Ther, Philipp: Nový pořádek na starém kontinentě: Příběh neoliberální Evropy

Ther, Philipp
Nový pořádek na starém kontinentě: Příběh neoliberální Evropy

recenze sociologie

Kniha podává komplexní analýzu nedávného vývoje naší části Evropy. Makroekonomický pohled střídá s detailními sondami do jednotlivých regionů a statistická čísla kombinuje s hůře kvantifikovatelnými, ovšem důležitými změnami mentálních konceptů a map.

Historik i svědek. K nedávným osudům střední a východní Evropy
Philipp Ther
: Nový pořádek na starém kontinentě: příběh neoliberální Evropy. Přel. Zuzana Schwarzová, Libri, Praha, 2016, 357 s.

Jak úspěšně po roce 1989 proběhla ekonomická transformace zemí bývalého východního bloku a jak se dá zpětně hodnotit vliv Evropské unie? Jak v tomto experimentu uspěla a jakou konkrétní proměnou prošla města jako Berlín, Praha, Varšava či Bratislava? Jakou roli přitom sehrály staré protislovanské stereotypy a co z nich dodnes přežívá? A jaká je šance, že se systém, jehož součástí se bývalí satelité Moskvy stali, rozšíří dále na východ?

I na tyto otázky odpovídá kniha Nový pořádek na starém kontinentě: příběh neoliberální Evropy. Její autor Philipp Ther (*1967) přednáší moderní evropské a východoevropské dějiny na univerzitě ve Vídni, je profesorem tamního Institutu východoevropských dějin. K jeho výzkumným zájmům patří srovnávací sociální a kulturní dějiny 19. a 20. století v Německu a ve střední Evropě, zejména historie migrace a osidlování, nacionalismu a také hudebního divadla.

Východ pochodem na západ
V recenzované knize autor nejprve rekapituluje politicko-ekonomickou situaci Evropy v 80. letech, kdy západní země počaly – vinou ropné krize – pohlížet na východoevropský region jako na dodavatele surovin, obchodního partnera i potenciální odbytiště. Kriticky poznamenává, že peníze tehdy měly u některých západních demokratů přednost před morálkou: například ve vedení firmy IKEA si někdo musel všimnout, že část produkce z NDR pochází od vězňů, kteří v jejích továrnách de facto vykonávali nucené práce.

Ze zpětného pohledu se může pád komunistických režimů zdát nevyhnutelný, ale doboví aktéři to tak vnímat vůbec nemuseli, proto autor oceňuje odvahu lidí, kteří se o konec komunismu aktivně zasloužili. V návaznosti na Jamese Krapfla Ther zdůrazňuje, že třeba v Československu tehdy masová mobilizace zachvátila celou zemi. To, že v Německu a ve Francii byly protikomunistické revoluce tak ledabyle odbyty, podle Thera (a ostatně i Krapfla) více vypovídá o Západu než o vydobývaných hodnotách samotných. U následných ekonomických reforem rakouský historik konstatuje, že už deset let po jejich počátku bylo zřejmé, že jsou vedoucími politiky příslušných zemí řiditelné jen omezeně a rozhodně méně, než se původně myslelo. Přesto mezi jednotlivými zeměmi i regiony existovaly značné rozdíly. Hospodářského blahobytu podle autora rychleji dosáhly ty země, v nichž byla efektivní transformace zmírněna sociální politikou. Autor tvrdí, že přes zapálenou propagaci tržního liberalismu z úst politiků jako Václav Klaus u nás byly „zavedeny systémy sociálního státu po vzoru starých členských států EU“. K tomu se sluší doplnit, že náš polistopadový sociální stát vznikl i díky důkladné transformaci předchozího systému, z nějž byla odstraněna diskriminační opatření.

Začlenění do západního neoliberálního systému a přijetí režimu liberalizace, deregulace a privatizace pak bylo završeno přijetím do Evropské unie. Transferové pochody, k nimž v jeho rámci docházelo, podle něj výrazně převýšily pomoc, které se západní Evropě dostalo prostřednictvím Marshallova plánu. Evropská unie tak podle autora plnila jakousi misi blahobytu, přičemž napravovala i leckteré chyby raného kapitalismu z počátku 90. let.

Z nové ekonomické situace podle autora profitovala zvláště Varšava, která i za cenu ztráty byrokratické kontroly fungovala jako obchodní místo setkávání Západu a Východu. Naopak konzervativní Berlín, který si připadal „příliš nóbl“, podobnou šanci propásl. Mnozí polští obchodníci se přitom už v zimě na přelomu let 1989 a 1990 snažili v Berlíně prodávat své zboží. U zákazníků měli úspěch, současně se však střetávali s přetrvávajícími stereotypy, které se tradovaly minimálně od dob nacismu a po vzniku Solidarity byly rozdmýchávány východoněmeckou státní propagandou.

Sever zády k jihu
Díky ekonomickým úspěchům nově přijatých členů ovšem negativní vnímání Poláků či Čechů vyprchává a nahrazuje je jiná polarita. Starou východo-západní osu vystřídalo rozdělení na vyspělý sever a ekonomicky pokulhávající jih se státy s chřadnoucí ekonomikou, tedy Portugalskem, Itálií, Řeckem a Španělskem (z anglických názvů těchto států vznikl nelichotivý akronym PIGS). Jsou-li však dnes středomořské země vyzývány, aby následovaly reformní snahy například Lotyšska, nepovažuje to autor za dobrou radu – a v tomto smyslu se nedá tvrdit, že by byl ke špičkám EU nekritický. Po zavedení úsporných programům totiž pobaltské země postihla výrazná emigrační vlna; pokud by Řekové měli ze své země odcházet v takových počtech jako Lotyši po roce 2009, potýkaly by se další země EU se 700 000 řeckými přistěhovalci. Současnou evropskou ekonomiku autor přirovnává k vlaku řítícímu se takovou rychlostí, že už nikdo pořádně neví, kdo jej řídí. Jednotliví cestující v tomto vozidle sice zůstávají, ale drží spolu jen proto, že vědí, že podobné vlaky v jiných částech světa, hlavně ten čínský, „jezdí ještě rychleji“.

Za pozornost v této souvislosti stojí další paradox. Jak ukázal například Larry Wolff ve své knize Inventing Eastern Europe, ještě pro renesanci bylo podstatné pojmové rozlišení Evropy mezi barbarským severem a kulturním jihem. Později ale došlo k tomu, že stará centra renesance byla nahrazena novým centry osvícenství a barbarství provázené zaostalostí bylo v mentálních představách ze severu „přemístěno“ na východ: „Osvícenství muselo vymyslet východní a západní Evropu společně, jako doplňkové pojmy, a definovalo je obě v protikladech.“ V současnosti jako by se mentální mapa opět přetáčela, takže je zcela protikladná té renesanční: (ekonomická) zaostalost pomyslně sídlí na jihu, který je dáván do protikladu k disciplinovanému evropskému severu. (Podstata Západu je naopak posledními politickými událostmi v Británii a USA nemálo znejasňována a problematizována.)

Ta naše část Evropy
Wolff ve své knize barvitě psal o Němcích zdravících návštěvníky z Polska brutálním násilím a neonacistickými demonstracemi a o turistech z východní Evropy „svévolně zastavovaných a prohledávaných v pařížských obchodech pro podezření z krádeže“. Ther tak daleko nezachází, ale i on reflektuje představy o údajných zločineckých sklonech Východoevropanů, díky nimž slavil úspěch například Jörg Haider. A leccos z toho podle něj stále přetrvává: pro mnohé západní politiky byla Ukrajina příliš daleko na východě, než aby se odvážili jí po oranžové revoluci poskytnout výraznější pomoc. (Zvláště chladně se podle něj choval tehdejší německý premiér Gerhard Schröder, který po opuštění funkce kancléře začal pracovat pro ruský Gazprom.)

Autor nevystupuje jen jako chladný analyzátor, ale rovněž jako svědek proměn, které líčí, ať už v ulicích Prahy během sametové revoluce, nebo v Polsku a na Ukrajině, kde žil několik let. U událostí spjatých s Euromajdanem, při nichž byl zabit i jeden jeho ukrajinský vysokoškolský kolega, vidí paralely se sametovou revolucí: v obou případech se společnost odmítla smířit s tím, že státní moc „bije děti“. Pokud přitom vezmeme tamní revoluci z roku 2014 jako měřítko ekonomické kreativity a výkonnosti, „nemůže být budoucnost Ukrajiny tak beznadějná, jak se v současnosti zdá“. (Po vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách se ale jeví ještě bezvýchodnější.)

Celkově kniha podává komplexní analýzu nedávného vývoje naší části Evropy. Střídá přitom pohled makroekonomický s detailními sondami do jednotlivých regionů; suchá statistická čísla kombinuje s hůře kvantifikovatelnými, ale minimálně stejně důležitými změnami mentálních konceptů a map. Je psána s pochopením pro těžkosti, jimž postkomunistické státy musely čelit. Kriticky a s mnohem menším porozuměním pak autor hodnotí soudobou politiku populistů, jako jsou Miloš Zeman nebo Viktor Orbán.

Kniha může pomoci chápat českou transformaci v širším kontextu. Přináší vážné otázky po budoucnosti Evropy i neotřelé podněty do debat o hranicích Východu a Západu.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 14 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 1426x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce