Kopáč, Radim; Schwarz, Josef; Šofar, Jakub: Ve sladké tísni klína (in Respekt)

Kopáč, Radim; Schwarz, Josef; Šofar, Jakub
Ve sladké tísni klína (in Respekt)

recenze kultura

I když kniha neopakuje překonané předsudky o „temném středověku“, místy nemá daleko k tomu, vytvářet schematická klišé nová, totiž o „temném“ 19. století. Vždyť literární erotika má mnoho podob a je škoda preferovat jen její jednu variantu. Publikaci ale nemůžeme upřít to, že zachycuje širokou škálu podob sexu. Některé z obsažených výjevů bych ale jako základ ke snění asi nedoporučoval.

Erotická antologie narušující některá klišé. A tvořící nová
Radim Kopáč, Josef Schwarz a Jakub Šofar: Ve sladké tísni klína. Erotika v české literatuře od počátků po dnešek. Paseka, Praha a Litomyšl, 2016, 320 s.

Vytvořit knihu poutavou ke čtení, listování i snění v každém věku. Takový byl cíl autorské trojice Radim Kopáč, Josef Schwarz a Jakub Šofar při přípravě jejich společné publikace Ve sladké tísni klína. Erotika v české literatuře od počátků po dnešek. Jde o komentovanou antologii erotických textů od Mastičkáře po rok 1989. V publikaci čtenář objeví jak velké postavy dějin české literární erotiky (Jan Jeník z Bratřic, K. H. Mácha, K. J. Obrátil), tak desítky autorů anonymních, zapomenutých nebo dosud neobjevených. Soubor není vyčerpávající, o což prý autorům ani nešlo; chybí v něm kupříkladu „čítankoví“ básníci jako Josef V. Sládek či Vítězslav Hálek. Sestavovatelé dále sami přiznávají, že výběr ovlivnily i jejich subjektivní čtenářské preference a v některých případech též odepření souhlasu držitelů autorských práv, což byl případ textů Františka Halase.

Shromážděné texty – fiktivní i autenticky deníkové – jsou značně různorodé. Nechybí přitom pohlavní akt prováděný v kostele (Pavel Bošek), nevěstinci či v ordinaci na gynekologickém křesle (Jan Křesadlo); jemné erotické scény i výjevy takřka pornografické; soulož s kooperující, neohrabanou „nepannou“ (Ota Ulč) i pokus o znásilnění pod vlivem alkoholu (Jan Otčenášek); sex zcela legální i incestní. Popisy zhnusení z kontaktu s nahým ženským tělem či pohlavím, které v úryvku od Jindřicha Štyrského bobtná a „jako láva vyplňuje celý pokoj“, jsou vyvažovány líčením milostného štěstí, extáze či oddaného uctívání milenky, před níž ctitel klečí ve zbožném údivu jako před „bohem nového náboženství“ (Quido M. Vyskočil). Ale naopak postavy pro mnohé posvátné a nedotknutelné jsou v knize profanovány, jako Panna Maria v apokryfní povídce Bílá svině neboli konečné rozřešení problému o vzniku křesťanství od Ladislava Klímy. V publikaci zastoupené scény jsou přitom milenecky nesmělé, vášnivé či pudově agresivní, popsány jsou většinou bezprostředně, ale někdy i s humornou nadsázkou. To je případ jednoho hrdiny Josefa Škvoreckého, jenž během ne zcela úspěšně se vyvíjejícího sexuálního aktu chladně rozvažuje nad správnou latinskou diagnózou své momentální indispozice.

Autoři ve svých komentářích také hutně shrnují vývoj české erotické literatury. Co se například týká středověku, souhlasně citují výrok Radovana Krátkého z předmluvy k publikaci Středověké písně cechu žákovského (1958), že ona doba byla v erotických záležitostech mnohem otevřenější, než jsme my dnes. Výslovně pak zmiňují pozdně středověkou ženu, která „přirozeně reflektovala své tělesné potřeby“. (Dodejme, že v tom jsou zajedno s předními odborníky na dané období, jako je medievalista Jacques Rossiaud. I ten soudí, že středověké pojetí těla nebylo tak uniformní, strohé a potlačované, jak historikové v minulosti rádi tvrdili. A i když křesťanství přistupovalo k tělu i ke chtíči podezíravě, koncem 12. století došlo v této oblasti k obratu, jenž vedl k rehabilitaci přírody a posléze i těla, alespoň v manželství.) V kontrastu k „éře rozbujelé gotické tělesnosti“ pak renesance i humanismus „trvají předně na duchu, na jeho obrození, respektive znovuzrození“. Postupně se probouzí rostoucí strach z vlastního těla, po němž následoval hluboký pocit studu a viny. Pozdější barokní „mystická erotika“ pak na této vývojové cestě definitivně zaměnila cílový objekt: hlavní místo zaujal „upjatý křesťanský bůh, který svoji sexualitu cestou přes staletí někde poztrácel“. Jako jistou polehčující okolnost autoři uvádějí fakt, že katolická vrchnost „tehdy ochotně přivírala oči i nad bujarým veselím spojovaným s různými lidovými slavnostmi, zejména v době masopustu“. Nejpřísnější hodnocení se tak v knize – možná překvapivě – dostává době národního obrození. Tehdejší vztah k erotice (a lidské tělesnosti vůbec) autoři interpretují jako „vyloženě nepřátelský“, takže v tomto směru „nastalo skutečné temno“ – původce onoho označení Alois Jirásek se podle nich ve své diagnóze „o pár století spletl“. Obrození podle trojice autorů „probíhalo po způsobu francouzského osvícenství, pod vlivem encyklopedistů, kteří mohutný krok vpřed, pokud jde o lidského ducha (a jeho osvobození), vyvážili stejně mohutným krokem vzad v otázce lidské sexuality, potažmo erotiky“. S oficiálním kultivovaným literárním slovem, s „krásnou novou řečí“, se nějaké „picání“ nebo „fikání“ prostě nesneslo. „Literatura se v 19. století jednoznačně vyhýbala zobrazení pohlavního aktu, a již pouhé méně konvencionalizované náznaky toho, že se ,něco stalo‘, byly obecně vnímány jako neetická porušení literární, ale i šířeji – společenské normy,“ citují autoři esej literárního historika Vladimíra Macury, která naposledy vyšla v knize Znamení zrodu a české sny pod názvem Sen o rozkoši. Autoři dokonce mluví o „symbolické kastraci, respektive sterilizaci ve jménu práce na národním mýtu“.

Je nepochybné, že z dnešního hlediska byl způsob, jakým se v 19. století většinově přistupovalo k sexualitě a tělesnosti obecně, podivný a komický. Jak píše Pavla Vošahlíková v knize Rákoska v dílně lidskosti: česká škola v 19. století očima účastníků (Academia, Praha, 2016), výchova byla tehdy natolik prudérní, že ještě na konci století desetiletí mnozí městští chlapci neznali rozdíly mezi mužským a ženským tělem. Takže rozpravu na téma pohlaví jistých vystavených soch prý studenti tercie uzavírali konstatováním, že otázku nelze rozhodnout, protože postavy jsou nahé a oblečení, které by poskytlo identifikační klíč, chybí. A ještě o době před začátkem první světové války francouzští historici tvrdí, že v movitějších společenských vrstvách se od dívek očekávalo, že si samy sebe nebudou prohlížet nahé v zrcadle ani v zrcadlící se vodní hladině při koupeli. Za tím účelem byl dokonce vyráběn speciální pudr, který vodu zakaloval tak, aby „koupající se ženu ochránil před pohledem na její hanbu“. Podle Mileny Lenderové dlouho platilo, že kdykoli si dívky převlékaly košili a zůstaly zlomek minuty nahé, „zavřely oči a pokřižovaly se. Řada žen tak dospěla, aniž kdy spatřila svůj vlastní pupík“. Dobovou mentalitu popsala třeba významná česká divadelní herečka Hana Kvapilová (1860–1907): „Když vzpomínám na první svoje mládí, nalézám kořeny zla. Říkalo se mi ve škole i doma, že život je jen přípravou k smrti. Kultura vlastního těla byla hříchem.“ Takováto tabuizace, kterou společně vytvářelo spiklenecké mlčení rodičů i učitelů, asi těžko mohla přispívat k zdravému vztahu k sexualitě.

Pokud ale dnes zpětně hodnotíme literaturu, která tehdy vznikala a byla určena dospělým, můžeme snad od tohoto kontextu odhlédnout. (Navíc je možné, že – jak říká Viktor Šlajchrt – reálné provozování erotiky v určité fázi kultury nemusí odpovídat způsobům její umělecké či obecně veřejné prezentace.) Čtenář, který již vyrůstá v prostředí s dostatečnou sexuální osvětou (nebo dokonce s její nadmírou), může naopak ocenit texty, v nichž erotika promlouvá formou nenápadných indicií a signálů. Jak říká Ivo Pondělíček: „S každým porušením tabu, s každým krokem k liberalizaci (a infantilitě) si erotika zmenšuje pole působnosti.“ Ostatně pokud pohlédneme do citované Macurovy stati, najdeme v ní tehdejší literární krajinu vykreslenou jako barvitější, plastičtější a hlavně méně černobílou, než jak nabízí Kopáč, Schwarz a Šofar. I zmíněný znalec literatury 19. století upozornil na to, že v ní tělo nemuselo být vůbec odhalováno, aby promlouvalo o sexualitě. V míře větší než dnes totiž tehdy stačila rafinovaná řeč náznaků: zvlnění látky, pohyb pentlí, pohled, křivka šíje nebo záblesk kotníku. Hodnota „národního“ se přitom nevylučovala s partnerskými vztahy: jen byl ve vlastenecké agitaci jako vhodný partner doporučován Čech či Češka. Macura navíc ve zmíněné stati kritizoval stejně tak tabuizaci sexu v 19. století jako opačný extrém, totiž dnešní všudypřítomnost pornografie a trivializaci sexu. Soudobé masové odtajnění jako by podle něj sexualitu hrozilo odsunout do naprosté bezvýznamnosti: „Dnešní vizualizace a fetišizace těla a teatralizace pohlavního aktu neobnovují pouto s kosmicko-vitálním sakrálnem, ale oklešťují pohlavnost na pouhou instrumentalitu, prostou jak doteku s něhou, tak doteku s posvátnem.“ V tom samozřejmě s Macurou souhlasit můžeme i nemusíme. Ale to, že se dnes mnozí spisovatelé vyjadřují v sexuální oblasti velmi explicitně (v čemž je nechceme nijak omezovat), není dostatečným důvodem k zatracování starších literátů, kteří se řídili jinými normami. I když tedy kniha Ve sladké tísni klína chvályhodně neopakuje staré a překonané předsudky o „temném středověku“, místy nemá daleko k tomu, vytvářet schematická klišé nová, totiž o zcela „temném“ 19. století. Vždyť literární erotika má mnoho podob a je škoda preferovat jen její jednu variantu. Publikaci ale nemůžeme upřít to, že zachycuje opravdu širokou škálu podob sexu. Některé z obsažených výjevů bych ale jako základ ke „snění v každém věku“ asi úplně nedoporučoval.

© Jan Lukavec
článek vyšel ve zkrácené verzi v Respektu
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   64%čtenáři

zhlédnuto 1522x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce