Nekvapil, Ladislav (ed.): Kultura psaní v dějinách

Nekvapil, Ladislav (ed.)
Kultura psaní v dějinách

recenze kultura

Přestože tato průkopnická publikace nebyla vydána na médiu tak odolném, jako byly hliněné destičky, snad bude představovat trvalý přínos pro výzkum dané oblasti.

Od hliněné destičky k tabletu: kultura psaní napříč lidskou historií
Ladislav Nekvapil
(ed.): Kultura psaní v dějinách. Univerzita Pardubice, Pardubice, 2016, 371 s.

Od hliněné destičky k tabletu: kultura psaní v dějinách byl název konference, která se v listopadu 2014 uskutečnila v Pardubicích. Po dvou letech byly některé z příspěvků vydány knižně pod zkráceným názvem. Časový rozptyl zaměření příspěvků sborníku Kultura psaní v dějinách je skutečně široký. První část je zaměřena na nejstarší vývoj písemné kultury a obsahuje příspěvky na témata jako Nejstarší písmo na českém území u mladolaténských Keltů? nebo Klínopisné texty jako pramen pro studium asyrské krajiny. Další část knihy se zabývá rolí písma v rámci pomocných věd historických, a to v období konce středověku a počátku novověku. Předposlední oddíl je věnován rukopisným pramenům osobní povahy (životopisy náboženských emigrantů, šlechtická a měšťanská korespondence, deníky, výslechové protokoly). Část poslední je pak zaměřena na roli písma a způsoby záznamu textů v 19. až 21. století, třeba problematice SMS zpráv jako tématu i prostředku zápisu literárního textu.

Kniha pojednává o písmu zaznamenaném na různých nosičích a materiálech, například na náhrobních kamenech a pečetích. Pokryty jsou v ní mnohé funkce psaného textu pro život dané komunity (nebo dnes pro archeology ji zkoumající). Dozvíme se tedy o Jednotě bratrské jako o společenství vyprávějících jedinců, které si pak tyto „identitotvorné“ příběhy zaznamenává, nebo o tom, jak ze zapsaných výpovědí žen údajně usvědčených z čarodějnictví zřetelně promlouvá nikoli jejich vlastní jazyk, nýbrž diskurz soudce, který jim byl vnucen mučením. Do toho, jak prostí venkované stylizovali své dopisy – a tím také formovali své emoce –, zase výrazně promlouvaly vzorové listy, jež obsahoval například Skládatel českých psanj, aneb, Rozličnj listů wzorowé na wssecky skoro předměty w lidském gednánj se hodjcý z roku 1798. Čtenářka-vdova se v něm mohla inspirovat, jak navrhnout svému dosavadnímu tovaryši sňatek. Vdovec zase mohl potenciální partnerku oslovit takto: „Já mám svůj statek, řemeslo a držím 4 tovaryše. Pomyslejí si, že hned jako paní domácí poroučeti budou.“ Jiná kapitola pojednává o osobních denících jako způsobu sebereprezentace. Prostředkem sebeprezentace či sebepropagace se přitom mohla stát i prostá volba písma: v 19. století se v Čechách disputovalo o tom, jestli je švabach typicky českým písmem, jelikož jím byla tištěna Kralická bible, nebo zda by přijetí latinky znamenalo europeizaci domácí kultury.

Některé kapitoly se zaměřují na specifická prostředí spjatá s psaním: například na kuchyň (a kuchařky) nebo na školu, v níž byly svého času nositelem písma (totiž reklamních nápisů) i obyčejné pijáky. Nebo na státní úřady, kde se prý psací stroj začal postupně šířit odshora dolů, tedy od nejvyšších míst na nižší příčky.

Právě kontrast mezi psaním tužkou či perem a prostřednictvím psacího stroje či počítače je v knize tematizován opakovaně. Citovány jsou přitom i názory významných spisovatelů. Kupříkladu Vladimír Holan prý k zaznamenávání svých básní stroj nikdy nepoužíval, takovou báseň by považoval za znehodnocenou. Podobně preferují tradiční rukopis Radka Denemarková a Daniela Hodrová, podle které „rukopisnost“ textu s jeho nepravidelnými tahy písmen a vsuvkami „zviditelňuje dění“. Kapitola Radka Malého s názvem Tužka versus mobilní telefon: jak současní čeští básníci zaznamenávají své texty ovšem na druhou stranu zachycuje i názor jistého současného tvůrce (snad Jonáše Hájka), podle něhož je už úcta k rukopisu v současnosti zastaralá: on naopak oceňuje to, že si při práci na počítači může vybrat z hotových písem právě to, které mu vyhovuje.

Jednotlivé příspěvky na sebe nijak výrazně nenavazují a přinášejí snad trochu roztříštěné výsledky specifického bádání jednotlivých odborníků, přičemž ti o daném tématu mnohdy už publikovali (či brzy budou) práce obsáhlejší, jako Milena Lenderová či Karel Piorecký. V žádném případě nejde ani o ucelené dějiny psaní, vždyť třeba tak významná událost jako import písma Cyrilem a Metodějem v ní není ani zmíněna. Přesto v ní ale jistý pokus o scelující pohled nechybí. Poslední text knihy Hliník a plast, destička pro 21. století totiž jako by se obloukem vracel zcela na počátek příběhu o dějinách písma: k hliněným destičkám. Ty autorka Pavla Štorková v nadsázce (pro někoho snad příliš prvoplánové) srovnává se čtečkami a tablety. Trochu provokativně konstatuje, že zatímco na destičky se dalo zaznamenávat, čtečka zápis jen uchovává, stejně jako tradiční kniha. Skutečné nástupce archaických, ale „interaktivních“ destiček tak vidí v multimediálních tabletech. Přestože tato průkopnická publikace nebyla vydána na médiu tak odolném, jako byly hliněné destičky, snad bude představovat trvalý přínos pro výzkum této oblasti.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

60%autor článku   52%čtenáři

zhlédnuto 1361x

katalogy

štítky k článku

Inzerce