Göttfert, Constantin: Kácení

Göttfert, Constantin
Kácení

ukázka beletrie zahraniční

Moderní „hororová“ adaptace pohádky O Jeníčkovi a Mařence z pera vídeňského spisovatele Constantina Göttferta, stipendisty Pražského literárního domu autorů německého jazyka.

Kácení
Constantin Göttfert: Holzung. Dosud nepublikováno.

Vídeňský spisovatel a hudebník Constantin Göttfert (nar. 1979) strávil letošní červenec v ČR jako stipendista Pražského literárního domu autorů německého jazyka. Při závěrečném autorském čtení představil českému publiku mj. také svou verzi pohádky O perníkové chaloupce, kterou momentálně upravuje ve spolupráci s vídeňskou výtvarnicí Olivií Weiß do komiksové podoby. K motivům, jež ho vedly k moderní adaptaci tradiční literární látky, uvedl: „Nějaký čas jsem se docela intenzivně zabýval pohádkami bratří Grimmů. Zajímalo mě, co se v nich dá vyčíst ‚mezi řádky‘. V případě Jeníčka a Mařenky to byla věta ‚V zemi nastala drahota‘, která mě přivedla na myšlenku rozpracovat ekonomické příčiny té tragédie. Mohl jsem tak i přehodnotit matčinu domnělou krutost, jíž jsem od počátku nedůvěřoval, a z ježibaby jsem stvořil nenasytnou moderní kapitalistku.“

Kácení
Jednoho březnového večera se otec vrátil domů dříve než obvykle. Chci ti povědět, co to znamená. To znamená, že se dveře rozletí a nikdo je nejde zavřít. Pár sněhových vloček dopadlo na dřevěnou podlahu, to už otec ztěžka dosedl na kuchyňskou lavici, prsty obemknuté kolem násady své sekery. Mezi hustým obočím mu stékala tající voda až na špičku nosu, vypadalo to, jako by v něm něco netěsnilo.
Zeptal se: „Chcete vědět, co je nového? Chcete to vědět?“
My to ale vědět nechtěli.
Do světnice s ním ze zimy přicapal holoubek a na prahu si vyklepával sníh z peří. Pohled na něj otce provokoval, dalo se to poznat podle toho, jak svraštil čelo do hněvivých vrásek. Palcem přejel po ostří sekery a zasmál se.
Když vyprávím o otci, měl bych také vyprávět o třískách, které jsou stopou místa, kde kácí dříví, až uvnitř ve světnici. Co to znamená, chceš vědět? To znamená, že v tom člověk vězí až po kotníky, když sedí u stolu.
Matka přešla k oknu a hodila vypasenému holoubkovi dvě zrnka. Sezobl je a vykálel se na parapet, odletěl na střechu, kde kloval do šindelí, jako by nám do nich chtěl udělat díry.
Věděl jsem, že matka teď zase přemýšlí, jak z toho ven. Přemýšlela nad tím už několik posledních večerů, vsedě na posteli, čelo vtisknuté do dlaní. Ale nic ji nenapadlo.
Chci ti povědět, jaké tu jsou noci. Už nespím. Na škvíru zvednu vikýř a dívám se dolů do ložnice rodičů. Před dvěma dny, když si matka myslela, že už všichni spí, vzala kalamář z otcova stolu. Napsala dopis a vyšla ven do stříbřitého sněhu, slovo sbohem za ní zasychalo vedle otcova vyčerpaného chrápání. Druhého dne ráno ale zase stála v kuchyni. Vmáčkla si chleba mezi prsy a každému z nás odkrojila dva krajíce, a když bochník položila, měla na noční košili bílý věnec z mouky.

Otcův zájem patřil toho večera věcem, kterých nebylo. Zajímal se o to, co se ke stolu nenosí, zajímal se o prázdné ruce. Co jen to všechno bylo, co nenesla ke stolu! A on teď zase přejel palcem po ostří a řekl tak náhle, jako když pes u vrat vyjede na cizince: „Já vám řeknu, co je nového! Mám hlad a chci jíst. Tak je to!“
Měl pravdu. Nebylo kde brát, nebylo do čeho kousnout v celé světnici, v celé kuchyni nebyla skýva chleba a polévka – cítil to – byla jen včerejším odvarem z bramborových slupek a strouhané bukové kůry. Nechtěli jsme ji jíst včera a nechceme ani dnes.
Na kraji vesnice žil dřevorubec se svou ženou a dětmi – to byl on. A pak si strčil palec do úst, zase ho vyndal a nalízl si ránu, kterou na palci objevil, svým krátkým, širokým jazykem, a plivl do pilin, až to zašustilo.
„Vůbec nic,“ řekl.
Pokaždé, když něco řekl, svět kolem něj se zastavil. Bylo to tak dobře, bylo tak dost času vidět, jak se jeho oči koulí v šedých jamkách, nejprve jedním směrem, pak druhým, jednou nahoru směrem na střechu, kde nám do šindelí kloval holub, a jednou směrem k matce, která si tiskla na prsa hrnec, z něhož se kouřilo. Potom už se mu panenky nehýbaly. Prostě tu jen seděl a přemýšlel.
Není to dobré, když myslí někdo, kdo myslet neumí. Někdo jako otec tesá sekerou do stromů a nosí dříví v kádi do vsi. Přemýšlení otce zmáhalo, nebyl v přemýšlení dobrý, ale zalíbilo se mu v něm, dokonce si zapřel bradu mezi palec a ukazovák.
Vypadal teď jako muž, který se pohrouží do zoufalých, ale osvobozujících myšlenek.
Vtom v něm začal zrát nápad, o němž jsme všichni věděli jen to, že se ho musíme bát.
V zemi nastala drahota a všude kručely žaludky a plakaly děti v kočárkách. A otec se teď předklonil a vyplivl do pilin uvolněný zub.
Dřevorubec, který nadělal spoustu dluhů u jedné staré ženské ve vsi. Večer se vrátil z lesa příliš brzy a dveře za sebou nechal otevřené. Mlčky ponořil naběračku do hrnce s polévkou. Olízl ze lžíce nastrouhanou bukovou kůru, jako by to byly kousky masa, a potom řekl: „Kdyby tak ta stará konečně zdechla!“
Ohlédl se, ale s ním a s větrem a chladem přišlo do chalupy i ticho a nikdo mu neodpověděl. Tak vyskočil, upustil naběračku zpátky do hrnce a dvěma kroky byl u okna. Rád by dohlédl až do vesnice, ale pohled dosahoval jen za přístřešek k políčku brambor, které zapadalo sněhem, a k řadě stromů za ním.
A neviděl žádné světlo v šedém, nehybném lese, které by dávalo naději. Vítr hnal sníh až mezi misky na stole, na kterém spočívaly i naše ruce.
„Když si stará nedá říct,“ pronesl, „můžu nám leda ohoblovat prkna na rakve.“
Není to dobré, když se směje někdo, kdo se nemá čemu smát: jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát se otec zasmál a otřásl se, a pokaždé při tom smíchu vytřásl z pěsti jeden prst: naše rakve.
Pak odešel a stromy přepadla noc. Matka drhla hrnec pískem a sestra a já jsme odklízeli sníh z přístřešku. Jednou vzhlédla a řekla: „Je s námi konec.“ Matka a já jsme se po ní podívali. A nikdo jí neodporoval.

Otec se vrátil domů až v noci. Nadzvedl jsem vikýř a shlédl dolů na bolest, která pode mnou sžírala ty tváře. Rodiče mluvili dlouho. Pak si šel otec lehnout a matka zůstala sama u nočního stolku. Lampička klidně malovala na zeď její stín, a když ze strachu, že dostane vyčiněno za plýtvání olejem, zlehka pootočila kolečkem, i její stín se trochu scvrkl. Pronesla kouzelná slovíčka, bylo to třikrát Dobrý Bože a sedmkrát Sakra. Když to vyštkla poosmé, zavrzala vedle mě podlaha a do tmy svítily dvě oči, byly jako potřené hustou mastí, tolik se leskly.
„Slyšels?“ zašeptala sestra.
A já řekl: „Ano, chtějí se nás zbavit.“
Pod námi se teď do té sněžné noci nesla šedivá noční košile a třepotala se tam venku ve svitu měsíce a zvedala se a klesala a třásla se ve sněžném prachu. Byla to matka, která si klekla do světla mezi závěje pod přístřeškem a tak hlasitě štkala vzhůru k nám, až nás hrůza obcházela.

Všichni že s ním půjdeme do lesa, řekl otec druhého dne ráno. Strčil hlavu do vikýře k nám nahoru do podkroví. Bál jsem se, že ho uvidím tak spokojeného.
Zakusovali jsme se do placek z pilin a tiskli hrnky ke rtům. A potom jsem pomáhal otci připevnit káď na záda, a holoubek na nás ze střechy třikrát zavrkal.
Otec řekl: „Neponeseš mi sekeru? Už jsi na to starý dost!“
Všichni vyrazili ven do jasného rána, jen matka zůstala stát ve dveřích. Ale když viděla, jak všechna její drobotina běží za otcem do lesa, tam, kde je nejhustší, i ona opustila chalupu a její bílá, vyzáblá lýtka nás ve sněhu předběhla a ona se šílená smála a hořekovala.

„Podívej,“ řekla sestra. Vzala mě stranou a otevřela pytlík. Byly v něm kamínky, které posbírala. Každých deset kroků chtěla jeden upustit do sněhu, abychom našli cestu zpět.
„Proč to chceš dělat?“ zeptal jsem se. „Proč zpátky?“
„Musíme zpátky,“ řekla. „Není jiná volba.“

V lese bydlí srnka a jezevec a kosíci, co přelétají z větve na větev a volají své milé. „A v lese,“ řekl otec, když jsme v poledne odpočívali na pařezu, „bydlí taky hladová smrt.“
Smál se a vyplivl přitom trochu slin, které se zachytily na suchém roští a zpěněné zmrzly v hrudku. A sníh v jeho vlasech byl jako mouka.
Otec před sebe postavil káď. Když mě chytil kolem ramen, cítil jsem teplo z jeho podpaží. Ale dovedeš si pomyslet, že na to nemá talent. Já vím, že mě chtěl pohladil. Ovšem bylo to spíš, jako by mi poklepal na hlavu jako na zavřené dveře, když říkal, že jsme dost staří, že bychom se měli mít lépe.
Pak vstal a odtáhl matku pryč.
„My teď půjdeme a budeme kácet dříví,“ řekl.
„A my tu máme zůstat?“ ptala se sestra.
A já volal: „Ale otče, čím chceš kácet stromy, když tu necháš sekeru?“
Viděl jsem, že tu otázku slyšel a že sklonil hlavu ke straně. Žádné odpovědi však nenásledovaly. Jen si oprášil sníh ze zadku a chytl pevněji matčinu ruku. Zachvěl se, přemohlo ho to. A konečně plakal a pak plakala i matka a sestra plakala tolik, že už ani oči neotvírala.

Rodiče se nevrátili. Vítr, vítr, jenž je synem nebe, nám foukal ostré ledové krystalky do tváří, co v sobě ještě nesly vůni bukové kůry.
Skákali jsme na pařez a seskakovali z něj a rukama se bili do stehen, abychom se zahřáli. A najednou jsem hodil kamínek po holoubkovi, který letěl za námi, aby padl mrtev. Ale netrefil jsem ho.
Vtom se ve mně zrodila myšlenka, která byla velmi ošklivá. Šel jsem s ní dál a dál a se svými kroky na sněhu jsem ji nesl v hlavě. Mračna se najednou úplně roztrhala a slunce brzy teple dopadalo na němé buky. Sněhové vločky tály a leskly se jako rosa na našich nohou. Před námi bylo neštěstí, a bylo cítit smolou, která člověku lepí prsty.
„Musíme se teď vrátit,“ řekla sestra. „Jen podívej, jak taje sníh!“
Ukázala na kamínky, které se blýskaly v ostrůvcích sněhu. Řekla: „Ne, tudy pojďme. Tudy se jde zpátky domů.“
Já ji ale zadržel, a já byl silnější.

Holoubek před námi přelétal ze stromu na strom, a když se vznesl, sypal se na nás z větví sníh. U jedné mýtiny stál velký dům. Tam vzlétl až na komín, aby si o kouř ohřál křídla.
Nejdřív ti chci povědět, jak to tu vonělo. Víš, že já i sestra jsme vyrostli v lese. Kdyby se nás někdo zeptal, co je to jídlo, řekli bychom: jídlo, to je, když matka nechá opotit špičaté zelí v trošce másla a když se v troubě nafoukne v tuhé placky mouka a voda a buková kůra. Co všechno jsme ale cítili tady těmi zpola otevřenými okny! Vonělo to medem a masem, kořením a vínem, a ledačím, co jsme vůbec neznali a co nás lačné přimělo klesnout pod okny.
Navrhl jsem, že okna rozbijeme, abychom utišili hlad, ale sestra se bránila a řekla: „Musíme to okamžitě obrátit,“ ačkoli i jí se sbíhaly sliny. „Obrátit, obrátit se,“ říkala ustavičně a říkala to stále, když před námi ve vratech najednou stála stará ženská. Vyšla z domu a doplížila se za námi po schodech dolů až ke vratům. Nad hlavou jí visel bronzový zvonec, který se rozezněl, jak se ho dotkla: světlý, jasný tón, a za ním visel půlměsíc nad komínem. Všichni tři jsme se tam zadívali a nemohli jsme mluvit, dokud se zvuk zcela nevytratil.

„Děti dřevorubce!“ zvolala žena. Jak jsme se sem dostali, chtěla vědět. Vítr, vítr nás sem zanesl k otcově věřitelce.
Kulhavě nás zavedla ke dveřím, po schodech za sebou táhla ochrnutou nohu.
„Co to neseš?“ ptala se (sekeru, má milá!). A jinak řekla jen, co už jsme věděli: že nám v očích sídlí hlad.
Tající špínu na podrážkách bot jsme po schodech zatáhli až nahoru do jídelny, která byla větší než cokoli, co jsem kdy viděl. A na talířích jsme měli mléko a lívance s cukrem, jablka a ořechy, to stařena donesla. Vyzuli jsme si boty a zavrtali holé prsty do měkkého koberce pod stolem. A sestřiny nehty se zarývaly hluboko do mé ruky, když se stará ptala, jestli nás poslal otec kvůli penězům, které jí dluží. „Kde jsou peníze?“ chtěla vědět. „Tady v tom pytlíku?“
Tam ale nebylo nic, už ani kamínek.
V jednom pokoji pod střechou nám natřásla peřiny, až se pírka vznášela ke křišťálovému lustru. „Donese otec peníze brzy?“ chtěla vědět. „Donese je ráno? Moc mi dluží, moc.“ Teď se otočila k nám, položila mi ruku na tvář, byla to měkká, teplá ruka, která voněla koláči. „Váš otec bydlí na mé půdě,“ řekla, „a co vám matka strká do úst, je mnohem spíš můj chleba než váš, a co házíte do kamen, je mé dříví. A všechno, co váš otec v lese kácí, je moje, každá řepa na vaší zahrádce je moje a každé zelí, dokonce i ta kůra, kterou hlodáte z buků, je moje.“
Přátelsky se přitom smála. A pírka stále ještě poletovala vzduchem, vypadalo to moc krásně. Teď vzala za dvířka u kamen, chtěla hodit poleno na oheň, aby nás v noci kachle hřály.
Vtom jsem ji udeřil sekerou do čela a ona klesla a byla mrtvá.
Kdyby se nás někdo ptal, co je to spánek, až do tohoto dne bychom odpovídali: spánek je, když člověka lapí ledový vzduch ze škvír pod střechou. Když člověk tiskne nohy k tělu a čeká, až vyčerpání, které člověka nechá usnout, přemůže chlad, který mu v tom brání.
Zvedli jsme mrtvolu a spálili ji v kamnech a leželi v teple pod peřinami. Na rtech sestry, v posteli vedle mě, se leskl tuk, to z těch lívanců, které jsme jedli, a tváře měla růžové, to díky teplu z kamen.

Ráno jsme vybrali zlaté řetízky ze šperkovnice v nočním stolku a křišťálové pohárky z vitrín. Všechno jsme nastrkali do pytlíku a vzali jsme také šunku, byla velká jako poleno, a vejce a brambory. Z vrat jsme vešli do světlého, čerstvého rána a pozdravili jsme holoubka, který spal na komíně.
Na pařezu, na kterém jsme ještě předchozího dne seděli hladoví, jsme se teď zakusovali do vařených vajec a ze zubů si vytahovali kosti ze smažených ryb. Mlaskali jsme a radovali se, že sníh na kmenech se třpytí a taje.
Sestra řekla: „Bude to neštěstí, až se vrátíme. Ale vrátit se musíme.“
„Jaké neštěstí?“ chtěl jsem vědět. „Neštěstí je přece za námi, ne před námi!“
Ale ona pořád jen opakovala: „Bude to neštěstí.“

Ještě před polednem jsme v dálce viděli chalupu rodičů, a byli tam už i otec s matkou. Chtěl jsem se rozeběhnout, ale sestra mě zadržela.
„Copak?“ ptal jsem se. „Z čeho máš strach?“
Řekla: „Z toho neštěstí mám strach. Z ničeho krom toho neštěstí tam.“
A pak otevřela ústa dokořán, až jí byl vidět čípek, a jako zvíře řvala a padla na zem a bušila pěstmi do trávy, kterou už slunce prohřálo.

Otec a matka se houpali nade dveřmi pod přístřeškem, kde otec štípal dříví a kde je týden co týden nakládal vozkovi, který jel do města. Kde mu do rukou padaly krejcary a kde se shýbal, když mu nějaký proklouzl mezi prsty, a kde bědoval, jak je to málo, a kde mu už neplatili, odkud hnali silné koně s dřívím dolů do vsi.
Nejprve jsem oslovil otce, pak matku, ale nevydali ze sebe hlásku, jen ruce a nohy se jim houpaly, když do nich pod přístřeškem vjel vítr, a vypadalo to, jako by mě chtěli odehnat. Zanořil jsem ruku do pytlíku, ale později už jsem nevěděl: chtěl jsem jim opravdu na prst navléknout prsteny, než jsem se hrůzou chytil za hrdlo?
Otec a matka se oběsili vedle sebe na štítu pod přístřeškem. Pár prstenů se skutálelo do stínu pod jejich nohama a vítr, vítr jim teď vjížděl pod oblečení a nadouval je. Vypadalo to, jako by měli obrovská břicha, plná jako pytle obilí.

 

 

© z němčiny přeložila Jitka Nešporová pro autorské čtení konané 28. července 2016 v Praze v Pražském literárním domě autorů německého jazyka
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1692x

katalogy

Inzerce