Kolouch, František: Oběť případu Babice: Jan Bula (1920‒1952)

Kolouch, František
Oběť případu Babice: Jan Bula (1920‒1952)

recenze historie

Kniha vypráví o justiční vraždě Jana Buly. Téměř neznámý farář z Rokytnice nad Rokytnou se stal obětí komunistického teroru padesátých let. Precizní historická studie napsaná civilním jazykem upoutá čtenáře, kteří mají na dobu totalitní zvůle osobní vzpomínky, nebo ty, kdo se zajímají o paměť druhých, aby poznali část svých dějin, o které se dosud tolik nemluví.

A chtěl jsem sloužit a chtěl jsem malovat
František Kolouch
: Oběť případu Babice. Jan Bula (1920‒1952). Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2016, 316 s.

Kniha historika a pedagoga Františka Koloucha Oběť případu Babice. Jan Bula (1920‒1952), kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství, je vážným čtením. Jde na hlubinu. Dává otázky a čeká odpovědi. Je na čtenáři, jak moc se bude ptát a naslouchat, sobě a druhým. Přímých i nepřímých obětí komunistického režimu zná československá historie na tisíce. Přesto vás osud mladého kněze Jana Buly, jenž byl ve svých dvaatřiceti letech ve vykonstruovaném procesu padesátých let 20. století odsouzen a zavražděn, dojme, a kdo ví, možná i dožene k slzám. Lidé, kteří sotva vykročili do života a rozhodli se sloužit druhým bez ohledu na osobní zisk a slávu, by takovým způsobem umírat neměli. I kdyby stokrát chtěli, nemohli se účinně bránit a ubránit. Každé pozdvižení rukou vyvolalo vlnu násilí. Každý poukaz na spravedlnost a milosrdenství znamenal bití a týrání. Od chvíle zatčení, jak dnes odhalují badatelé, nešlo až na výjimky dělat téměř nic. Ta bezmoc a samota musela být šílená. Autor, jenž pečlivě zrekonstruoval celý příběh Bulova života, ukazuje, že jeho osud byl zpečetěn už dávno před zatčením.

Kolouchova studie úzce souvisí s mnohými knihami na podobné téma, za všechny jmenujme román Mileny Štráfeldové Trestankyně. Příběh Růženy Vackové (Mladá fronta, 2016), knihu Miloše Doležala Krok do tmavé noci (Nezávislý podmelechovský spolek, 2015) nebo vzpomínky Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky (Sixty-Eight Publishers, 1980). Beletristicky orientovaných knih i odborných studií o období komunistické zvůle najdeme v poslední době celou řadu. Fakulty jednotlivých českých univerzit, Česká televize, Český rozhlas, společnost Post Bellum a její projekt Paměť národa nebo Ústav pro studium totalitních režimů a mnozí další odvádějí v tomto ohledu dobrou práci a vydávají cenné dokumenty, knihy a svědectví. Rozsah komunistických zločinů po roce 1948 je však tak velký, že odborníky na dané období čeká ještě velmi dlouhé bádání.

František Kolouch se pustil do zpracování příběhu skoro neznámého katolického kněze Jana Buly, rodáka z Lukova u Moravských Budějovic. Ten byl tehdejšími politickými zločinci okresní i celostátní úrovně vybrán k exemplárnímu potrestání jako jeden z hlavních účastníků odporu proti komunistické moci a „demokratickému“ zřízení. František Kolouch pojal svou práci jako odbornou studii s mnoha poznámkami, vysvětlivkami, jmenným rejstříkem a seznamem pramenů a použité literatury. Na rozdíl od někdy suchopárného jazyka akademických titulů však zvolil uvolněný a věcný styl vyprávění. Nefabuluje. Osud mladého kněze, jenž na všech fotkách připomíná spíš veselého gymnaziálního studenta, fabulaci nepotřebuje. V nejsilnějších pasážích, které se týkají posledních okamžiků Bulova života, se historik vyhnul patetickým gestům i pochopitelnému rozhořčení nad úkladnou vraždou. Ty strašné okamžiky, známé čtenáři například z procesu s doktorkou Miladou Horákovou, není třeba rozvíjet. Je sice nutné o nich hovořit a psát, ale zároveň je potřeba zachovávat pietu k člověku, jenž i díky své víře umíral zřejmě jako smířený, odevzdaný služebník Boží. Byl Jan Bula jedním z mučedníků své doby? Nepochybně byl. Vždyť zemřel v přímé souvislosti s výkonem svého povolání, které zasvětil hledání pravdy a péči o nejpotřebnější.

Jan Bula, jak kniha na mnoha místech připomíná, patřil do silné generace, která šla s velkou energií a očekáváním za svými sny. Nesejde na tom, kdo se stal lékařem, spisovatelem, architektem, historikem umění a kdo katolickým či protestantským duchovním. Všem se dostalo kvalitního gymnaziálního vzdělání a následné univerzitní specializace, stejně jako výchovy k demokracii, k péči o společenské blaho a službě ostatním. Motiv služby bez ohledu na sociální postavení či světonázor byl u Jana Buly velmi zřetelný a tvoří osu jeho dospělého života. Bula chtěl být užitečný všem a dělat, co je správné. Kolouchova práce toto téma neopomíjí.

Po absolutoriu bohosloví, kněžském svěcení a ustanovení kaplanem 1. srpna 1945 v Rokytnici nad Rokytnou se Jan Bula pouští do usilovné práce. Kromě kněžské služby vyučuje a věnuje se hlavně mládeži v rokytnickém Orlu. Jedná s úřady, snaží se vyjít se všemi, je velkorysý. Je mu pětadvacet let, rád a dobře maluje, setkává se s přáteli, sportuje a netuší, že už mu moc času nezbývá. František Kolouch dokázal velmi dobře vystihnout poválečnou atmosféru obav z nastupující komunistické moci. Mnozí lidé tušili, že Gottwaldova slova o specificky české podobě komunismu bez sovětských zvyklostí jsou lživá. Jakmile se Bula ujal svého úřadu, čelil problémům, které nemohl žádný osamocený člověk zvládnout. Hledal rady a pomoc u svých bývalých profesorů, přátel a kolegů. Ti však čelili stejným dilematům jako on sám. Co bylo tomuto mladému muži kladeno za vinu, za co byl komunistickou mocí odsouzen na smrt?

Těch zastavení bylo víc. V nastalé době strachu a počínajících represí vůči svobodě občanů si státní moc začala všemi způsoby vynucovat poslušnost. Jan Bula přečetl ve své farnosti v červnu 1949 poselství z tajného biskupského oběžníku, který upozorňoval na přicházející dobu zkoušek a ohrazoval se proti zasahování státu do církevních záležitostí. Netrvalo dlouho a byl za „pobuřování proti republice“ vyslýchán a pokutován. A i když se na něj vztahovala následná Gottwaldova amnestie, zdál se být jeho osud zpečetěn. Pro tohle, zeptá se právem čtenář, byl Jan Bula zavražděn? Ne. Nejen pro tohle. Právě v té chvíli se však začal odvíjet příběh s tragickým koncem. Za pomoci neuvěřitelných konstrukcí, vylhaností a násilí byl Bula obviněn ze „založení a vyzbrojení protistátní organizace“, ze spolupráce s „teroristickou skupinou“, jejímž členem byl jeden jeho bývalý spolužák, a z podpory lidí, kteří se vzepřeli znárodňování, výhružkám a pronásledování. Nakonec byl na přímý rozkaz nejvyšších míst obviněn i z podílu na vraždách v nechvalně známých Babicích. Co na tom, že Jan Bula seděl již dva měsíce ve vyšetřovací vazbě, ztýraný do podoby starého muže, kterého byste na fotkách nepoznali?

Kolouchovy citace protokolů odhalují děsivost komunistické brutality, která podle pamětníků leckdy převyšovala brutalitu nacistickou. Jan Bula byl bit, přišel o zuby, den co den se musel vyrovnávat s brachiálním násilím sadistických vyšetřovatelů. Obstál. Autor-historik komentuje i na tomto pozadí listinné dokumenty pouze v nejnutnějších případech. Jinak je v celé knize ponechává tak, jak byly vysloveny a zapsány. Udržuje si nestrannost a nadhled. Trestní oznámení na Jana Bulu, jež zahrnul do citovaných písemností, hovoří za vše: „…Vinu na uvedených vraždách lze přičítati faráři Bulovi z toho důvodu, že kdyby odhalil bezpečnostním úřadům trestnou činnost jmenovaných teroristů, mohlo se zavčas těmto vraždám předejít.“ Dopisy Jana Buly domů si naopak i v této atmosféře zachovaly srdečnost a starostlivost o druhé: „Co dělá všechna ta drobotina ve Vícenicích? Všem zasílám vzpomínku. Jaké byly letos žně? Také u vás tolik pršelo? Jaká byla úroda? Brambory budou? Ovoce je myslím málo. Byla letos hezká snůška medu a kolik asi měli na faře? Doufám, že mají včelky obsluhu, jakou potřebují…“ To jsou slova z 27. srpna 1951, ještě před konečným rozsudkem (v listopadu) a neúspěšným odvoláním (v únoru 1952). Všechno, co zbývá a co se stane, čtenář již tuší.

Soudní proces v třebíčském kině Svět, který probíhal mezi 13. a 15. listopadem 1951, byl, tak jako u mnoha případů předtím i potom, surrealistickým divadlem s totální kapitulací spravedlnosti, práva na spravedlivý proces a na lidské zacházení. Slovní zásoba prokurátora a soudního senátu byla podle Kolouchových citací velmi omezená: všechno bylo ilegální, rozvracečské, lidé byli teroristy, napomahači, zaprodanci a špióny různých centrál. Šlo o hrdlořezy, ozbrojence, vrahy a spiklence proti lidově demokratickému zřízení. Podíváte-li se na fotografii Jana Buly před třicátým rokem věku, uvidíte člověka plného radosti, síly, elegance a humoru, člověka rozmáchlého do mnoha povinností a úkolů, muže křehké postavy a jemných rysů, malíře a básníka, člověka v rozpuku životních sil. Podle protokolů a soudních výpovědí však sedí na lavici obžalovaných jeden z nejrafinovanějších nepřátel státu… Proces plný ponižování a strachu byl ukončen rozsudkem trestu smrti, tak jako u mnoha dalších z takzvaných babických procesů. Následovalo pár proseb odvážných lidí o milost, neúspěšné odvolání, zamítnutí milosti a dopisy na rozloučenou. Tyhle kapitoly patří v knize o rokytnickém faráři k těm, které vás dojmou.

Jan Bula se toužil před smrtí rozloučit se svými sourozenci a maminkou. Dostal příležitost se krátce vidět jen s ní. Bylo to setkání bez objetí, bez políbení, bez podání rukou. Je mu 32 let a připomíná starého, nemocného člověka. Dne 20. května 1952 se krátce po půl páté ráno jeho život v jihlavské věznici nasýpá ke svému konci. Je zavražděn jedním z nejohavnějších způsobů. Patnáct minut je škrcen na provaze, uvázaném na ocelovém háku. Když k němu potřetí po pěti minutách vystoupí lékař, aby si poslechl jeho srdce, konstatuje smrt. Až tři roky po zpopelnění je jeho popel uložen na Ústředním brněnském hřbitově do společného hrobu, zatímco jeho matka dává vytesat v rodném Lukově na rodinný náhrobek jméno milovaného syna. Sama umírá 1. března 1954. Až v roce 1990 je rokytnický farář Jan Bula rehabilitován, veřejně uctěn a může se započít s prvními kroky k přípravě dlouhotrvajícího beatifikačního procesu. Kruh se uzavírá.

Studie historika Františka Koloucha není veselé čtení. Je to ale čtení naprosto potřebné. Nemyslím si, že se stane povinnou školní četbou a zřejmě ji do rukou nebudou s nadšením brát ti, kteří se na teroru padesátých let podíleli, myli si nad ním ruce anebo ho dodnes relativizují. K té knize je třeba dorůst a pokorně počkat na čas, který vás s osudem Jana Buly propojí a sváže. Tady nejde nic uspěchat. Tahle kniha vás promění a posune dál. Patří k titulům, které dovedou v člověku zažehnout pohaslé svědomí a vzbudit potřebu starat se o skutečnosti, které se odpradávna nazývají res publicae.

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

80%autor článku   49%čtenáři

zhlédnuto 1083x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce