Manguel, Alberto: Cestovatel, věž a červ: Čtenář jako metafora

Manguel, Alberto
Cestovatel, věž a červ: Čtenář jako metafora

recenze literární věda

Autor kritizuje záporné interpretace jednotlivých čtenářských metafor a hledá jejich vyznění kladná. Čtenářství se přitom zastává vášnivě a zapáleně, přičemž trochu opomíjí fakt, že ne každý, kdo zachází ze slovy, také nutně umí číst a psát, což zvláště v minulosti nebylo samozřejmé. Být člověkem totiž pro něj snad až příliš samozřejmě znamená – být čtenářem.

Vášnivá chvála a obrana čtenářství
Alberto Manguel
: Cestovatel, věž a červ. Čtenář jako metafora. Přel. Ondřej Hanus a Lucie Chlumská, Host, Brno, 2016, 152 s.

Jaká metafora nejlépe odpovídá aktu čtení? Jsou čtenáři podobni cestovatelům, putujícím stránkami do neznámých krajin či hledajícím osvícení? Nebo jsou srovnatelní se samotáři, kteří se uzavírají do svých slonovinových věží? Kteří spisovatelé skutečně tvořili ve fyzické věži? Jsou čtenáři hltaví červi, již se cpou nespočetnými slovy? Či spíše experimentátoři, kteří si v laboratoři fiktivních světů nanečisto zkoušejí, jaké by to bylo, ocitnout se v kůži někoho jiného? Nebo je kniha cosi na způsob telefonní budky, kam čtenář přichází, aby se na dálku setkal s druhým člověkem, který mu chce něco podstatného sdělit?

Na některé z těchto otázek hledá odpověď Alberto Manguel ve své nové knize Cestovatel, věž a červ. Čtenář jako metafora. Postupně v ní prochází napříč kulturními dějinami a zkoumá řetězce metafor, které v průběhu čtyř tisíciletí znázorňovaly čtenáře a jejich vztah k textu a světu. Na příkladu známých postav, jako je knihami poblouzněný Don Quijote, princ Hamlet ochromený svým studiem nebo Emma Bovaryová, která si příběhy z knih plete se životem, jaký by mohla vést, ukazuje Manguel, „jakým způsobem se v literárních postavách a jejich interpretacích odrážejí proměnlivé postoje ke čtenářům a čtení i jisté stále se vracející představy o úloze intelektuála“.

Manguel, zkušený autor publikací jako Dějiny čtení a Knihovna v noci, si dobře uvědomuje proměnlivost, vícevrstevnatost a mnohotvárnost čtenářské role a zkušenosti. Kniha totiž může být lecčíms: „Úložištěm paměti, nástrojem k překonání časových i prostorových bariér, místem pro rozjímání a tvořivost, archivem zkušeností se sebou samými i s druhými, zdrojem osvícení, štěstí a někdy i útěchy, kronikou minulých, současných i budoucích událostí, zrcadlem, společnicí, učitelkou, prostředkem vzkříšení mrtvých i zdrojem zábavy.“ Již první písaři si podle něj museli brzy uvědomit, že jejich nové řemeslo má až zázračné vlastnosti: „Těm, kdo ovládli jeho kód, umění psát umožňovalo věrně zaznamenávat dlouhé texty, takže poslové už se nemuseli spoléhat výhradně na svou paměť; zápis dodával textu autoritu, i když možná čistě jen proto, že fyzická existence činila z mluveného slova hmatatelnou skutečnost… Dnes už si asi neumíme představit, jak se museli cítit lidé, kteří byli zvyklí na nezbytnost fyzické přítomnosti mluvčího, když náhle z kusu hlíny zaslechli hlas vzdáleného přítele či dávno mrtvého krále. Nepřekvapí nás, že takový zázračný nástroj nabýval v myslích prvních čtenářů podobu metaforického zhmotnění jiných zázraků, nepředstavitelného vesmíru i jejich vlastních nesrozumitelných životů.“

Jak ale autor ukazuje, od počátku byla četba některými vnímána i jako cosi potenciálně velmi nebezpečného, což se projevuje například v Platónově nedůvěře k básníkům nebo v žehrání Aurelia Augustina: „[Byl jsem] nucen pamatovat si bloudění jakéhosi Aenea, zapomínaje na své vlastní bloudění, oplakávat mrtvou Didonu, která se zabila z lásky, a přitom neuronit ani slzu kvůli tomu, že já, nejubožejší, odumírám tobě, Bože, můj Živote.“ Fyzická literární cesta, kterou Aeneas vykonává, se stává náhražkou Augustinovy vlastní životní cesty, zatímco „kniha, ve které o ní čte, může být (ale není) zrcadlem jeho vlastní (vzývané) lítosti“. Četba může vést do hloubky a odkrývat podstatné, nebo naopak odvádět od skutečnosti k neexistujícím chimérám. To je ambivalence, která se v autorově knize opakovaně vrací. Všechny metafory, jimiž se Manguel zabývá, se totiž dají vnímat jako silně dvojznačné.

Tak čtenář-cestovatel může být odměněn za svoje úsilí, ale i potrestán za drzost. Čtenář-poživač může svoje čtivo konzumovat bez výběru a hltavě, takže pak má zkažený žaludek, příliš rychle, takže pak nevnímá moudrost ukrytou ve svých knihách, ale může číst také pomalu, pozorně, s rozkoší a vnitřním užitkem. A čtenářova „věž ze slonoviny“, vycházející z motivu věže z Písně písní coby symbolu čistoty a panenství, může být znakem nezájmu o okolní svět a povýšenosti nad ostatními, ale i útočištěm, kam intelektuál legitimně odchází pracovat (třeba i v zájmu obecného prospěchu), vzdálen povrchní vřavy každodennosti. Souběžně se zkoumáním „slonovinové věže“ ovšem autor analyzuje i významový posun souvisejících pojmů, především slova „masa“. Negativní vnímání existence ve věži podle něj souviselo s pejorativním chápáním „davového člověka“: jeden pojem vymezoval i utvářel ten druhý „ve vzájemné bitvě dvou zatracenců“. Čtenář odtržený od skutečnosti byl terčem posměchu již v řeckých a římských satirách a stejné klišé se pak objevovalo ve všech dobách, naopak v onom neutrálním či pozitivním smyslu se „slonovinová věž“ poprvé objevila až roku 1837 u kritika Augustina Sainte-Beuva. Autor ale nabízí i aktualizovaný výklad. Stále totiž existuje možnost, abychom se od roztěkanosti a povrchnosti, jež dnes u mnohých vzniká v závislosti na jejich životě online, uchýlili k tradiční knize, k důkladné, klidné a soustředěné četbě. Autorův postoj ke světu digitálních technologií a internetu je i v recenzované knize stejně kategoricky odmítavý jako v Knihovně v noci; je škoda, že se ani tentokrát nepokusil lépe rozlišovat a pečlivěji vážit slova.

Manguel zmiňuje i Augustinovu teorii, že čtení a psaní byly původně závazky uvalené na Adama a Evu za jejich prvotní provinění. Před ním totiž spolu jednoduše komunikovali bez jazyka, duše s duší. Po konci světa už ale my, jejich potomci, jazyk opět nebudeme potřebovat a s ním zmizí i nutnost číst. Takovou vizi ale Manguel ani v nejmenším nesdílí. Podle něj (a ovšem i dalších, třeba spisovatelky Daniely Fischerové) jsme totiž jediný živočišný druh, pro kterého se svět skládá z příběhů. Podle této „čtenářské antropologie“ jsme tvorové s křehkými vjemy, často zrazovaní vlastními smysly, kterým knihy pomáhají „lépe vidět a chápat svět“. Podle Manguela jsme ze samotné podstaty čtoucí bytosti, jsme utvářeni slovy, která jsou naším prostředkem bytí ve světě, protože právě prostřednictvím slov objevujeme okolní realitu i sami sebe. V celé knize proto autor polemizuje s negativistickými pohledy na čtenářství, respektive kritizuje záporné interpretace jednotlivých čtenářských metafor a hledá jejich vyznění kladná. Čtenářství se přitom zastává vášnivě a zapáleně, přičemž trochu opomíjí fakt, že ne každý, kdo zachází ze slovy, také nutně umí číst a psát, což zvláště v minulosti nebylo samozřejmé. Být člověkem totiž pro něj snad až příliš samozřejmě znamená – být čtenářem.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 1386x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce