Padevět, Jiří: Krvavé finále (in Respekt)

Padevět, Jiří
Krvavé finále (in Respekt)

recenze historie

Kniha možná mnoho překvapení nepřináší. Válka je zkrátka krutá a pravidelně uvolňuje stavidla lidské agresivity, či dokonce sadismu. Publikace je ovšem záslužná v tom, že může příbuzným obětí i badatelům osvětlit, kde přesně skonal ten který nacistický vězeň. A právem také upozorňuje na problematiku památníků připomínajících oběti. Ty byly po roce 1948 někdy jednostranně vydávány za pohřebiště padlých hrdinů Rudé armády a zamlčována byla přítomnost pozůstatků i mnoha jiných.

Bedekr smrti
Jiří Padevět
: Krvavé finále. Jaro 1945 v českých zemích. Academia, Praha, 2015, 693 s.

Dva roky po prodejně úspěšném a cenami ověnčeném Průvodci protektorátní Prahou: místa – události – lidé vydal ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět svoji novou knihu s názvem Krvavé finále. Jaro 1945 v českých zemích. Jestliže v Průvodci bylo vraždění podle autorových vlastních slov poněkud „naředěno“ pasážemi o politice či kultuře, jeho nová kniha, jejíž zveřejnění bylo načasováno na 70. výročí konce druhé světové války, už od první do takřka poslední stránky (nepočítaje rejstříky) takřka drtivě vypovídá jen o smrti: o často bestiálním mučení, četných formách vraždění včetně upalování nebo pohřbívání zaživa i o hanobení mrtvých těl.

Podle zájmu čtenářů je už teď zřejmé, že se autor opět trefil do jejich vkusu či očekávání, námětem na jiný článek by ovšem byly pochybnosti, nakolik jsou a budou mezi jejími majiteli zastoupeni vážní zájemci o českou historii, nakolik military fanoušci, a nakolik snad dokonce nekrofilové či neonacisté (ostatně každému textu se může dostat extrémně odlišných a polárně protikladných interpretací: autoři Bible či Koránu by mohli vyprávět…). Už na adresu bestsellerového Průvodce protektorátní Prahou, kterého se zatím prodalo kolem 12 000 kusů, bylo vyčítavě – či možná i trochu závistivě – poznamenáno, že knihy s hákovým křížem na obálce jdou prostě na odbyt. Proti tomu ale můžeme namítnout, že to by nemělo bránit v tom, aby o nacismu a jeho zločinech vycházely i kvalitní a seriózní knihy. Což je bezesporu případ i obou Padevětových děl, i když v případě právě recenzované knihy možná ještě více než u té předchozí postrádáme jeho obsáhlejší osobní komentář a interpretaci.

Vysvětlení historického kontextu nebo vhled do mentality válečného zločince tedy v knize nenajdeme, zato ale může i Krvavé finále sloužit jako dosti morbidní bedekr. Autor totiž opět postupuje po jednotlivých regionech a v jejich rámci podle českých názvů jednotlivých obcí. V nich pak vyjmenovává to, co se dnes módně studuje pod heslem „místa paměti“ a bolesti. I když v tomto případě by mnohdy bylo vhodnější mluvit spíše o místech zapomnění.

Pachateli zločinů, jež Padevět dokumentuje, byli vojáci bojující na straně nacistického Německa, ale rozhodně ne jen etničtí Němci. Mezi mrtvými pak najdeme vedle Čechů pestrou paletu národností, rovněž ovšem i Němce, třeba takové, kteří se snažili bránit vraždám prováděným příslušníky jednotek SS, nebo ty, kteří se „provinili“ tím, že podle svých soukmenovců fanaticky oddaných (v té době již mrtvému) Hitlerovi příliš brzy vyvěsili bílé vlajky.

Autor vydělil čtyři základní kategorie zabíjení. První skupinou jsou „násilnosti spáchané protipartyzánskými komandy na Moravě, kdy byly terorizovány a vypalovány takzvané partyzánské vesnice a vražděni jejich občané“. Druhou „násilnosti páchané v rámci potlačování českého povstání v květnu 1945, kdy se často jedná o následek bojové situace nebo o směs boje a následných násilností na zajatcích a civilním obyvatelstvu“. Největší skupinou jsou místa, kde zemřeli vězni z transportů a pochodů smrti. A poslední jsou pak „chaotické a nesystematické násilnosti ustupujících vojenských jednotek, ať už Wehrmachtu, nebo Waffen-SS, páchané na civilním obyvatelstvu, které se někdy snažilo kolony zpomalit nebo zastavit, někdy jen přihlíželo u silnice, a přesto bylo zavražděno“. Autor přitom v úvodu deklaruje, že v jeho knize „nenajdete místa, kde se jednalo jednoznačně a pouze o bojovou situaci“. Skepticky se ale můžeme zeptat, jestli se to dá vždycky jasně odlišit. Pokud na ustupující jednotky ze shromážděného davu Čechů zazněl výstřel nebo se na ně přišel podívat muž, který měl náhodou sekyru v ruce, asi není těžké si představit rychlou „redefinici“: ústup se v představách vojáků vystresovaných postupující Rudou armádou mohl v bojovou situaci, v níž cítili nutnost se bránit, snadno a velmi náhle změnit. To si ostatně uvědomuje i Padevět, když píše: „Mohu pochopit bojovou situaci, mohu pochopit i vztek a stres ustupujících jednotek, které se snaží uniknout z dosahu Rudé armády.“ Celkově ale autor o motivaci zabíjejících bohužel mnoho neprozrazuje: naznačuje, že četní vojáci jednali ze strachu z nepřítele nebo pod vlivem alkoholu, mnozí prostě plnili rozkazy. Padevět ale upozorňuje i na případ příslušníka jednotek SS, který dostal příkaz ukončit zabíjení a týrání židovských vězňů, on v něm ale navzdory tomu pokračoval: pochod smrti, který vedl, tedy byla „jeho vlastní iniciativa“.

Kniha vypráví o četných situacích, kdy o životě a smrti pravděpodobně rozhodovala zmíněná náhoda. Referuje tedy třeba o skupině neozbrojených občanů, která šla na kopec vyhlížet, jestli se už neblíží Sověti, byla ale nacistickými vojáky mylně považována za partyzány a zavražděna. Nebo v ní Padevět naopak píše o německé jednotce, která při zásahu v jisté obci objevila zásobu slivovice, načež se většina jejích příslušníků opila tak, že akce musela být ukončena – což mužům z osady zřejmě zachránilo život.

Mnohá hesla jsou velmi krátká, zvláště ta, která informují o lokalitách, kde zemřeli vězni z transportů a pochodů smrti. Ta můžou působit až stereotypně a liší se především v tom, kolik lidí kde zemřelo, zda se autorovi podařilo objevit i jejich jména, nebo jen pečlivě uvádí jejich vězeňská čísla. A zda byli od dozorců drženi zcela bez přísunu potravin a vody, nebo zkoušeli jíst trávu, listí a jetel, nebo jen pampelišky. Předchozí souvětí ale píšeme jen v nadsázce a s jistou mírou cynismu, i když bez něj – a jisté míry otrlosti – by se recenzovaná kniha vůbec nedala číst. (Ostatně v rozhovoru pro Český rozhlas paradoxně sám autor explicitně varoval před jedním z filmů na přiloženém DVD s tím, že jeho zhlédnutí čtenářům ani divákům nedoporučuje.) Jiné kapitoly obsahují jakési mikropříběhy: například o převlečených německých vojácích vydávajících se za partyzány nebo o tom, kterak v jisté obci čeští revolucionáři zřejmě trochu amatérsky opakovaně zatýkali skupinu Němců, přičemž až napodruhé úspěšně a definitivně. Zde nabývá kniha lehce tragikomických poloh, i když vzhledem k tomu, že Němci uniklí ze zajetí mezitím zabili dva Čechy, i zde převládá tragický tón.

V rozhovoru pro Českou televizi autor k publikaci prohlásil: „V knize jsme jen u faktů, události záměrně nehodnotím. Politický výklad událost vždycky zkreslí.“ Když necháme stranou to, že ani výběr a řazení „faktů“ není a nemůže být nikdy zcela objektivní, musíme uznat, že se autor skutečně snaží o styl pokud možno co nejméně zaujatý, pouze „konstatující, co se stalo“. Nijak explicitně například nesoudí, jaký smysl měly útoky špatně ozbrojených civilistů na ustupující, ale velmi dobře vybavenou armádu, jejímž hlavním cílem často bylo vzdát se bez boje Američanům. Občas ale přece jen náznak autorova postoje najdeme, například když poznamenává, že ve Velkém Meziříčí 6. května „záměrně“ pochodoval kolem velitelství Wehrmachtu oddíl nedostatečně vyzbrojených komunistických povstalců (v důsledku toho, co někteří popisují jako předčasné povstání, pak Němci ve městě zabili přes 50 osob). Jindy autor líčí činnost dvacetiletých mužů, kteří si budovali podzemní úkryt, v němž „spřádali plány o partyzánském životě“. Za svoje „klukovské sny“ a „touhu po dobrodružství“, které jsou v daném věku normální, ale projevily se prostě neadekvátním způsobem v nešťastnou chvíli, bohužel všichni zaplatili životem. Jinde zpravuje o třech chlapcích, kteří před postupující jednotkou úspěšně porazili strom, ale na útěku z místa byli všichni zastřeleni.

Jistou interpretaci pak autor nabízí také v doprovodných rozhovorech, přičemž v jednom z nich trochu diskutabilně nadhodil tezi, že ani v květnu 1945 ještě němečtí vojáci nevěděli, že se blíží konec války. (Polemicky doplňme, že například podle knihy Vojáci: protokoly o boji, zabíjení a umírání od Sönke Neitzela a Haralda Welzera většina německých vojáků věřila v porážku Říše nejpozději od srpna 1944.) Ale asi názorově nejexplicitnější je autorovo resumé, které je v knize vytištěno jen anglicky a německy. V něm Padevět mimo jiné píše (podle mého volného překladu), že zvláště dnes, vzhledem k postupující ztrátě paměti a vzrůstajícímu nebezpečí nárůstu nejrůznějších násilných ideologií a diktátorských režimů, je důležité připomínat si, čeho je v době chaosu takzvaný racionální člověk schopen se dopustit na příslušnících vlastního druhu. V českém Osobním úvodu ale trochu odlišně prohlašuje: „Doufám, že z této knihy bude jasně patrno, že zločiny i činy dobré nepáchají ani ideologie, ani národy, ale zcela konkrétní lidé, bez ohledu na národnost, rasu a vzdělání.“ Proč ale v současnosti autor varuje před nebezpečnými ideologiemi, když ve svém válečném soupisu ukrutností nechává myšlenky, v jejichž jménu byly páchány, zcela stranou? A i když se částečně dá souhlasit s tím, že „politický výklad událost vždycky zkreslí“, není zase jinak zkreslující, když se autor detailně zaobírá nacistickým vražděním, ale nechává stranou to, jaké indoktrinaci byli předtím jejich vykonavatelé či pachatelé vystaveni? Totiž dobře propracované indoktrinaci, která je dlouhodobě přesvědčovala, že úlohou Německa je být „ochráncem lidskosti“ (Omer Bartov) a obráncem Evropy před „ruskými barbary“? Závažnou otázkou je podle mne především to, kdo a případně za jakých okolností by podobné indoktrinaci třeba i dnes dokázal odolat, nebo se jí alespoň uměl částečně ubránit. V tomto smyslu na Padevětem proklamovanou otázku, „čeho je člověk schopen“, podle recenzenta lépe odpovídají slavné experimenty a z nich vycházející knihy od Philipa G. Zimbarda nebo tímto psychologem inspirovaná práce Obyčejní muži: 101. záložní policejní prapor a „konečné řešení“ v Polsku od amerického historika Christophera R. Browninga. Tito autoři tvrdí, že alespoň kousek potenciálního nacisty skrývá v každém z nás, a podrobně popisují i mechanismus, jak ho v člověku vypustit ze řetězu. V rozhovorech totéž přiznává i samotný Padevět: „Jakmile dostaneme příležitost, mohou se z nás stát bestie.“ Je ale škoda, že právě tuto myšlenku v knize obecněji nerozvedl. Dá se namítnout, že názorný důkaz a ukázku téhož přináší každá strana jeho knihy, ale – jak už jsme naznačili – bohužel většinou bez přihlédnutí k vnitřnímu světu zločinců. (Jen na okraj poznamenejme, že právě tuto osobní, soukromou stránku významných historických postav a velkých dějů, hrdinských skutků i zločinů, se autor pokusil zrekonstruovat ve své loňské publikaci Poznámky k dějinám.)

Obecně Krvavé finále možná mnoho překvapení nepřináší. Válka je zkrátka vždy krutá a pravidelně uvolňuje stavidla lidské agresivity, a u některých i sadismu – dokonce i u těch, kteří nebyli dlouhodobě vedeni k přesvědčení o vlastní rasové nadřazenosti. Zhusta v ní umírají i nevinní a slabí, a to často bez jakékoli člověkem postižitelné logiky a smyslu. V době, kdy se válečná fronta přesunula na naše území, tak prostě Češi ve slabší míře zažili totéž, co před nimi Poláci, Ukrajinci, Srbové či Rusové, což autor poctivě a až drásavě puntičkářsky mapuje. Možná ale právě zde spočívá přínos knihy. Je záslužná v tom, že může dnešním či budoucím příbuzným obětí i zainteresovaným badatelům osvětlit, kde přesně skonal a pravděpodobně leží pohřbený ten který konkrétní nacistický vězeň zařazený do pochodů smrti nebo jaké byly poválečné osudy zodpovědných nacistických důstojníků a velitelů. A právem také upozorňuje na problematiku památníků připomínajících oběti těchto pochodů, z nichž některé zcela zanikly – stejně jako obce, do kterých byly situovány, jiné jsou neudržované, na místě dalšího se dokonce nacházelo smetiště. Významnější je ale to, jak byla po roce 1948 ona místa zaujatě interpretována či ideologicky „vytěžována“: jednostranně byla vydávána za pohřebiště padlých hrdinů Rudé armády a zamlčována byla přítomnost pozůstatků i mnoha jiných obětí. Pro budování či spíše uzdravování naší kolektivní paměti asi bude ještě důležitější následující, plánovaná autorova kniha Krvavé léto, která má podobným způsobem dokumentovat zločiny páchané Rudou armádou i hrůzy odsunu. Vytěsňování traumatických událostí, ke kterému podle Padevěta zhusta dochází, totiž neprospívá zdraví jednotlivce ani společnosti jako celku.

© Jan Lukavec
článek vyšel v týdeníku Respekt 3.5.2015
na iLiteratura.cz se souhlasem redakce Respektu

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 42 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 2397x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce