Corben, Richard: Duchové mrtvých

Corben, Richard
Duchové mrtvých

recenze komiks

Corbenova adaptace Poeových povídek (a básní!) se soustřeďuje zejména na jejich hororové a makabrózní prvky. Komiksové fanoušky nadchne, Poeovy příznivce zklame Corbenova trivializace a doslovnost a především přidání nových motivů a point.

Poe v pulpu
Richard Corben, Edgar Allan Poe: Duchové mrtvých. Přel. Jan Kantůrek, Comics Centrum, Praha, 2016, 224 s.

Americký kreslíř Richard Corben patří k nejzajímavějším autorům starší generace (je ročník 1940). Dlouho (především v sedmdesátých a osmdesátých letech) vytvářel undergroundové komiksy a spolupracoval s nezávislými komiksovými magazíny, a když se pak americký mainstream začal v devadesátých letech a v novém tisíciletí větvit i do náročnějších podob, začal kreslit i pro obří vydavatelství jako Marvel nebo DC. Vždy si však držel svůj robustní styl, založený zprvu na docela explicitní erotice, později rozpoznatelný především disproporčními poměry mezi naddimenzovanými hlavami a rukama postav oproti jejich tělům. Výsledek působí zároveň groteskně i hrůzostrašně, Corbenovy postavy jako by měly trochu trpasličí rysy, přičemž kreslíř se vyžíval na jejich tvářích, které zachycoval jako velmi výrazné a zároveň jen málokdy hezké; často je pak ještě brutálně deformoval v různých vypjatých emocích či rovnou naturalisticky destruoval v okamžicích umírání nebo zranění.

Vždycky měl přitom slabost pro žánry sci-fi a hororu, a to převážně v jejich pulpových verzích, kde se to hemží obludnými strašidly, sexem a mrtvolami. Čeští čtenáři už mohli tuto Corbenovu polohu vidět několikrát: vedle vícero hostování v sérii Hellboy (za komiksové povídky získal dvakrát prestižní Cenu Willa Eisnera), která tu vychází pravidelně už několik let, vydalo nakladatelství Comics Centrum před třemi lety komiksový román Ragemoor, poctu hororům H. P. Lovecrafta, kterou pro Corbena napsal Američan českých rodičů Jan Strnad. Totéž nakladatelství nyní sáhlo po další knize podobného ražení – adaptaci povídek a básní (!) od klasika americké literatury a spoluzakladatele „pokleslých“ žánrů Edgara Allana Poea.

Poeovo dílo je už mnoho let předmětem adaptací ve všech možných uměleckých oblastech v čele s kinematografií. Obecně platí, že poeovské adaptace a pastiše se pohybují mezi dvěma póly: pulpem a poezií. Zůstaneme-li u filmu, na jedné straně máme adaptaci Jámy a kyvadla pokleslou, trivializující a předloze vzdálenou od Rogera Cormana z roku 1961, která se ale mezitím stala „béčkovou“ klasikou, a na straně druhé třeba stejnojmenný krátký film Jana Švankmajera, který s použitím minimálních prostředků dokáže vyvolat mnohem větší mrazení. Případné ctitele Poeova literárního díla je tedy dobré varovat, že Corbenův svazek Duchové mrtvých má blíže ke zmíněné legendě béčkových hororů.

To nemusí být nutně na škodu a komiksovým fanouškům to nijak vadit nebude. Corben jako scenárista přidává Peovým poetickým a psychologickým hororům akční pasáže, znetvořené nadpřirozené potvory a brutální závěrečné scény. Povídky, které jsou postavené na pointě, jíž předchází horečnaté vyprávění hlavního protagonisty, a jejich značná část je bez děje, spíše plná pocitů, úvah a líčení, doplňuje o nové motivy i vedlejší děje tak, aby lépe odpovídaly žánru akčního hororu s černohumornými prvky, který je Corbenovi vlastní. Jako kreslíř exceluje: plnobarevné strany s vykreslenými pozadími tvoří kulisy pro konflikty nezaměnitelných postav s groteskně formovanými obličeji. Corben tentokrát více dodržuje proporce lidského těla, přesto si dokáže najít postavy, které zkřiví v karikatuře. V čele s Roderickem Usherem: v předloze mátožným bezvýrazným stvořením, zde maniakálním malířem s koňským obličejem a růžovými brýlemi. Další skvěle nakreslenou postavou je námořník, majitel vraždícího orangutana ve Vraždách v ulici Morgue: hrubá, buransky bezcitná a drzá tvář. A k tomu galerie potvor a především mrtvol v různých stadiích od okamžiku umírání po fáze rozkladu. Po kreslířské stránce je komiks obdivuhodný - pečlivě propracovaný, gradující, svébytně expresivní, a přitom snadno srozumitelný. Málokterý současný kreslíř se Corbenovi může rovnat – a to mu letos bude už 76 let.

Nicméně nakládání s předlohou je v mnoha případech problematické. Jak píše v předmluvě teoretik M. Thomas Inge, „adaptace Poeových básní poskytuje mnohem širší spektrum možností, než dává zpracování jeho povídek“. Corbenovi v adaptaci poezie přece jen odpustíme více, protože metafory a zvukomalebnost komiksovou řečí převyprávět nelze, respektive rozhodně ne stylem, jaký má Corben. Proto nevadí, že básně redukuje na krátké horory s výraznými pointami, zvláště když původní básně nějaký epický základ mají (a z pěti komiksů podle básní tedy nejhůře působí slavný Havran, kde je mnoho symboliky, ale příběh žádný). Jenže ani mnohé Poeovy povídky příliš neplýtvají akcí a dialogy, tedy prvky pro komiksy obvykle dosti podstatnými. A Corben se tedy rozhodl, že je dopoví, dovypráví, přidá nebo pozmění zápletky. Nejhůře dopadl již jednou zmíněný Roderick Usher v Zániku domu Usherů: Corben udělal z Poeova usouženého, nemocného muže tyrana vlastní sestry, kterou vysává, když maluje její portrét. V povídce Morella o ženě, která zemře, aby se záhy znovu narodila, vynechá transformaci zrozením a rychle ubíhající dětství, namísto toho přivede na scénu záhy po pohřbu dosud neznámou Morellinu dospělou dceru. Povídka nakonec dostává ještě jiný, triviálnější závěr, podobně jako předtím slavná Berenika, kde Corbenovi nestačila Poeova pointa s vysypanými vylámanými zuby mrtvé ženy, ale do finále přivede ještě její obživlou mrtvolu s lopatou v rukou. A tak podobně, vulgarizací předlohy je v souboru více.

Zatímco Corben s Poeovým dílem nakládal svévolně a svérázně, český nakladatel se mu věnoval s příkladnou pečlivostí, soudě přinejmenším z ediční poznámky Václava Dorta. Zejména s Poeovou poezií byl totiž problém: ne všechny básně jsou do češtiny přeloženy, jiné jsou přeloženy zastarale (ty od Vrchlického) nebo nepřesně (Nezvalovy překlady). Nakladatelství tedy muselo hledat ve více než stoleté historii překládání od Čelakovského přes Hiršala až k Martinovi Pokornému. To se v českém komiksovém (ba ani knižním) prostředí nevidí zrovna často. I proto je – navzdory svým limitům – povídková sbírka Duchové mrtvých pozoruhodným, cenným dílem.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   64%čtenáři

zhlédnuto 2090x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce