Cílek, Václav: Co se děje se světem?

Cílek, Václav
Co se děje se světem?

recenze sociologie

Nová Cílkova kniha celkově představuje variace na jeho už dobře známá témata. Snoubí se v ní podnětné úvahy se zjednodušeními, poutavé lyrické pasáže s nepříliš podloženými útoky. Inspirativní by mohla být v poukazu na to, že s nápravou světa by měl každý začít sám u sebe.

Pokus, jak oživit neolit
Václav Cílek
: Co se děje se světem? Kniha malých dobrodiní v čase velké proměny Země. Dokořán, Praha, 300 s.

„Pokud se mi o něco jedná, tak je to nové propojené vidění světa třeba skrze krajiny, kameny či zahrádky. Jenže to celé nové vidění světa je jen pokus, jak oživit neolit.“ Tak zní jedna z ústředních tezí nové knihy geologa a esejisty Václava Cílka Co se děje se světem? Kniha malých dobrodiní v čase velké proměny Země. Popisuje v ní „proměny našeho světa vlivem klimatických změn a migrační vlny“, ale rovněž se soustřeďuje „na to, jak si v životě udržet radost a jak (pře)žít šťastně“. Stejně jako v jiných autorových knihách, i v této je zdůrazněna naše bazální, přímo existenciální spjatost se Zemí, která podmiňuje vznik i těch nejabstraktnějších či nejsofistikovanějších výkonů lidského ducha. O těch se přitom místy vyjadřuje trochu přezíravě a místo toho vyzývá hledat to, co je prosté, jednoduché a ve své tělesnosti univerzální: „Místo exegeze třetí elegie z Duina je přínosnější projít se janovickým parkem (či možná kterýmkoliv jiným) a zkusit nalézt Rilkeho nejdražší posvátné místo, které Sidonie Nádherná pod tlakem doby nedokázala ochránit.“

Především ovšem Cílek vyjadřuje svoji nedůvěru ke světu nadnárodních korporací a digitálních médií, který je podle něj odsouzen k zániku. „Natvrdo“ například předpovídá: „V dalších letech, ve chvíli, kdy dnešní virtuální mládež začne procházet krizí středních let a zvažovat svůj minulý i budoucí život, dojde k vlně sebevražd, protože nebude existovat žádný pádný důvod, proč žít… Po skoro dvaceti letech exkurzí s americkými studenty vnímám, že většinu z nich je čím dál obtížnější zaujmout. To dnes doopravdy dokáží jen sociální sítě. Není už nad čím žasnout. Děti se pochopitelně musí měnit, protože ani doba nestojí na místě, ale pro generace posledního desetiletí začíná platit to, že to jsou nejvíc znuděné generace lidí, jaké jsem kdy poznal.“

Skepticky se autor vyjadřuje k práci expertů i z jiných oblastí, než je literární věda, i když je sám bezpochyby expertem na problematiku antropocénu, jak je vidět i z této knihy. Ironicky například píše o ekonomické a vědecké iracionalitě jdoucí ruku v ruce. Poznamenává přitom, že existují oblasti, ve kterých navzdory důkazům dosud nezměnil svůj názor ani jeden odborník. Poměr sympatizantů a popíračů je proto u některých teorií konstantní: „Zdálo by se, že určitého pokroku ve změně vědeckého názoru je v případě vědeckých jevů dotýkajících se veřejného mínění možné dosáhnout jen díky existenci zařízení zvaného hřbitov.“ Naopak živočichem, jehož vědecké a experimentální schopnosti Cílek chválí a vysoce vyzvedává, je – (jen zdánlivě) obyčejná žába: „Betonové plochy se dají využít jako chladničky, pokud je každé dvě či tři hodiny proléváme vodou. Jako první si toho u nás na kokořínské chalupě všimly ropuchy obecné, vylezly ze svých úkrytů, za podvečerního horka se bříšky tiskly k chladnému betonu a na čas se přestaly bát člověka.“

Celá kniha je do jisté míry postavena na kontrastu mezi mocnými internacionálními subjekty a procesy na straně jedné a drobnými, obyčejnými věcmi a úkony na straně druhé. Autorova dikce je přitom zřejmě chestertonovská: „Navrhuji, abychom proti globalizaci, Mezinárodnímu měnovému fondu, Evropské bance a McDonaldovi bojovali nikoliv na náměstích, ale sázením vlastních rajčat.“ Právě postava zahrádkáře se pro Cílka stává až mytickým hrdinou, který nás spojuje s archaickou (a zřejmě nemálo idealizovanou) dobou, v níž „vše bylo nějak jinak na sebe navázané, jako by věci o sobě navzájem věděly“. Zahrádkářství je podle něj jedinou dosud masově praktikovanou pravěkou činností. Lukem již nelovíme, látky netkáme a kovy či hlínu dnes ručně zpracovává jen málo lidí. (Snad jen sběr hub, bylinek a lesních plodů má ještě starší základ.) Právě lidé manuálně pečující o vlastní zahradu jsou pro něj možná základem lepšího budoucího světa. Méně digitálního a rychlého, ale více svázaného s živou hmotou a drobnými radostmi života: „Zahrádkáři sice stále pracují, ale také mají skoro neustále radost, protože vždy něco vyklíčí, naleznou novou chuť, objeví novou barvu květiny či způsob, jak z topinamburů připravit bramboráky.“

Chvála života a práce prostého zahrádkáře má svoje kouzlo, ale pohled zpoza zahradního plotu začíná být problematický, když se Cílek začíná tvářit, že mu taková perspektiva poskytuje jakousi teorii všeho, respektive klíč k řešení velkých celosvětových problémů: „Jak by asi vypadala světová ekonomika se svými pevně zabudovanými autodestruktivními mechanismy, kdyby se řídila podobnými zásadami jako zahrádka?“ Podobně když se ptá, kde hledat řešení složité řecké ekonomické krize, přichází s návodem snad až poněkud zkratkovitým. Respektive bere na sebe masku mystika či umného žongléra se slovy: „To jediné, co bych uměl udělat, by byla cesta na Délos a odtud do Apollonovy a Panovy svatyně pod Akropolí a dále do Eleuzíny a pak do Delf, kde bych se zkusil zeptat Pýthie. Doufal bych v nějakou sílu, co vyvře z hlubin národní povahy, tvořivou a oplodňující sílu země a podzemních vod.“

Místo toho, aby všichni Češi hromadně zanechali svých zaměstnání a vrhli se na zahradničení, ovšem autor v závěru knihy uvádí i poněkud realističtější scénář. Cílek přitom nemá žádné malé cíle, ale jde mu rovnou o záchranu Evropy, která má ideálně začít tak, že každý pár bude mít dvě nebo tři děti: „Rodina je vcelku stálá a práci dělí mezi tři generace. Lidé si vypráví. Občas si přečtou nějakou místní knížku, poslechnou pěknou skladbu od Antonína Dvořáka či Bohuslava Martinů a pak jdou na vlastenecký výlet do Tiché a ti dobrodružnější i do Divoké Šárky. Chodí k místním volbám a občas i k těm celonárodním. Moc nevěří tomu, co slyší v médiích, ale o to víc se starají o půdu, vodu, ovzduší a les. Nechtějí cizí a nedávají vlastní. Pomlouvají se a závidí si spíš dobromyslně a rozšafně. Občas zajdou do kostela třeba jen proto, aby se přiblížili dějinám, anebo zkritizovali interiér. Nemají strach, protože i přes těžkosti světa cítí naději a vidí kmitavá světélka radosti.“ Takový program jistě vypadá podnětně a snad je i následováníhodný. Jen příliš nechápu, proč se Cílek za každou cenu snaží vzbudit dojem, že to vše dělá proti údajnému diktátu Evropské banky, „bez metodického vedení EU“ a dalších jím opovrhovaných institucí. Podobné populistické útoky sice vycházejí vstříc rozšířeným náladám ve společnosti, jsou ale lehce demagogické. Vždyť většina světových výzev dnes není řešitelná jen na národní úrovni. Podle mého skromného mínění nemá Evropská banka nic proti tomu, aby Cílek hospodařil na vlastní zahrádce. (A některé celoplanetární programy se aktivně snaží o rozvoj a podporu jím vzývaných lokálních tradic.) Ptát se rovněž můžeme, proč se autor tak vymezuje proti globalizaci, když i recenzovaná kniha čerpající z jeho častých pobytů v mnoha vzdálených částech světa je jejím plodem. Jestliže G. K. Chestertona, kterého Cílek často cituje, velmi podobný odpor k velkému kapitálu a analogická víra v jakousi agrární revoluci přivedly až k obdivu k Benitu Mussolinimu, je namístě trochu zneklidňující otázka, kam bude směřovat další myšlenkový vývoj Václava Cílka, zvláště pokud vezmeme do úvahy jeho nedávnou podporu Daniela Landy...

Nová Cílkova kniha celkově představuje variace na jeho už dobře známá témata. Snoubí se v ní podnětné úvahy se zjednodušeními, poutavé lyrické pasáže s nepříliš podloženými útoky. Autorovu víru v to, že je na obzoru lidové hnutí založené na „dematerializaci“, které přinese novou mentality, kdy budeme potřebovat „méně věcí a energií a uvádět do oběhu více soucitu a obecného dobra“, sdílet můžeme i nemusíme. Každopádně inspirativní by mohla být v poukazu na to, že s nápravou světa by měl každý začít sám u sebe. Což je mimochodem opět velmi chestertonovské . Když měl tento britský spisovatel odpovědět na otázku deníku The Times, co by se mělo na světě zásadně změnit, lapidárně napsal: „Vážení! Já. Srdečně, G. K. C.“ Zůstává už ale na každém zvlášť, nakolik doslova chce vzít Cílkovu výzvu, abychom přestali dobývat svět a vrátili se na vlastní – od slepic podělaný – dvorek.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 36 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Helena Storchova, 05.11.2016 13:15
Cílek, Václav: Co se děje se světem?
Pokud údajně Maďari cití archetypální nechuť k islámu od turecké vojny, proč nevzpomenout kvetoucí Velké Moravy, kterou rozvrátili divocí uherští kočovníci. Velehrad mohl být dosud hlavním městem a rozsáhlému celku Moravia Magna od Jadranu k Baltu by vládla stařičká královna z rodu Mojmírovců. Jenze... ti Uhri...
Vložil: jan lukavec, 05.11.2016 09:21
Cílek, Václav: Co se děje se světem?
Každopádně se nestydí podepsat se svým plným jménem, na rozdíl od vás.
Vložil: Pepa z depa, 04.11.2016 23:41
Cílek, Václav: Co se děje se světem?
Helena Storchova, co je to za soudruzku ?
Vložil: jan lukavec, 25.10.2016 01:47
Cílek, Václav: Co se děje se světem?
Ano, je pravda, že nejvíce soucitu dnes Cílek projevuje Viktoru Orbánovi, kterého se zastává jako dědice slavných tradic maďarského národa, jenž po staletí chránil Evropu před Turky. Nicméně Turci dnes nestojí u bran ani Vídně ani Budapešti, žijí uvnitř a většinou se podílejí na jejich rozvoji. Oživování... podobných historických reminiscencí je kontraproduktivní - v rozhovorech v médiích přitom Cílek volí mnohem ostřejší formulace než třeba v recenzované knize...
Vložil: Helena Storchova, 23.10.2016 14:35
Cílek, Václav: Co se děje se světem?
Pokud jde o odpocinkovou knihu na destivou nedeli, lze mismas uvah a nepodlozenych fantazii jeste snest. Proc ale je Cilek zvan prednaset do generalniho stabu? Byl parkrat v Egypte s arecheology jen. Proc armada nepozve treba pani Hybaskovou - s jeji obrovskou zkusenosti z Iraku? Podpori generalove... vyzbrojovani myslivcu??
Vložil: Helena Storchova, 23.10.2016 14:23
Cílek, Václav: Co se děje se světem?
...budeme potřebovat „méně věcí a energií a uvádět do oběhu více soucitu a obecného dobra“...S valecnymi uprchliky ze Syrie vsak soucit dle Cilka mit nesmime??? Obecne dobro jen pro rodile Cechy? Samorejme, ne kazdy je valecny uprchlik, kontrola je nutna, ale videt reseni jen v totalni izolaci??
Vložil: Helena Storchova, 23.10.2016 13:20
Cílek, Václav: Co se děje se světem?
Pro Cilka nema realita zadny vyznam. Klidne opakuje nepravdu, ze v Nemecku rostou emise CO2, ac byl upozornen, ze od roku 2014 naopak klesaji. Ale hodi se mu do jeho propagace atomove energie. Zvlastni, kdyz vesti rozpad statu. V nefunkcnim state jsou atomove elektrarny katastrofou
Vložil: Helena Storchova, 23.10.2016 13:11
Cílek, Václav: Co se děje se světem?
Zastava se nejen Viktora Orbana - ale vyzbrojil by napr. ceske myslivce jako domobranu. Sucho a zmenu klimatu studuji u nas desitky vedcu, bohuzel jen Cilkovi se dostava pozornost medii. On nikdy nerekne, to presne nevim, ale jdete za jinym, dopousti se velkych chyb a zjednoduseni. Ke vsemu vyjadruje... svuj nazor, ci alespon 'pocit". Je jiz otevrene prorusky a protizapadni
Vložil: jan lukavec , 23.10.2016 00:23
Cílek, Václav: Co se děje se světem?
Ještě bych se rád trochu zastal G.K. Chestertona: obdivoval sice italský fašismus a kdyby se toho dožil, pravděpodobně by podporoval i nástup španělského generála Franka, jak to činil jeho přítel H. Belloc. Ale německé nacisty Chesterton upřímně odsuzoval a nesnášel...
Vložil: jan lukavec , 23.10.2016 00:17
Cílek, Václav: Co se děje se světem?
Myslím, že některé zásluhy Cílkovi nemůžeme upřít, například předvídání sociálních a demografických důsledků sucha. To, jak vehementně se teď zastává V. Orbána a navrhuje budování plotů na českých hranicích, mi ale přijde zvláštní. Vždyť třeba v loňské knize Povaha změny, do níž Cílek sám přispěl, tvrdí... Petr Pokorný: „,Arabským jarem‘ nic nového nezačalo. Negativní vývoj jím jen symbolicky vyvrcholil a posunul se do další fáze. Je nepochybné, že bude pokračovat a konflikty budou dále eskalovat. Důsledky pozná celý svět, a bohatá Evropa především. Stavění zdí nepomohlo akkadskému impériu před 4200 lety a nepomůže Evropě ani dnes. Migrace z jihu a jihovýchodu na sever a severozápad je a bude migrací podél prudkého gradientu dostupnosti nedostatkových zdrojů. A také vyrovnáním do očí bijící disproporce v nerovnoměrném populačním růstu. Každý ekolog dobře ví, že takové síle téměř nelze odolat.“ Od doby, kdy to napsal, se na pravdivosti oněch slov nic nezměnil. Ale možná se změnil Cílek...
Vložil: Helena Storchova, 22.10.2016 16:26
Cílek, Václav: Co se děje se světem?
pěkné téma. Proč ale ty přesahy k EU a globalizaci? Nestojící na žádném faktickém základě. Na mysl nemůže nepřijít Karel Čapek a jeho Zahradníkův rok...Podobné téma a pohled, avšak naprosto jiné vyznění. Čapek sám zahradničil, měl obrovskou zkušenost a znalost rostlin. Cílek kytky nezná a v životě... nic nevypěstoval. Čapek ve svých zahradnických črtách geniálně sdílel prostou radost člověka z klíčení a růstu, radost ze života, nehledal dalekosáhlé a nutně nepřesné souvisloslosti. Cílek stupňuje výpady proti EU, západní civilizaci, podporuje již tak rozjitřené nálady proti uprchlíkům, sbírá body u části české veřejnosti. Zřejmě kvůli udržení své popularity, prodejnosti svých knih. Ač ráda vystupuje v roli nade vše povýšeného mudrce či dokonce filosofa, honba za vezdejšími prebendami mu vůbec není cizí, jak dosvědčuje opakovaná kandidatura do Rady České televize. Cílkův postoj k vědě je samostatnou kapitolou. Sám již léta nebádá a jeho celoživotní vědecké výsledky jsou dosti slabé (lze doložit nízkým počtem publikací a citací na WOS). Spíše hodně čte a překládá veřejnosti myšlenky jiných. Což ovšem vede k řadě nesprávných předpovědí, protože informace je nutno nejen shrnovat, ale také kriticky hodnotit. Co jen se Cílek napřednášel o oil peak ! Pak přišly břidliční plyny a vše je jinak. Cílek ovšem svůj omyl zásadně a nikdy nepřizná. V jeho (čím dále temnějších) vizích budoucnosti věda žádnou roli nehraje. Přitom pravý opak je pravdou - od antibiotik až po zlatou rýži, věda již přinesla lidem velmi mnoho. Jak ji lidstvo využívá, či někdy zneužívá, je ovšem jiná otázka. Snad Cílkova nechuť k vědě pramení z faktu, že v ní sám neuspěl. Vůbec se zdá, že Cílek své nitro promítá do negativistických úvah o světě, ve kterém se sám z nějakých příčin necítí dobře. Co když třeba ty americké studenty nudí jen Cílek a není to signál hlobokých proměn facebookové generace? Slova o tom, že každý má začít sám u sebe jsou jen slova, slova, slova...sám autor toto nečiní. Což ale neznamená, že zejména první Cílkovy knihy, jako Krajiny vnitřní a vnější nejsou nádherné, nesmírně čtivé a často vnitřně pravdivé. Jen se tento duch časem stále více vytrácí. Lze jen doufat, že se na obzoru nerýsuje žádný nový Mussolini, ke kterému bude možno se přiklonit.
Vložil: Helena Storchova, 22.10.2016 16:24
Cílek, Václav: Co se děje se světem?
Velmi pěkná a přesná recenze. Cesta Chestertona k Mussolinimu má zřejmě svou logiku, Nemecký (a italský) národní nacionalismus nikoliv náhodou vzýval "Blut und Boden" , tedy krev a půdu. Nová kniha opakuje motivy již dříve mnohokrát převyprávěné, krajina se oděla do hávu zahrádek. Ne, že by to nebylo... pěkné téma. Proč ale ty přesahy k EU a globalizaci? Nestojící na žádném faktickém základě. Na mysl nemůže nepřijít Karel Čapek a jeho Zahradníkův rok...Podobné téma a pohled, avšak naprosto jiné vyznění. Čapek sám zahradničil, měl obrovskou zkušenost a znalost rostlin. Cílek kytky nezná a v životě nic nevypěstoval. Čapek ve svých zahradnických črtách geniálně sdílel prostou radost člověka z klíčení a růstu, radost ze života, nehledal dalekosáhlé a nutně nepřesné souvisloslosti. Cílek stupňuje výpady proti EU, západní civilizaci, podporuje již tak rozjitřené nálady proti uprchlíkům, sbírá body u části české veřejnosti. Zřejmě kvůli udržení své popularity, prodejnosti svých knih. Ač ráda vystupuje v roli nade vše povýšeného mudrce či dokonce filosofa, honba za vezdejšími prebendami mu vůbec není cizí, jak dosvědčuje opakovaná kandidatura do Rady České televize. Cílkův postoj k vědě je samostatnou kapitolou. Sám již léta nebádá a jeho celoživotní vědecké výsledky jsou dosti slabé (lze doložit nízkým počtem publikací a citací na WOS). Spíše hodně čte a překládá veřejnosti myšlenky jiných. Což ovšem vede k řadě nesprávných předpovědí, protože informace je nutno nejen shrnovat, ale také kriticky hodnotit. Co jen se Cílek napřednášel o oil peak ! Pak přišly břidliční plyny a vše je jinak. Cílek ovšem svůj omyl zásadně a nikdy nepřizná. V jeho (čím dále temnějších) vizích budoucnosti věda žádnou roli nehraje. Přitom pravý opak je pravdou - od antibiotik až po zlatou rýži, věda již přinesla lidem velmi mnoho. Jak ji lidstvo využívá, či někdy zneužívá, je ovšem jiná otázka. Snad Cílkova nechuť k vědě pramení z faktu, že v ní sám neuspěl. Vůbec se zdá, že Cílek své nitro promítá do negativistických úvah o světě, ve kterém se sám z nějakých příčin necítí dobře. Co když třeba ty americké studenty nudí jen Cílek a není to signál hlobokých proměn facebookové generace? Slova o tom, že každý má začít sám u sebe jsou jen slova, slova, slova...sám autor toto nečiní. Což ale neznamená, že zejména první Cílkovy knihy, jako Krajiny vnitřní a vnější nejsou nádherné, nesmírně čtivé a často vnitřně pravdivé. Jen se tento duch časem stále více vytrácí. Lze jen doufat, že se na obzoru nerýsuje žádný nový Mussolini, ke kterému bude možno se přiklonit.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.