Buysser, Pieter De: Řezači kamene

Buysser, Pieter De
Řezači kamene

recenze beletrie zahraniční

Románový debut vlámského divadelníka Pietera De Buyssera tematicky navazuje na jeho inscenace (známé i z pražského Divadla Archa). Zabývá se myšlenkovými koncepty širšího významu, jako jsou utopie, fundamentalismus, postideologická společnost, mýtus, potřeba i kritika ideologie.

Řezání kamene
Pieter De Buysser
: Řezači kamene. Z nizozemského originálu De Keisnijders přel. Adéla Elbel, Argo, Praha, 2016, 368 s.

Vlámský dramatik a performer Pieter De Buysser (nar. 1972) je u nás poměrně známý. Je častým hostem pražského Divadla Archa, kde byly uvedeny již čtyři jeho inscenace. Ve dvaceti letech odjel do Paříže studovat klaunské herectví, školu nedokončil a místo toho vystudoval filozofii. Od té doby píše texty pro svá představení, ale i pro jiné divadelní soubory. V roce 2012 vydalo nizozemské nakladatelství De Geus jeho první román De Keisnijders, jehož český překlad pod názvem Řezači kamene vyšel letos v nakladatelství Argo.

De Buysser nám nabízí knihu, v níž se odráží jeho filozofické vzdělání. Obsahuje mnoho myšlenek a rovin, které osloví čtenáře různým způsobem. Záleží na jeho životní a čtenářské zkušenosti a erudici. Román je výjimečný tím, že autor v něm za použití poměrně jednoduché dějové linie a při omezeném počtu postav evokuje myšlenkové koncepty širšího významu, jako jsou utopie, fundamentalismus, postideologická společnost, mýtus, potřeba a kritika ideologie.

Na zpustlé prostranství někde uprostřed Berlína vbíhá s velkým nadšením desetiletý chlapec. Je prvním ze skupinky nezletilých sourozenců (většinou označovaných jako „děti“), kteří opustili Vlámsko s rozhodnutím žít v idealistickém společenství vypravěčů příběhů soustředěných kolem zdi ve tvaru nuly. Zeď postavili před mnoha lety jiní čtyři sourozenci a také oni, nikoli náhodou, přišli z Vlámska. Založili zde kdysi pospolitost stejně smýšlejících: těch, kdo se potřebují vysvobodit z pout tradiční rodiny, pevných zvyků, politické reality, ekonomické závislosti. Nejde o komunu, spíše o něco jako soudobé hnutí Occupy. Lidé přicházejí a odcházejí, jen stárnoucí zakladatelé („Starší“) trvale přebývají v primitivních přístřešcích kolem zdi. Místo má magickou přitažlivost, neboť je zcela odlišné od světa vně tohoto prostoru – světa nespravedlivých ekonomických vztahů, předraženého školství, pokřivených vztahů mezi lidmi. Je to svět v postamerickém období, asi pětasedmdesát let po pádu berlínské zdi. Jeho obraz je katastrofický.

Mezi nově příchozí skupinkou a staviteli zdi je dvojaký vztah – napětí z ohrožení, ale i tolerance a pokus o inkluzi. Děti dávají od začátku najevo, že čas Starších je u konce. Jsou drzé, hrubé a dominantní. Ve své krutosti připomínají děti z románu Kniha smíchu a zapomnění Milana Kundery. Ovšem jejich jednání je motivováno vizionářsky, jsou přesvědčeny, že jedině ony přinesou stárnoucímu společenství záchranu. Dvě téměř dospělé dívky mají sklon k ideologickému fundamentalismu.

De Buysser v jednom interview říká, že jej inspirovaly různé sociální experimenty poslední doby i znalost jejich literárního ztvárnění v minulosti. Vzpírá se však myšlence, že skupina žijící kolem zdi je utopickým společenstvím: „Utopie znamená výjimečnost a výlučnost a v této ostrovní izolaci leží také zárodek totalitarismu. Řezači kamene se neodehrávají na utopickém ostrově. Řezači kamene znepřístupnili srdce utopie, je v nitru kruhové zdi, kam nikdo nemůže proniknout. Ideály si tam hezky leží ve své kulaté dokonalosti, a právě proto se Susan, Robbert, Marta a spol. drží mimo. (…) Žijí kolem utopie, ale nevstupují do ní, ani se ji nesnaží uskutečnit nebo se jí zmocnit.“

Možná, že ne všichni budou při čtení zeď takto chápat. V textu se však nabízí i mnoho jiných jejích funkcí. Zeď má tvar nuly, a tím vyjadřuje právní status prostranství: res nullius, soudně uznaná věc, jež nepatří nikomu, původní území nikoho, mezi Východem a Západem. Význam nuly jako matematického pojmu vysvětluje stařičký Mustafa al-Chorezmí, potomek arabského matematika z 9. století, obsáhlou přednáškou o vývoji myšlení o tomto čísle symbolizujícím velké nic. Jeho výklad o nule tvoří myšlenkové centrum románu.

Uzavřený prostor kolem zdi připomíná jeviště, kde se výstupy střídají s dialogy a vyprávěními. Tady se setkává De Buysser filozof s divadelníkem. Nechává své postavy hodiny i dny nehybně stát, minimalizuje jejich akční rádius. Mimo tento prostor se odehrávají jen čtyři události hlavního příběhu, a všechny špatně skončí. S vnějším světem je prostranství spojeno dvěma prolukami, kterými podobně jako ze zákulisí vstupují a odcházejí účinkující: členové různých aktivistických skupin, noví obyvatelé, účastníci oslav, posluchači a ti hlavní, šiřitelé příběhů. Příběh považuje De Buysser za základní tmel evropské civilizace: „My musíme pro Evropu vytvořit náš nový příběh. Evropu a naši realitu tvoří imaginace, tvoří ji narativy, vyprávění, příběhy. Naši realitu a naši budoucnost netvoří nějaké účetnictví nebo excelové tabulky. A já si myslím, že to je náš velký úkol – znovu nastartovat tento motor imaginace a vytvořit nový příběh naší Evropy. A na tom se můžeme podílet všichni.“ (interview pro Český rozhlas)

I když v románu jde o konkrétní příběhy, můžeme výše zmíněný nový příběh Evropy vidět jako nový společný evropský narativ, stejné vidění světa, díky kterému se domluvíme na společných cílech. Román nám ale velkou naději na nějaký nový, úspěšný model soužití nedává.

Problém interpretace knihy začíná problémem s interpretací jejího názvu. Řezači kamene (De Keisnijders) odkazují k obrazu Hieronyma Bosche s nizozemským názvem De keisnijding. Je to podobenství, v němž falešný léčitel vyřezává hlupákovi z hlavy kameny hlouposti. Česky bývá nazýván Léčba / Léčení bláznovství nebo také Těžba kamene šílenství či Vyjímání kamene šílenství. Nezdá se, že De Buysser použil tento název jako přímou paralelu významu Boschova obrazu. Stavitelé zdi nejsou podvodníci a ti, kdo se tam přicházejí inspirovat, nejsou hlupáci ani šílenci. Pro De Buyssera, jak se dá vyčíst z výše citovaného interview, symbolizuje kámen problémy současné společnosti. Napsáním knihy vyřezal kámen ze své hlavy, ale problémy se tím nevyřešily. I tak se dá interpretovat snažení – řezání kamene – ve společenství kolem zdi.

Text tohoto typu není pro žádného překladatele lehkým úkolem. V tomto románu se překladatelka Adéla Elbel vedle odkazů na historii, filozofii, bibli či matematiku musela potýkat také s autorovou jazykovou kreativitou a oblibou ve zvukomalbě slovních spojení. Délka textu, a ta se mi zdá být slabinou knihy, možná způsobila, že kvalita překladu není vyrovnaná. Některé pasáže, například složitý výklad o dějinách nuly, jsou zvládnuté dobře. Na jiných místech, kupodivu těch myšlenkově snazších, je překlad mnohem méně povedený. Některým z příliš doslovných nebo z jiných důvodů chybných řešení se dalo i bez znalosti nizozemštiny předejít pečlivější redakcí: „umpapa hudba“ (hoempapamuziek) je dechovka a v té nehrají na „cimbál“, ale na činely (cimbalen); „jde se postavit na špičky“ (stoupne si na špičky; gaat op zijn tenen staan); „bojovníka odporu“ (odbojáře / účastníka odboje; verzetsstrijder), „stylová volba“ (volba stylu; stilistische keuze – jde o volbu slov), atp. Při dobré redakční práci by v textu neměly zůstat chyby po změnách syntaxe a slovosledu ani gramatické chyby (například: „a pil se“; „že těsně vyvázli nehodě“; „Nedovolte, aby mezi námi nevypukly neshody“; „Děti […]. Neslyšeli ani […]”). Redakce by také měla odstranit taková nečeská spojení jako „Není jich moc. Vesměs dva.“ (Všeho všudy dva. Welgeteld twee.) nebo „nestojí mě to víc než cvaknutí prstem“ (lusknutí; het kost met niet eens een vingerknip).

Za dosti nešťastné považuji rozhodnutí překladatelky užívat v dialozích koncovky obecné češtiny. Nejen proto, že jsou jakoby sekundárně, neharmonicky doplňovány do spisovné syntaxe, ale především proto, že neodpovídají duchu knihy. Postavy, jakkoliv komunikující normálním jazykem, nejsou obrazem reálných lidí. Chybí jim psychologie, jednají podle víry ve správnost svých cílů, bez morálních zábran. Pohybují se v jakémsi bezčasí: kromě občasného datování událostí a postřehu o jednom nevydařeném high-tech pokusu s implantáty do mozku nenabízejí popisy prostředí, oděvů či technologie žádné indicie doby, ve které postavy žijí. To vše dává románu Řezači kamene rysy mýtu. Mýtu o touze vrátit se ke kořenům lidského bytí, oprostit se od materiálních potřeb, vrátit se k bodu nula. A také o tom, že tyto touhy mohou skončit katastrofou. Ale i o vždy přítomné naději, že se i v neznámém směru přece jen cesta najde. A v mýtu se obecnou češtinou nemluví.

 

© Magda van Duijkeren Hrabová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   42%čtenáři

zhlédnuto 1702x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce