Lichožrouti jako válka gangů
Miklínová, Galina: Lichožrouti

Lichožrouti jako válka gangů

Filmové adaptace jedné z nejúspěšnějších polistopadových knih pro děti se ujala její ilustrátorka Galina Miklínová. Předlohy se přitom nedržela nijak úzkostlivě a výsledkem je svižná akční gangsterka.

Když v roce 2008 vyšla kniha Lichožrouti, bylo to svého druhu zjevení: básník a překladatel Pavel Šrut měl sice už tehdy za sebou docela dlouhou řadu prací pro děti, od leporel a poezie přes scénáře k večerníčkům až po prozaické tituly, ale vesměs se jednalo o díla drobnější, epizodická. A náhle přišel s rozmáchlým románem, s prvky pohádkovými i dobrodružnými, který se navíc dočkal dalších dvou pokračování. V historii české literatury měly podobný epický rozměr jen eskapády Ferdy Mravence a pak klukovské příběhy Rychlých šípů ve Stínadlech a Steklačova Boříka. Lichožrouty oslavily recenze i literární ceny a jakkoliv ne okamžitě, nakonec se dostavil i velký zájem čtenářů, cenný v tom, že neutuchl ani po letech.

Šrut přitom ani v epickém dobrodružství neopustil svou podstatu básníka: hraje si se slovy i s atmosférou, akční scény prolíná s poetickými líčeními a zejména jeho lidské postavy mají povahu převážně melancholickou. Tématem té knihy byla osamělost (jednoho lichožrouta a jednoho člověka), opentlená gangsterskými rekvizitami a ději. Určena byla především mladším školním dětem, v pokračováních pak někteří hrdinové (zejména ti nejmladší) stárli a začali se chovat odpovědněji, dospěleji.

Ilustrátorka knihy Galina Miklínová, která mimochodem Šruta na základě jedné jeho básničky umluvila k tomu, aby se do psaní velkých románů pustil, už v té době měla za sebou režii krátkých animovaných filmů a televizních večerníčků (konkrétně dvou řad O Kanafáskovi, jednoho z nejpodařenějších po roce 2000), a tak byla její ambice převést úspěšnou knihu také na plátno logická. Ale nikoli jednoduchá: i kvůli rozhodnutí nedělat kreslenou, ale trojrozměrnou počítačovou verzi film vznikal dlouhých sedm let, přičemž nejméně jednou se práce zastavily úplně a chvíli se zdálo, že nebude vůbec dokončen. Jde tedy o dílo navzdory svému zřejmému komerčnímu potenciálu vyvzdorované i protrpěné.

A je to zřejmě nejpovedenější dlouhometrážní animovaný film pro děti, který v Česku v posledním čtvrtstoletí vznikl. Děti se u něj nenudí (a to se jim nepodbízí infantilním humorem), není zaplevelený product placementem a celovečerní stopáž s přehledem utáhne. Jen je výrazně jiný než předloha. Miklínová úplně opustila onu linku s blízkým lidským kamarádem hlavního hrdiny Hihlíka, samotářským hudebníkem Vavřincem. Svět lidí se z filmu vlastně vytrácí (kromě „výzkumníka“ lichožroutů profesora Kadeřábka), zůstává jen svět lichožroutů – a i ten je zredukovaný na dvě gangsterské bandy. Je zřejmé, že to okleštění si vyžádal film jakožto médium triviálnější a názornější. Tvůrci navíc zjevně zatoužili vyrovnat se v tempu a humoru americké animované produkci, navzdory podstatně menšímu rozpočtu. A v tom směru jim záměr téměř vyšel, filmoví Lichožrouti jsou z české celovečerní animované tvorby nejblíže tomu, co děti v českých i světových kinech považují za samozřejmý standard. Asi nejlépe je rozdíl mezi knihou a filmem patrný na scéně krádeže ponožek přímo z lidské nohy: v knize se tak děje jemně a nenápadně, je to čistá tichá loupež, jejíž kouzlo spočívá v pečlivém prozkoumání terénu a následné bleskurychlé akci. Ve filmu plíživé obhlížení schází, namísto něj přijde ke slovu jen (několikanásobná) akce, navíc s žiletkou na přeřezání tkaniček v ruce.

Ovšemže to není dokonalé, amerického standardu v českých podmínkách zatím zřejmě není možné dosáhnout. Občas se to projevuje v nezvládnutém dabingu, občas v texturách lichožroutích těl, úplně se nezdařilo převedení karikaturně kreslené postavy profesora Kadeřábka do trojrozměrné. V zásadě jsou to drobnosti, které v celkovém vnímání překryje působivý celek, vynikající zejména v zachycení pražských scenérií. Děj má navíc vskutku divoké tempo, byť v druhé polovině autoři využívají figur triviální literatury poněkud obehraných (všechna ta zajetí, odhalení, míjení a podobně). Akce střídá akci snad až příliš často, nicméně příběh si drží přehlednou ústřední zápletku a vnitřní logiku, má napětí i humor a děti od něj neodtrhnou oči.

Zůstává otázkou spíše akademickou, zda se má česká animovaná tvorba vydávat směrem k hollywoodským blockbusterům a nakolik by měla zůstávat svá, to znamená poetičtější, přemýšlivější – a pomalejší. Pokus opačným směrem učinil před lety Jiří Barta v pohádkovém příběhu Na půdě, který sice kritika oslavila, ale v českých kinech propadl a ani mezinárodní ohlas nebyl tak velký, jak asi renomovaný tvůrce čekal. Je možné, že časy, kdy byly filmy Jiřího Trnky dávány v zahraničí za vzor umělecky hodnotnější alternativy k Disneymu, jsou pryč a nikdy se nevrátí a pokusy o takovou alternativu jsou předem odsouzené ke komerčnímu nezdaru. Prestižní ceny si tedy tvůrci filmu asi neodnesou, nicméně divácký úspěch přijít může. A ve výsledku třeba ti, kteří se k přečtení Lichožroutů dostanou až po zhlédnutí filmu, ocení, jak je předloha oproti tomu akčnímu spektáklu citlivá a chytře komponovaná.

 

Lichožrouti. Scénář Pavel ŠrutGalina Miklínová, režie Galina Miklínová, distribuce Falcon, ČR, 2016, 83 min.

Recenze

Zařazení článku:

film

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Gregor,

Bohužel s panem Mandysem nesouhlasím, film je pro mě velké zklamání. Vizuálně je sice úchvatný a Praze to moc sluší, ale jeho příběh moc nefunguje. Postavy jsou vesměs nesympatické (proč fandit bandě menších padouchů proti bandě větších padouchů?) a zaměnitelné (u lichožroutích dvojčat doslova) a děj jaksi postrádá spád. Zápletka nijak negraduje, písňové vstupy působí jako parodie a kromě pitvoření a povinně veselých žuchnutí na zem víceméně chybí humor. Dítě sedící v řadě přede mnou se maminky opakovaně ptalo, kdy už bude konec.