůnu. Na tuto ústřední osu jsou navěšeny dílčí epizody parlamentních i zákulisních bojů, placených demonstrací, organizovaných kriminálních činů prováděných mafií ruku v ruce s policisty, totalitních praktik státu maskovaných jako demokratická opatření, ozbrojených střetů mezi Maďary a Cikány apod. Na fresku maďarských „dějin“ zhruba v druhé polovině navazuje intimnější linie reprezentovaná vzestupem Renáty Vulnerové až na pozici královy manželky prostřednictvím reality show – titul knihy je narážka na její název Žena pro pana krále –, v níž navzdory či díky vlastní kromobyčejné ošklivosti a hlouposti v řetězci absurdních a groteskních obrazů na hlavu porazí všechny ostatní soutěžící. Je zřejmé, že takovýto děj nemůže sám o sobě tvořit nosnou konstrukci téměř pětisetstránkové knihy. To, kvůli čemu se román čte, jsou jeho „reálie“ – v uvozovkách proto, že se jedná o jevy povýtce nereálné, ba surreálné. Nemá cenu se v recenzi pokoušet je nějak reprezentativně postihnout. Jsou to bez výraznější gradace, metodou prosté adice řetězené jednotlivé obrazy doby, která „vymknuta z kloubů šílí“. Není jistě třeba dodávat, že obraz je to dosti neútěšlivý.

Za zmínku stojí jazyková stránka románu. Autor jednak využívá četné příležitosti, jak předvést manipulativní povahu jazyka a jeho schopnost přetvářet skutečnost, kterou, jak je známo nejpozději od George Orwella, politický a mediální diskurs hojně a s radostí využívá. Když maďarský stát prodává zásoby své podzemní vody, najdou se „inženýři vodohospodáři, kteří s prodejem nesouhlasili, ale v převýchovných táborech nahlédli svůj omyl a dnes jich většina – byvši již propuštěna – buduje svobodné maďarské komunistické království,“ říká vypravěč stylem komunistického Rudého práva. Současně však autor pracuje s jazykovou hravostí i slovním humorem, což se týká například vytváření jmen: jistý policejní důstojník se tak jmenuje Zkopto Pakoni, moderátor televizní soutěže Nevo Malenei, jeden popřevratový převlékač kabátů pak dr. Estéban Vumlánsky. A vyskytnou se i aktuálnější narážky: „… můžeme čistě pro zajímavost připomenout i variantu ‚sobotka‘, což je malá sobota, ale běžně se vyskytuje i ve funkci příjmení. Z hlediska námi zkoumané premiérské kauzy je však tato poznámka zhola irelevantní…“ Jak to asi znělo v originále? A bude tento vtípek srozumitelný i dalším generacím čtenářů? Šťastná byla opět volba překladatele, který měl nad textem příležitost zapojit veškerou svou imaginaci, a Robert Svoboda je k takové tvůrčí překladatelské práci mezi českými hungaristy jeden z nejkompetentnějších.

Je zřetelné, že román Žena, propánakrále! chce opět být zdrcující kritikou různých podob společenské patologie jako Pod značkou X, třebaže v jiném žánru. Korupce, politické mocenské boje, vytváření paralelních mocensko-ekonomických struktur, nevyrovnání se s minulostí, drogy, kriminalita, anticikanismus a nacionalismus, stupidní reality show a podobné způsoby ohlupování lidí: to vše je dostatečně známé z mediálního diskursu. György Spiró udělal krok mimo hranice světa, kde se toto vše skutečně děje, a ukazuje, jak by to vypadat mohlo, kdyby se temným silám ponechala volná ruka. K tomu zvolil formu sice zdánlivě hravě lehkou a humornou, ale současně varovnou. Jeho smích není očistný smích, jaký známe třeba od koncentráčnických próz židovských autorů. Je to příslovečný škleb umrlčí lebky, při kterém stydne krev v žilách.

© Jan M. Heller