Žena pro pana krále
Spiró, György: Žena, propánakrále!

Žena pro pana krále

Dystopická vize Maďarska v blízké budoucnosti: politicko-ekonomické mocenské kartely, organizovaný zločin ve spolupráci mafie s policií, cikánská válka, přiblblé reality show, které vymývají mozky celému národu. György Spiró ukazuje, kam by to mohlo vést, kdyby se všem současným problémům ponechal volný průběh. Ve svém románu tak útočí na hranici žánru fantastiky.

Prozaik a dramatik György Spiró (1946) patří mezi spisovatele s intelektuálním zázemím, kteří při psaní mohou stavět na své široké erudici: je docentem světové literatury (v současnosti působí na budapešťské Univerzitě Loránda Eötvöse). V českém prostředí na sebe upozornil na začátku 90. let minulého století monumentálním románem Pod značkou X (Az ikszek, maďarsky 1989, česky 1990 v překladu Anny Valentové), pojednávajícím – na povrchu – o „otci polského divadla“, spisovateli, dramatikovi a herci Wojciechu Bogusławském (1757¬–1829). Zajímavější a ve své době brizantnější byly ovšem další významové vrstvy románu. Autor totiž do prostředí zdevastovaného Polska v době po vídeňském kongresu zasadil podobenství o heroickém boji jedince s anonymní, neosobní mocí, zastoupenou zde tajemným společenstvím Iksů. Před rokem 1989 nemohl román z pochopitelných důvodů vyjít – podle svědectví pamětníků se o jeho zákaz v tehdejším Československu zasazovaly samotné špičky polského stranického vedení.

Zatímco v Pod značkou X tedy Spiró své podobenství zasadil do minulosti, v nejnovějším do češtiny přeloženém románu Žena, propánakrále! (Feleségverseny, maďarsky 2009) vytvořil dystopii, která se odehrává v blíže neurčené, avšak nepříliš vzdálené budoucnosti. Na blízkou budoucnost lze usuzovat ne proto, že by snad autor poskytoval nějaké datace, ale z toho důvodu, že popisuje problémy, se kterými se maďarská, potažmo evropská společnost potýká dnes, přičemž je zkarikoval a zkarnevalizoval, nafoukl jejich rysy do absurdní podoby. Vybudoval tak alternativní svět, který sice zřetelně koření ve světě aktuálním, ale právě jen koření: svou prózu tak dovedl až na samou hranici žánru fantastiky. A ani se to nesnaží zakrývat, vzbuzovat dojem věrohodnosti; v tomto světě se prostě nejrůznější krutosti a absurdity dějí zcela samozřejmě, explicitně a otevřeně a jsou popisovány s nadsázkou, která román posouvá až do sousedství próz ruského prozaika Vladimira Sorokina anebo třeba našeho undergroundového Jana Pelce.

Z hlediska děje je román nekomplikovaný. Fabule se rozpadá na dvě části, víceméně ústrojně propojené hlavními postavami, dívkou Renátou Vulnerovou a její rodinou, což jsou, jemně řečeno, příslušníci spodních vrstev společnosti. Zhruba první polovinu zaujímá doširoka rozlité, nikoli však rozvláčné líčení situace v Maďarsku, jehož dějovou kostrou je zavádění nové daňové povinnosti pro jeho občany – tzv. daně „z úronu“, to jest ze soulože – a mocenské soupeření mezi dvěma politicko-obchodnickými personami, pro které by se snad v současném publicistickém žargonu hodil termín „oligarchové“. Boj vrcholí „Velkým obratem“, likvidací demokracie v Maďarsku a nastolením „komunistického království“ s králem Dobrotou Milosrdným, původně ovšem elektrikářem Josefem Krulem, na trůnu. Na tuto ústřední osu jsou navěšeny dílčí epizody parlamentních i zákulisních bojů, placených demonstrací, organizovaných kriminálních činů prováděných mafií ruku v ruce s policisty, totalitních praktik státu maskovaných jako demokratická opatření, ozbrojených střetů mezi Maďary a Cikány apod. Na fresku maďarských „dějin“ zhruba v druhé polovině navazuje intimnější linie reprezentovaná vzestupem Renáty Vulnerové až na pozici královy manželky prostřednictvím reality show – titul knihy je narážka na její název Žena pro pana krále –, v níž navzdory či díky vlastní kromobyčejné ošklivosti a hlouposti v řetězci absurdních a groteskních obrazů na hlavu porazí všechny ostatní soutěžící. Je zřejmé, že takovýto děj nemůže sám o sobě tvořit nosnou konstrukci téměř pětisetstránkové knihy. To, kvůli čemu se román čte, jsou jeho „reálie“ – v uvozovkách proto, že se jedná o jevy povýtce nereálné, ba surreálné. Nemá cenu se v recenzi pokoušet je nějak reprezentativně postihnout. Jsou to bez výraznější gradace, metodou prosté adice řetězené jednotlivé obrazy doby, která „vymknuta z kloubů šílí“. Není jistě třeba dodávat, že obraz je to dosti neútěšlivý.

Za zmínku stojí jazyková stránka románu. Autor jednak využívá četné příležitosti, jak předvést manipulativní povahu jazyka a jeho schopnost přetvářet skutečnost, kterou, jak je známo nejpozději od George Orwella, politický a mediální diskurs hojně a s radostí využívá. Když maďarský stát prodává zásoby své podzemní vody, najdou se „inženýři vodohospodáři, kteří s prodejem nesouhlasili, ale v převýchovných táborech nahlédli svůj omyl a dnes jich většina – byvši již propuštěna – buduje svobodné maďarské komunistické království,“ říká vypravěč stylem komunistického Rudého práva. Současně však autor pracuje s jazykovou hravostí i slovním humorem, což se týká například vytváření jmen: jistý policejní důstojník se tak jmenuje Zkopto Pakoni, moderátor televizní soutěže Nevo Malenei, jeden popřevratový převlékač kabátů pak dr. Estéban Vumlánsky. A vyskytnou se i aktuálnější narážky: „… můžeme čistě pro zajímavost připomenout i variantu ‚sobotka‘, což je malá sobota, ale běžně se vyskytuje i ve funkci příjmení. Z hlediska námi zkoumané premiérské kauzy je však tato poznámka zhola irelevantní…“ Jak to asi znělo v originále? A bude tento vtípek srozumitelný i dalším generacím čtenářů? Šťastná byla opět volba překladatele, který měl nad textem příležitost zapojit veškerou svou imaginaci, a Robert Svoboda je k takové tvůrčí překladatelské práci mezi českými hungaristy jeden z nejkompetentnějších.

Je zřetelné, že román Žena, propánakrále! chce opět být zdrcující kritikou různých podob společenské patologie jako Pod značkou X, třebaže v jiném žánru. Korupce, politické mocenské boje, vytváření paralelních mocensko-ekonomických struktur, nevyrovnání se s minulostí, drogy, kriminalita, anticikanismus a nacionalismus, stupidní reality show a podobné způsoby ohlupování lidí: to vše je dostatečně známé z mediálního diskursu. György Spiró udělal krok mimo hranice světa, kde se toto vše skutečně děje, a ukazuje, jak by to vypadat mohlo, kdyby se temným silám ponechala volná ruka. K tomu zvolil formu sice zdánlivě hravě lehkou a humornou, ale současně varovnou. Jeho smích není očistný smích, jaký známe třeba od koncentráčnických próz židovských autorů. Je to příslovečný škleb umrlčí lebky, při kterém stydne krev v žilách.

 

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse