Boučková, Tereza: Život je nádherný (in HN)

Boučková, Tereza
Život je nádherný (in HN)

recenze beletrie česká

Nová próza Terezy Boučkové dlouho působí jako nevýrazný blog: procházky se psem, starost o matku, zvlčilí synové a komentáře k politice i přečteným knihám. Teprve závěr všednodenní zápisky výrazně přesahuje.

Mezi fetem a Alzheimerem
Tereza Boučková
: Život je nádherný. Odeon, Praha, 2016, 256 s.

Když v roce 2008 vydala Tereza Boučková knihu Rok kohouta, stal se z ní trochu nečekaně bestseller – žádná z předchozích knih zkušené autorky se předtím takového věhlasu nedočkala. Důvody byly jistě i mimoliterární, protože Boučková píše převážně sama o sobě a Rok kohouta líčil smutné vyústění toho, co se ještě v optimistických tónech objevilo ve filmu Smradi, k němuž Boučková vytvořila scénář. Tedy ztroskotání jejích snah dovést výchovu dvou adoptivních romských synů k úspěšnému konci. Oba kluci nakonec skončili na ulici jako povaleči, narkomani a zloději, přičemž nejčastějším terčem jejich krádeží byli – jak to tak u závislých bývá – příbuzní a kamarádi. Boučková se nicméně navzdory té trpké zkušenosti nepřiklonila k nějakým rasistickým zjednodušením, možná i proto, že se z ní takzvaně „vypsala“.

Její letošní próza Život je krásný na Rok kohouta přímo navazuje. Formálně (opět jde o svého druhu deník, odehrávající se v průběhu roku 2011, byť zápisky nejsou datované) i tematicky, když znovu líčí příběhy své rodiny, přičemž v centru pozornosti je tentokrát její devětasedmdesátiletá matka trpící pokročilým stadiem Alzheimerovy choroby. Zmatená, zapomnětlivá, důvěřivá, ale občas také nesnesitelně tvrdohlavá paní se tak stává snadným terčem právě pro své adoptivní vnuky a jejich partnerky, kteří využívají její osamělosti, dobrosrdečnosti i špatné paměti, aby ji vyjídali ve všech významech toho slova. Ale ta paní byla také v sedmdesátých a osmdesátých letech oslnivou krasavicí, do níž se zamilovali přední disidenti, počínaje Pavlem Kohoutem až po Václava Havla. Právě Havlova pokročilá nemoc a smrt a Boučkové vzpomínání na jeho vztah s její matkou tvoří poslední, nejsilnější třetinu prózy. V ní se potkávají momenty patetické s ironickými – to například když stará paní v atmosféře tryzen za zemřelého Havla prohlásí, že její největší životní láskou byl a je kocourek. O pár stránek předtím ostatně Boučková líčí urputnou, psychicky i fyzicky vyčerpávající tahanici a hádku, kterou se svou matkou svedla nad kočičím záchodem.

Aby byla autobiografická próza něčím víc než jen nějakou autoterapií, musí obvykle splňovat jednu ze dvou podmínek: buďto se její autor vyjadřuje podmanivým básnickým jazykem a nabízí pronikavé vidění světa a společnosti (Diviš, Hanč, Zábrana), anebo je jeho život - nebo konkrétní popisovaná etapa - dostatečně zajímavý, což platí zejména o Českém snáři Ludvíka Vaculíka. Právě k němu se Boučková vztahuje, v knize z něj cituje a zjevně má ambice se k němu přiblížit. Bohužel zejména v první části knihy onu podmínku zajímavého života příliš nenaplňuje: píše o trablech svých zvlčilých synů (ale to už se jen opakuje), o zhoršujícím se stavu své matky a lhostejnosti úřadů a prokládá to (nápaditě zvolenými) citáty a výpisky z četby, (poněkud banálními) komentáři poměrů na české politické scéně a obecně ve společnosti a (nepříliš záživnými) všednodenními událostmi, které se obvykle točí kolem procházek se psem. Dokud nedojde ke kontrastu celonárodního smutku, jehož mnohé projevy Boučková nekompromisně odhalí jako pokrytecké, s bezstarostnou amnézií její matky, ženy, ke které měl Havel svého času nejblíže ze všech lidí, je ta kniha plochá, jednorozměrná, psaná jakoby ze setrvačnosti.

Boučkové styl je jednoduchý a věcný, a jakmile od niterně prožívaných intimních dějů uhne k obecným, vycházejí z toho klišovité úvahy blízké amatérským blogerům, případně zkratkovité soudy nad uměleckými (především literárními) díly. Mnohé pasáže prvních dvou oddílů působí sebestředně a vatovitě. Ale jak praví přísloví – konec dobrý, všechno dobré. A Tereze Boučkové se závěr – velmi dojemný, ale přesto působivý, navíc pointující na první pohled dost patetický název knihy – vydařil náramně.

 

© Pavel Mandys
publikováno v Hospodářských novinách 27. 10. 2016
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 38 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Lenka, 06.02.2017 10:17
Boučková, Tereza: Život je nádherný (in HN)
Knihu jsem přečetla,ale s velkým otazníkem-po přečtení samých kladných recenzí na serveru Databáze knih... Hned jak jsem knihu otevřela, stojí tam-.napsáno za podpory ....? takže psáno za státní? Dále samé skuhrání-o matku se nemá kdo postarat,okrádá ji kde kdo...synci nezvední-ale nikde nevidím... rázné řešení/což si autorka může,při "volné "pracovní době dovolit.../Zžejmě důsledek volné,svobodomyslné výchovy.
Vložil: tomáš havel, 02.02.2017 15:38
Boučková, Tereza: Život je nádherný (in HN)
Sebestřednost a stavění se do role výjimečné osoby (s tragickými důsledky pro bezvýznamné okolí) paní spisovatelka asi zdědila po tatínkovi.
Vložil: yvona, 02.02.2017 12:21
Boučková, Tereza: Život je nádherný (in HN)
Rozporné pocity.Cítím velkou sebestřednost.Snažila se postarat o dva romské kluky,proč se nepostará o svou matku a stále se zaštituje státem,co pro stát vykonala apod.Když se chce,všechno jde.Počkám na konec knihy.Není mi dobře při tom čteni,proč na mne působí,že se staví do role vyjímečné osoby?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 3542x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce