Padevět, Jiří: Krvavé léto 1945

Padevět, Jiří
Krvavé léto 1945

recenze historie

Pro budování či spíše uzdravování naší kolektivní paměti je důležité dokumentovat zločiny páchané u nás Rudou armádou i hrůzy německého odsunu. A zvláště potřebné je přiznání zvěrstev páchaných Čechy. Zároveň bychom se ale neměli senzacechtivě „zadrhávat“ jen na krvavých masakrech a vraždění. Důležité je rovněž si připomínat konstruktivní spolupráci, která po staletí mezi Čechy a Němci panovala.

„Krajina, v níž se násilí stalo normou i kratochvílí“. Výstražná kronika poválečného násilí
Jiří Padevět
: Krvavé léto 1945. Poválečné násilí v českých zemích. Academia, Praha, 696 s.

Krajina, kde se násilí stalo nejen normou a běžným jevem, ale někde i vyhledávanou kratochvílí, ze které nebyly vylučovány ani děti školou povinné. Zóna, kterou se pohybovalo množství samozvaných ozbrojenců, ať už deklarujících příslušnost k partyzánským jednotkám, k Revolučním gardám, vyhlašujících naprostou nezávislost, nebo podřízení pouze ruské NKVD. Státní moc ovládá pouze vnitrozemí a rozsáhlé oblasti jsou zcela v rukou regionálních velitelů a ozbrojenců, kterým není radno stavět se na odpor. Jednali totiž zcela na vlastní pěst, jejich chování mělo zhusta vyloženě kriminální charakter, pročež se dostávali i do konfliktů s armádními jednotkami či příslušníky četnictva a vznikajícího Sboru národní bezpečnosti. Tak podle Jiřího Padevěta vypadalo území dnešní České republiky mezi květnem a srpnem 1945. Násilnosti, ke kterým docházelo po 8. květnu 1945, podrobně dokumentuje v knize Krvavé léto, jež volně navazuje na předchozí autorovu knihu Krvavé finále.

Publikace popisuje hlavně události spojené s takzvaným divokým odsunem českých a moravských Němců, ale i ty, jichž se dopouštěli zvláště vojáci Rudé armády na neněmeckém obyvatelstvu. Ti spáchali řadu znásilnění, vražd a loupeží, takže například v Brně prakticky neexistoval obchod, byt a skladiště, které by nebyly vyrabovány příslušníky Rudé armády a Rumunské armády. Mnoho lidí rovněž zahynulo v důsledku bombardování Rudou armádou, což jsou všechno témata, která byla – na rozdíl od amerického bombardování Prahy – komunisty tabuizována (s výjimkou oblevy kolem roku 1968) tak důkladně, že do obecného povědomí zatím úplně nepronikla. V okruhu znásilněných žen se ovšem zprávy o tom, co se stalo, ústně tradovaly (viz příklad herečky Květy Fialové). Sovětští vojáci se podle autora především v pohraničí chovali jako na území dobytém, nikoli osvobozeném. Znásilněným ženám a jejich partnerům – či otcům zabitým při pokusu o jejich ochranu – pak už příliš nepomohlo, že pachatelé takových činů následně nezřídka byli svými veliteli sami odsouzeni k nejvyššímu trestu.

Autor opět uvádí celá jména vrahů a jejich obětí a doplňuje základními životopisnými údaji. V naprosté většině jde přitom o lidi dnes již zapomenuté, ale najdou se mezi nimi i osobnosti známé, například režisér Jan Sviták či spisovatel Felix Emil Josef Cammra (používající šlechtický pseudonym Felix Achilles de la Cámara del Campo). Nechybí ani mlynář Hubert Habermann, proslavený filmem Habermannův mlýn (2010) od Juraje Herze. (Podle Padevěta byl zavražděn nejspíše ze zištných důvodů a osobní nenávisti. Habermann se totiž během okupace nechoval protičesky a zřejmě podporoval odboj dodávkami potravin pro partyzánské jednotky.) Autor ovšem přiznává, že jeho kniha nepopisuje všechna násilná úmrtí, ke kterým v daném období došlo, takže bychom v ní marně hledali například jméno osobitého německého spisovatele Rudolfa Slawitscheka (1880–1945), který byl v květnu 1945 zavražděn „revolučními gardami“ v Praze.

Obecně kniha potvrzuje dobře známou a tragickou skutečnost, že během poválečného či revolučního „vyřizování účtů“ často umírají nevinní, zatímco pachateli a samozvanými vykonavateli revoluční spravedlnosti se stávají lidé pochybných morálních kvalit, kteří se snaží na poslední chvíli zahladit stopy vlastní nekalé minulosti, například umlčet svědky své protektorátní kolaborace. Obsahuje tedy četné příklady smrtí, které s dnešními znalostmi nemůžeme označit jinak než jako zbytečné, absurdní a vrcholně nespravedlivé, pokud tedy čtenář nevěří ve vyšší, metafyzickou spravedlnost. Jedním z mnoha takových příběhů je osud jistého pražského německého lékaře. Mezi lidmi byl velmi oblíbený, neboť nešlo o nacistu a dobře léčil. Dne 9. května, nebo krátce po tomto datu, byl ovšem „na rohu ulic Kubelíkova a Bořivojova umlácen kovovým kbelíkem, zřejmě ženou ze sousedství“. V jiné kapitole se dočteme o tom, že 20. července byli v Teplicích nad Metují pro držení zbraní zastřeleni Antonie Rückerová, její tchán Robert Rücker, farář ze Zdoňova Celestin Baier a jeho hospodyně Terezie Prochasková. Nikdo ze zavražděných nejspíše o ukryté vojenské pistoli a brokovnici nevěděl. Zbraně ukryl Wenzel Rücker, který byl v době exekuce vězněn jinde a v roce 1948 odsunut. Popravu vykonali muži z jednotky Československé armády. Hrůzná a trýznivá smrt, nezřídka upálením, která tehdy mnohé Němce potkala, působila odstrašujícím dojmem i na četné dosud živé soukmenovce obětí, z nichž velmi mnozí pak raději páchali sebevraždy. A to často tak, že rodič nejprve povraždil vlastní děti a pak se zabil sám. Padevět, který především konstatuje a rekapituluje, co se stalo, nedává odpověď na možnou otázku, jestli přitom sehrál nějakou roli „příklad“ konce Adolfa Hitlera či rodiny Josepha Goebbelse, jestli se daní lidé loučili se životem v zoufalství ze ztroskotání snu o Třetí říši, nebo zda hlavní roli hrál především strach z odplaty Čechů a Rusů, což se zdá nejpravděpodobnější.

Kniha tedy na drastických příkladech slovem i obrazem předvádí, jak vypadala česká část poválečného „zdivočelého kontinentu“, který plasticky vylíčil Keith Lowe jako oblast, v níž právo a pořádek prakticky neexistují, neboť zde není ani policie, ani soudní moc a lidé jako by ztratili jasný smysl pro to, co je správné a co špatné.

Chvályhodným cílem knihy je dodat podněty k zamyšlení nad tím, jací jsme a čeho všeho jsme schopni, pokud neexistuje zákonný rámec: „Nejde vůbec o to, zda jsme Češi, Němci, nebo Inuité. Jsme prostě lidé, kteří mohou selhat.“ Na mnoha konkrétních místech může publikace napomoci k vylepšení či obnovení místní historické paměti i s jejími traumatickými body. Jiná otázka ovšem je, jak poválečně události celkově hodnotit a s čím je přesně srovnávat, protože pohledy jednotlivých historiků se v tomto bodě výrazně rozcházejí. Například Jiří Pešek tvrdí, že během první poloviny 20. století při jiných odsunech (třeba při odchodu Řeků z Turecka a Turků z Řecka) zahynula až třetina „přesunovaných“, zatímco u nás při německém odsunu zemřelo necelé procento, což bylo v dobovém kontextu číslo unikátně nízké. Naopak Norman M. Naimark v knize Plameny nenávisti: etnické čistky v Evropě 20. století hodnotil poválečné chování Čechů negativněji než činy Poláků. A podle Petra Koury byl počet obětí vyhnání Němců několikrát vyšší než statistiky popravených po útoku na Reinharda Heydricha – přičemž pro nutnost tohoto „zúčtování“ se často argumentovalo právě potřebou pomsty za heydrichiádu.

Sám Padevět k tomu (v jiné knize) napsal, že zatímco ve znaku nacistického Německa „bylo jasně vepsáno násilí, které stát po celou dobu existence podporoval a adoroval, nově vzniklé Československo, včetně jeho nejvyšších představitelů, násilí sice neadorovalo, ale nečinností ho vlastně skrytě podporovalo“. Ano, připouští přitom, „jednalo se o excesivní chování vybraných skupin obyvatel, podporované jednak bezprostřední zkušeností s nacistickou brutalitou, jednak souhlasným mručením většiny (osamělé hlasy volající po velkorysosti vítězů, jako třeba hlas Přemysla Pittera, nebylo prakticky slyšet), jednak propagandou, pracující oprávněně s popisováním nacistických zločinů, především v koncentračních táborech, ale rovněž s nebezpečím hnutí Wehrwolf, které bylo daleko spíše mýtem než realitou. Stát nechal volný průchod násilí rovněž proto, aby urychlil odsun německého obyvatelstva, které po prožitém násilí jistě místa, kde se narodilo, opustí rychleji, než kdyby s ním bylo náhodou nakládáno velkoryse.“ Porovnávání velikosti vzájemných křivd a posuzování viny našich předků bude asi navždy patřit k oněm morálním dilematům historie, na něž neexistují univerzální a obecně přijatelná měřítka. Je jistě správné, abychom české zločiny dobře poznali, přiznali si je a dokázali se s nimi vyrovnat. Jak napsal Václav Havel, sami sobě jsme tento hlubší rozbor dlužni. Zároveň bychom se ale neměli senzacechtivě „zadrhávat“ jen na krvavých masakrech a bestiálním vraždění.

Stejně tak významná je hodnota usmíření, které například Jaroslav Durych oslavil a snad i předznamenal ve své milostné novele z českého pohraničí po r. 1945 Boží duha, jejímiž hrdiny jsou Čech a mladá znásilněná dívka, která jediná zbyla z vyvražděné německé rodiny. (Jan Patočka o textu napsal, že je to „velepíseň lítosti, podmiňující a připravující naději na duchovní smíření“.) Důležité je rovněž si připomínat silná citová pouta a konstruktivní spolupráci, která po staletí Čechy a Němce spojovala; zpřítomňovat si existenci krajiny, již společně obhospodařovávali a vytvářeli; nezapomínat na dlouhou tradici země, v níž čeští Němci uctívali sochy zemského patrona Jana Nepomuckého a bez nenávisti a násilí, ale naopak s touhou se ženili s Češkami i opačně. A ani jim někdy vlastně nezáleželo na tom, ke které z obou skupin vlastně patří.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 23 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.