Knausgård, Karl Ove: Můj boj

Knausgård, Karl Ove
Můj boj

recenze beletrie zahraniční

Narcistní autobiografická zpověď norského autora Karla Ove Knausgårda se stala v Norsku senzací. Literární reality show, v níž autor nešetří sám sebe, ani nikoho ze svého okolí, ukazuje, kam se v dnešní době voyeurismu posouvají hranice literatury.

Trocha toho literárního striptýzu
Karl Ove Knausgård: Můj boj. Přel. Klára Winklerová, Odeon – Euromedia Group, Praha, 2016, 416 s.

České vydání norského bestselleru Můj boj Karl Ove Knausgårda provází již několik týdnů poměrně rozsáhlá mediální kampaň. V ní obálku s autorovou severskými větry ošlehanou tváří, připomínající norskou verzi neoholeného Brada Pitta (nad níž zjihne každé ženské srdce), doplňují výkřiky jako „nekonvenční“, „skandální“ a „fascinující“. Očekávání čtenářů (i nakladatele) jsou překvapivě veliká s ohledem na fakt, že se nejedná o krimi, ale o první díl šestidílné autobiografické série u nás neznámého autora. Kdo je Karl Ove Knausgård a co ho činí natolik slavným, že jeho vlastní fotografie slouží na přebalu jako všeříkající odraz toho, co nás čeká uvnitř?

Karl Ove Knausgård nebyl ani před vydáním svého autobiografického opusu autorem neznámým, jeho knihy, ač oceněné řadou prestižních cen, však byly určeny spíše užšímu publiku. Poté se ale Knausgård, norský spisovatel žijící ve Švédsku, rozhodl pro svérázný obrat své tvorby a ohlásil, že píše dílo o sobě a svém životě, v němž nebude nic zamlčovat. V průběhu tří a půl let (2009–2011) doslova vychrlil šest knih o rozsahu přes 3 500 stran, v nichž je jedním tématem on sám – jeho život, přítomný i minulý, poklesky mládí i neřesti dospělosti. Všechny vedlejší postavy navíc nesou reálná jména a autor přiznává, že slávě a literární kariéře obětoval již tak napjaté rodinné vztahy, jež ve svém opus magnum rozpitvává před zraky čtenářů.

Knausgård tvrdí, že měl jenom dvě možnosti – zabít se, nebo o všem napsat. V prvním díle, který aktuálně vyšel v češtině, se vyrovnává především se vztahem k otci alkoholikovi a jeho smrtí byť očekávanou a snad i kýženou. Ač má kniha budit dojem volného, neřízeného záznamu myšlenek, což podtrhují dlouhá a komplikovaná souvětí, má jasně vystavěnou kompozici. Na prvních stránkách se autor představí, odhalí své jméno, místo pobytu, přesné datum a čas, jméno manželky, počet i jména dětí, aby nebylo pochyb, o kom se vypráví. Přidá nezbytné detaily k pochopení jeho současné situace, v níž ho křik tří malých dětí a výměna plenek odvádí od smyslu jeho bytí – psaní. Následují vzpomínky na období dospívání na malém norském městě, kde žil sám s otcem, zatímco matka a bratr bydleli ve vzdáleném Bergenu. Jako mnoho mladých snil o hudební kariéře, hodně pil a opatrně zakoušel první milostné i erotické vztahy, objevoval vlastní tělo a naivně se trápil nedokonalým vzhledem svého penisu. V druhé kapitole líčí, jak o řadu let později s bratrem vyklízeli dům, ve kterém se otec upil k smrti. Stejně jako v populárním zahraničním televizním pořadu, v němž čisticí komando pomáhá sociálně vyloučeným či slabým spoluobčanům likvidovat roky hromaděný nepořádek, Knausgård pečlivě zaznamenává, jak s bratrem postupně bojují s očistou otcova příbytku a jeho okolí. Prokousávají se místnostmi zavalenými stovkami lahví alkoholu, házejí do černých pytlů špinavé, pomočené oblečení a zbytky jídla, drhnou špínu a výkaly ze zčernalých podlah a zábradlí, vyhazují zapáchající nepovlečené matrace a deky, uprostřed nichž sedí senilní babička, která už bez skleničky alkoholu není schopna souvislejší věty. Nejsme ušetřeni žádných detailů, včetně záznamu rozhovorů typu „Tak se do toho pustíme, já to posbírám, je lepší na to mít rukavice, podej i ty polštáře.“

V těchto místy až úmorných konkrétnostech je silná stránka i bolavé místo autorova literárního projektu. Díky precizně vykresleným jednotlivostem se čtenář ocitá uprostřed dění, které se mu plasticky zrcadlí před očima, a chvílemi má pocit, že by nejraději při úklidu také rád přiložil ruku k dílu. Knausgård však zachází extrémně daleko a zúženou perspektivou zaměřenou jen na vlastní já, sebestředným narcistním rýpáním se ve vlastním neštěstí si neumožní překročit vlastní stín. Text v každém svém momentu, v každém detailu a v každé banální replice je a zůstává pouze textem o Knausgårdovi, neříká nic či téměř nic o obecnějším lidském údělu, jako tomu je u Marcela Prousta, k jehož Hledání ztraceného času někdy kritici Knausgårda přirovnávají (a autor sám se této paralele nebrání). Výjimkou jsou skvěle formulované, ale v prvním díle ojedinělé esejistické pasáže. K nim patří především úvodní zamyšlení nad smrtí a místem, které smrti ze strachu vytyčila naše společnost, jež má tendenci vše mrtvé uskladňovat v dolních patrech budov či ideálně pod povrchem zemským, ač by mrazicí boxy v pohřebních ústavech stejně dobře fungovaly i o několik pater výše.

Konvenčně nekonvenční
Neutěšené rodinné zázemí poskytlo Knausgårdovi dostatek atraktivní látky, zároveň bychom ale v literární historii jistě našli i dramatičtější či smutnější osudy. Knausgårdovou hlavní zbraní je až teatrálně deklamovaná otevřenost a autentičnost, přetavená do formy nebývale rozsáhlé a po částech servírované literární reality show, která postupně přerůstá autora a začíná si žít vlastním životem. Najít se v textu mohli autorovi bývalí přátelé, spolužáci, učitelé i rodinní příslušníci a vzhledem k tomu, že Knausgård nešetřil detaily ani v popisu míst, nebylo problém kohokoli dohledat a zeptat se ho na názor, což média samozřejmě s radostí dělala.

Po vydání posledního šestého dílu autorovo veřejné sebemrskání pokračovalo, když se rok nechal zaznamenávat kamerou a vznikl časosběrný dokument švédské televize, zachycující jeho život po dokončení opulentního knižního projektu. Jeho formát je příznačný, uprostřed většiny záběrů sedí autor a mluví – trochu o psaní, ale především o sobě a svých pocitech. V dokumentu vystupuje i jeho žena, švédská spisovatelka Linda Boström Knausgårdová, u které mediální smršť okolo Mého boje pravděpodobně způsobila či alespoň urychlila propuknutí psychické nemoci. Že peníze a sláva nejsou všespasitelné, víme, ale Knausgård nás v tomto názoru ještě utvrdí, když v jedné části filmu začne nad sebou samým usedavě plakat s hlavou v dlaních. Všechny přívlastky, jimiž je kniha provázena, jsou tedy oprávněné, vezmeme-li v úvahu reakce, jež hexalogie vyvolala v domovském Norsku, kde literární senzace tohoto rozměru rozhodně nejsou na denním pořádku. Nadšení čtenářů i rozporuplné reakce literárních kritiků velmi dobře mapuje již starší příspěvek překladatelky Jarky Vrbové a norské bohemistky Kristin Kilsti v revue Prostor (č. 87/88, 2010), který vznikl v době, kdy série vycházela v Norsku a kdy se jí věnovala snad všechna národní média i literární časopisy. Otázkou, která nad románovou sérií zůstává viset, je, kolik literatury z toho nakonec zbyde, když si odmyslíme vše okolo.

V tomto ohledu je zajímavé pozorovat účinek díla na cizojazyčného čtenáře, který tak silně necítí provázanost reálného života autora s textem a který otevírá knihu v odlišném jazykovém a kulturním prostředí. V něm se na stránkách vystupující Knausgård stává do jisté míry obyčejnou románovou postavou, jejíž osudy se v mnohém podobají například hrdinovi trilogie Carla Frodeho Tillera Kroužení. Nutno přiznat, že efekt díla, byť stylisticky propracovaného a čtivého, je v cizí zemi výrazně nižší a je pravděpodobné, že se s pocitem určitého zklamání bude potýkat i český čtenář. Knausgård umí vyprávět, umí ukázat nepřikrášlenou každodennost, umí vyvolat emoce, musíme však přistoupit na fakt, že jeho literatura a život jedno jest.

Knausgårdův veřejný literární striptýz má své limity a pravděpodobně i omezenou životnost. Autor se však bezesporu, ať již promyšleně, či intuitivně, trefil do nálady doby, která v něm nalezla objekt hodný více špehování než čtení. Český nakladatel se rozhodl vydat i díl druhý, a tak budeme mít ještě příležitost odkrýt další tvůrcovy třinácté komnaty, kterých je ještě více než dost.

Knausgaard Knausgard

© Barbora Grečnerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 21 čtenářů.

Diskuse

Vložil: viva, 09.02.2017 19:58
Knausgård, Karl Ove: Můj boj
Mne to pripomina urcitu formu terapie, terapie pisanim....
Vložil: Jitka J., 05.09.2016 10:53
Knausgård, Karl Ove: Můj boj
A je také zajímavé, že německý nakladatel vcelku předvídatelně k titulu Mein Kampf nesáhl, jednotlivé díly se v němčině jmenují: Sterben, Lieben, Spielen, Leben a Träumen (vyšlo jich zatím 5).
Vložil: k, 30.08.2016 08:45
Knausgård, Karl Ove: Můj boj
Jen ještě dodám, že v posledním, šestém svazku, který má v původním vydání přes 1100 stran, se nachází zhruba 430 stránkový esej o Hitlerovi.
Vložil: Barbora Grečnerová, 29.08.2016 11:19
Knausgård, Karl Ove: Můj boj
Ano, autor zvolil název díla samozřejmě záměrně. Paralelu v obsahové či ideové stránce bych ale mezi oběma díly nehledala. Shodnost názvů však láká ke srovnávání, jako např. v tomto článku časopisu New Yorker newyorker.com...
Vložil: Martin, 29.08.2016 08:53
Knausgård, Karl Ove: Můj boj
Existuje nějaká alespoň vzdálená souvislost mezi názvem této knihy a oním nechvalně proslulým (a bohužel známějším) Mým bojem?
Vložil: Jitka J., 26.08.2016 19:00
Knausgård, Karl Ove: Můj boj
Údajně je v plánu česky vydat všech šest knih. Sama jsem zvědavá, jestli na to opravdu dojde.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 3086x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce