Sansal, Boualem: Němcova vesnice aneb Deníky bratří Schillerových

Sansal, Boualem
Němcova vesnice aneb Deníky bratří Schillerových

kritika překladu literární věda

Výborný překlad románu Boualema Sansala před českým čtenářem odhaluje tajemství „Hasana” Hanse Schillera a zdatně překonává obtíže převodu kulturně mnohovrstvého díla.

Němcova vesnice pěkně česky
Boualem Sansal: Němcova vesnice aneb Deníky bratří Schillerových. Přel. Kateřina Vinšová, Pistorius & Olšanská, Příbram, 2012, 188 s.

V roce 2008 vydal Boualem Sansal svůj asi nejkontroverznější a svého času také nejoceňovanější román Le village de l’Allemand ou Le journal des frères Schiller, v němž vypráví příběh dvou bratrů, synů Alžířanky a bývalého nacisty Hanse Schillera, který se po porážce Třetí říše uchýlil pod falešnou identitou do Egypta a později se usadil v Alžírsku. Tam se jako Hasan Hans stal hrdinou národně osvobozeneckého boje za alžírské války a lidé mu v jeho nové vesnici začali říkat uctivě „Sí Murád“. Jeho starší syn Rašel, žijící v Paříži, začíná poté, co jsou roku 1994 jeho rodiče zavražděni islamisty z GIA, objevovat hrůznou minulost svého otce. Své několikaměsíční pátrání končí sebevraždou. Jeho mladší bratr Rašel se poté pokouší v minulosti zorientovat zase od začátku. O podrobnostech obou cest po stopách minulosti, o zvěrstvech páchaných otcem za války i okolnosti jeho smrti se čtenář dovídá střídavě z deníkových zápisků Rašela a jeho mladšího bratra Malricha, z nichž se celý román skládá.

Českým čtenářům se tento román rozhodlo představit nakladatelství Pistorius & Olšanská. Vydávání děl autorů z arabských zemí není v českém prostředí příliš časté, byť spisovatelé píšící francouzsky, mezi něž patří i Boualem Sansal, u nás zcela neznámí nejsou. Odvážný krok vydat dílo z málo známého prostředí, v němž se prolíná několik kultur, ke kterým se navíc přidává vrstva překladového jazyka, však zmíněné nakladatelství neučinilo pouze jednou – vydalo dosud také např. dvě prózy arabského hebrejsky píšícího autora Sajjida Kašuy, za což si rozhodně zaslouží uznání. Sansalův román byl naštěstí svěřen zkušené překladatelce Kateřině Vinšové, jež výzvu kulturně mnohovrstvého překladu zvládla na výbornou.

V prvé řadě se překladatelka musela vypořádat se stylistickou bohatostí díla a střídáním rozdílných rejstříků. Na rozdíl od Rašela, vzdělaného, úspěšného třicátníka a zodpovědného francouzského občana, zakládajícího rodinu, mladší Malrich má mizerné vzdělání, střídá jednu práci za druhou, protlouká se, jak může, a zabíjí čas s podobně ztracenými kamarády na předměstí Paříže. Jeho jazyk se od Rašelova liší, je jednodušší, připomíná mluvenou řeč – hemží se slangovými výrazy, vulgarismy, arabismy a zejména na začátku románu silně kontrastuje s formálním, intelektualizovaným stylem Rašelovým, vyznačujícím se někdy komplikovanými souvětími a prokládaným filozofickými úvahami. Zejména co se týče převodu slangového jazyka předměstí, prokázala překladatelka velkou bohatost slovní zásoby a kreativitu. Využívala možností obecné češtiny s typickým výrazivem německého původu (sflikovaná němčina, hákovat, mukl, bonzové, diletantská fušeřina, cuchta, ešusy, frajer, kára...), vhodné frazeologismy a jadrné vulgarismy, díky čemuž překlad v češtině působí velmi přirozeně. Pouze velmi zřídka prosákla vrstva originálu, např. v překladu ustáleného hovorového obratu métro-boulot-dodo, který se v češtině objevuje jednou jako „ono věčné na metro-do práce-na kutě“ (s. 38), po druhé jako „na metro-do háku-na kutě“ (s. 50), což sice odráží francouzský kolorit, ale domnívám se, že překlad běžnějšími českými obraty „do práce z práce“, „od nevidím do nevidím“ by působil méně těžkopádně.

Tvořivost bylo třeba zapojit při převodu přezdívek Malrichových kamarádů z předměstí, při němž se překladatelce ve většině případů podařilo zachovat vtip a ironii originálu: Cinq-Pouces – Šikula, Garçon-de-Café dit Bidochon – Pikolík neboli Bidochon, Togo-au-Lait – Togo-Fogo, Manchot – Jednoručka, Idir-Quoi notre bègue - náš Kokta Idir, „on l’appelle Raymou quand il déconne“ (O: s. 85) – „když moc vyšiluje, říkáme mu Raplmond“ (P: s. 52), Ibn Abû Merde – Ibn Abú Sráč.

Skvěle jsou převedeny také nejrůznější frazeologismy a slovní hříčky, jak je vidět na následujícím úryvku, kde se podařilo najít vhodný český frazém a docílit tak téměř dokonalé ekvivalence s originálem:

Parfois, elle lâchait des mots qui me faisaient un mal de chien. Je sais qu’ils dépassaient sa pensée, elle les tenait de sa mère. Un jour, elle m’a dit : « Vous, les cafés crème, vous êtes tous pareils, bonnet blanc et blanc bonnet, et imprévisible avec ça ! » Ce à quoi j’ai répondu : « Tu diras à ta mère qui pourtant a la tête sur les épaules, près du bonnet, qu’on dit : blanc bonnet et bonnet blanc, c’est pas pareil bien que ça veuille justement dire que c’est pareil. » (O: s. 102)

Občas říkala slova, která mě ťala do živého. Vím, že nebyla z její hlavy, měla je od matky. Jednoho dne prohlásila: “Vy přičmoudlí jste všichni stejní, jeden za osmnáct a druhý za dvacet bez dvou, a navíc nepředvídatelní!” Na to jsem jí odpověděl: “Vyřiď matce, která se přitom v počtech náramně vyzná a všechno si umí velmi dobře spočítat, že se říká: druhý bez dvou za dvacet, což není totéž, i když to znamená, že to právě totéž je.“ (P: s. 62)

Vhodným způsobem překladatelka využívala české zdrobněliny. Na ukázce níže vidíme, že se český text kvůli zdrobnělinám jeví znatelně expresivnější, z hlediska originálu to ovšem má své opodstatnění. Je zde záměrně vytvořen kontrast mezi předchozím až cynickým Rašelovým výkladem o technických detailech vyhlazovacího průmyslu v táborech smrti a následným popisem pohodlného hotelu ve Frankfurtu, kam se Rašel vydal po stopách svého otce. České zdrobněliny odpovídají tónu originálu:

„Je me suis logé dans un minuscule hôtel de charme lumineux comme un petit soleil de printemps. [...] Du gazon ras, des arbres centenaires, des haies taillées au laser, des bassins avec, je suppose, de la poiscaille bien nourrie par des mains invisibles animées des meilleures intentions, […]. Au milieu du site, assise sur une butte rondelette, sa majesté l’université Johann Wolfgang Goethe. Oh la belle bâtisse !“ (O: s. 188) „Ubytoval jsem se v jednom kouzelném mrňavém hotýlku zářícím jako jarní sluníčko. […] Udržované trávníky, stoleté stromy, laserem stříhané živé ploty, bazénky, předpokládám, že s rybičkami dobře živenými neviditelnýma, nejlepšími úmysly vedenýma rukama, […]. Uprostřed, na kulaťoučkém pahorku, trůní její výsost univerzita Johanna Wolfganga Goetha. Taková krásná budova!“ (P: s. 112)

Vyšší míra expresivity se projevuje i jinde. Oproti počátečnímu kontrastu se Malrichův styl v průběhu knihy proměňuje. Na počátku knihy píše Malrich ve svém deníku: „J’ai eu du mal à lire le journal de Rachel. Son français n’est pas le mien.“ (s. 21) Dále přiznává, že k porozumění bratrových zápisků potřeboval slovník. S přibývající četbou si čtenář může povšimnout, že se Malrichův projev postupně vyvíjí v střízlivější, propracovanější a lehce formálnější styl a více připomíná ten Rašelův. V závěru románu se v jeho zápiscích objevují dokonce passé simple, pociťované v dnešní francouzštině jako knižní (s. 251 originálu). Někdy proto mohou sféry dvou vypravěčů, tedy Rašela a Malricha, splývat. Překladatelka si byla této skutečnosti vědoma a místy mírně zvyšovala expresivitu jazyka v Malrichových zápiscích, aniž tím však výrazně pozměnila celkové stylistické nasazení originálu, jak lze vidět na tomto příkladu:

„Avait-il besoin de prendre un taxi à prix d’or alors qu’il y a les cars. Pour trois sous, ils t’emmènent au bout du monde avec tes paquets et toute la famille.“ (O: s. 206)

„To musel vysolit hromadu peněz za taxíka, když tu jezdí autobusy? Za pár šupů tě zavezou na konec světa i s tvými saky paky a celou rodinou.“ (P: s.123)

Jiný problém představují specifické reálie oblastí, kam se hrdinové románu vydávají (děj se odehrává na pařížském předměstí, mezinárodních letištích, alžírském venkově, v Německu, Istanbulu, Káhiře a také např. v Rakousku a Polsku), a odborná terminologie z oblasti historie 2. světové války (technické detaily provozu vyhlazovacích táborů, chemie, vojenství), geografické názvy apod. I v tomto ohledu se zdá být překlad bezchybný.

Alžírské reálie jsou velmi pečlivě převedeny, exotické prvky originálu překladatelka zachovala v intencích autora, transkripce z arabštiny je v souladu s českým územ přizpůsobena spisovné arabštině a jen zřídka se v ní objevují drobné chyby (Tahár místo Táhar, Farúk místo Fárúk, Huari Bumedien místo přesnějšího Huárí Búmedien, wálid místo walad). V případě několika tureckých vět, které se v originálním textu objevují s nepatrnými pravopisnými chybami (marhaba, salam, günaydin, Iyi günler – O: s. 232; správně: merhaba, selam, günaydın, İyi günler), se překladatelka pokusila opravit autora, ale dopustila se jiných chyb (merhaba, selam, günaydűn, Iyi günler (P: s. 136–137).

Francouzské reálie jsou převedené srozumitelně a nenarušují plynulost, často bývají vhodně substituovány nebo mírně explicitovány (např. une bourse de la Coopération; la carte Orange; jouer le stagiaire – O: s. 202 – česky: stipendium pro studenty z rozvojových zemí, průkazka na dopravní prostředky, brigádničit – P: s. 120).

Jazykové chyby v češtině, překlepy a vynechávky se objevují minimálně (např. s. 69, 109). Celkově je překlad velmi zdařilý. Text je čtivý, plynulý a jazykově přesný. Překladatelka dobře odhadla psychologický a sociální profil postav, dokázala udržet stylistické nasazení originálu a zachovat jeho působivost.

 

© Petr Felčer

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2477x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce