Boček, Evžen: Aristokratka na koni

Boček, Evžen
Aristokratka na koni

recenze humor

Třetí pokračování humoristické prózy o tragikomických zmatcích novopečeného majitele i vykutáleného personálu na zámku Kostka je věrnou kopií autorových předchozích dvou knih. A opět postrádá závěr a předjímá další knihu.

Potřetí do téže řeky
Evžen Boček
: Aristokratka na koni. Druhé město, Brno, 2016, 160 s.

Příběh kastelána Evžena Bočka (*1966) a jeho dvou knih Poslední aristokratka (2012) a Aristokratka ve varu (2013) je sice už dostatečně znám, přesto stojí za to jej připomenout. Boček své literární sklony projevil už v roce 2000, kdy pod pseudonymem Jan Bittner vydal prózu Deník kastelána. Dvanáct let nato mu nakladatelství Druhé město vydalo Poslední aristokratku, kterou záhy následovalo přímé pokračování. První kniha více než rok bez povšimnutí ležela na pultech, teprve po vydání té druhé (po Ceně Miloslava Švandrlíka za nejlepší humoristický román roku a zařazení do Velkého knižního čtvrtku) si Bočkovy tvorby ve větší míře všimla média a následně i čtenáři – a na světě byl bestseller. Překvapení to bylo jen zdánlivé, protože obě knihy obsahovaly to, co obvykle vděk českých čtenářů zaručuje dosti spolehlivě: přímočarý a přitom docela chytrý humor.

Zdroj humoru pocházel především z rozporu mezi obvyklou představou zámku jako místa tichého, strnulého a vážného, svého druhu muzea, kde se chodí pomalu v papučích a naslouchá se zasvěcenému historickému výkladu, oproti onomu bláznivému pytli blech z Bočkových próz. Na zámek Kostka se z Ameriky vrátila rodinka nepříliš majetných exulantů. Rázovitou trojici (nejistý, spořivý a vztekající se otec, matka Američanka, jež neumí slovo česky, ale okamžitě se ztotožní se svým nově nabytým aristokratickým statusem, a čerstvě dospělá dcera, kterou trápí lehká nadváha a všechno sarkasticky komentuje deníkovými zápisky) doplnil ještě bizarnější trojicí zámeckého personálu: kastelánem, který nesnáší návštěvníky, sprostě nadávající kuchařkou, co si ráda přihne, a hypochondrickým zahradníkem. Postupně sestavu doplnila ještě manažerka, jejíž pokusy přilákat na zámek více návštěvníků končí velkolepými katastrofami, a pubertální dcera bohatého právníka. Ti se tragikomicky potýkají se zprovozněním zchátralého sídla a s jeho dalším fungováním, přičemž od druhé knihy má text v podstatě charakter nekonečného sitcomu s epizodickými vrcholy.

Platí to i v třetím pokračování. Bočkovi trvalo tři roky, než jej dokončil, ale není to vůbec znát (v dobrém i špatném smyslu). Bezprostředně navazuje tam, kde předtím skončil, stejně jako v předchozích dílech chybí nějaké románové vyvrcholení a i zde zůstává děj otevřený – ba zdá se až useknutý. První část knihy se soustřeďuje na manažerčin pokus využít rodových pověstí o komtesách z rodu Kostků, jež zemřely v mladém věku, a to často za dosti dramatických nebo obskurních okolností. Vypravěčka Marie má posloužit jako další pokračovatelka této neblahé tradice, kterou návštěvníci musejí rychle vidět, než jim zemře. Druhá část knihy sleduje, jak Marie naopak sbírá energii a ve správě zámku postupně střídá svého otce. Vše se to odehrává v roce 1997, přičemž autor své hrdiny konfrontuje s tehdejšími událostmi ze světa slavných aristokratů: eskapádami princezny Diany a její tragickou smrtí, ale také bulvárním skandálkem, který spustilo odhalení, že milenkou knížete Schwarzenberga je jakási striptýzová tanečnice (byť tuto knížecí avantýru sem Boček přesadil zřejmě z roku 2013). Je to zároveň doba (téměř) bez mobilních telefonů, kdy přístup k internetu byl spíše vzácností, kdy Blesk četl milion čtenářů a kdy obecně v Česku nebylo moc peněz a majetku.

Je zvláštní a svým způsobem obdivuhodné, že Boček stále zůstává v období, kdy svůj příběh začal, že neposkočí o několik let dopředu. Třetí kniha je kontinuálně navazující deník – a čtvrtá bude nepochybně také taková. Postupně se totiž vyčerpávají dobové reálie a také postavy zůstávají nezměněny. Většina čtenářů to asi uvítá: všechny své oblíbené figurky najde v takové podobě, v jaké je Boček v druhém díle zanechal. Snad jen kuchařka přestala vulgárně nadávat, což lze opět vnímat dvojím způsobem – jako zkrotnutí autora, stresovaného náhlou nadměrnou pozorností, ale i jako zmoudření zkušenějšího spisovatele, který ví, že vulgarity bývají tím nejlacinějším prostředkem k vyvolání legrace.

Ale neměnná typizace postav je prvek vyloženě televizní: nesoustředěný divák, který třeba o několik dílů seriálu přišel, musí být vždy jakžtakž v obraze, musí se potkat s těmi známými postavami, které po skončení některé z předchozích epizod opustil. V literatuře se podobný prvek vyskytuje hlavně v povídkových sériích, jen málokdy v románech, byť tvoří kontinuální sérii. Boček by si jistě usnadnil práci, kdyby některé postavy opustil a přidal nové, které by děj osvěžily, nebo alespoň více rozvinul ty stávající. Případně kdyby načas opustil vytěžené prostředí zámku, jak se to povedlo v Aristokratce ve varu. Nic z toho se v Aristokratce na koni neděje, vše se pohybuje v kolejích zajetých už v prvním díle – a nutno říci, že navzdory tomu, že kniha je stále vtipná a svižná, to začíná působit poněkud unaveným dojmem. Autor sice deníkové vyprávění zdařile oživuje různými formálními hříčkami (dotazníky, časopisecké rozhovory, dopisy, seznamy), ale oproti jiskřivějším předchozím knihám ubylo sarkastických glos – a přibyl situační humor. Nic proti němu, funguje docela dobře, nicméně začíná z toho čišet rutina a především: série začíná mířit k jakémusi humoristickému standardu, průměru. V českých podmínkách Boček dál může zůstat momentálním králem ve svém žánru, ale vnucuje se tu přísloví o jednookém mezi slepými.

Třetím pokračováním série (a čtvrtou knihou celkem) Boček stvrdil, že není pouze píšícím kastelánem, že jej bez obav lze nazývat spisovatelem. Při psaní dalšího dílu ho ovšem čeká rozhodnutí, které může být osudové: zda pokračovat v cestě, jakou jde dosud a která mu jistě ještě pár let zaručí vysoké prodeje a spokojené čtenáře, anebo zda vykročit nějakým novým, neověřeným směrem. Setrvačnost, nebo kreativnější přístup. Mnoho zavedenějších českých autorů může tohle dilema Bočkovi závidět.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 39 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   71%čtenáři

zhlédnuto 4016x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce