Gurevič, Aron Jakovlevič: Jedinec a společnost středověkého Západu

Gurevič, Aron Jakovlevič
Jedinec a společnost středověkého Západu

recenze historie

Gurevič se nesnaží vytvářet žádné spekulativní teorie. Vždy vychází z pramenů, které dokáže citlivě a nikoli schematicky interpretovat i s jejich vnitřní protikladností. Otevřený je ke všem projevům individualismu a nesnaží se žádný a priori preferovat. Právem ale kritizuje ty režimy, které se jej snaží potlačovat.

Slavná Gurevičova kniha o individualismu ve středověku konečně česky. A aktuálnější než v době svého vzniku
Aron Jakovlevič Gurevič: Jedinec a společnost středověkého Západu. Přel. Jitka Komendová, Argo, Praha, 2016, 349 s.

Jak lidé ve středověku prožívali sami sebe? Je možné v souvislosti s touto dobou mluvit o vědomí vlastní individuality? A je pravdivé rozšířené tvrzení, že tehdejší umělci svoje díla nikdy nepodepisovali?

I na tyto otázky odpovídá kniha Jedinec a společnost středověkého Západu. Jde o jednu z posledních prací ruského historika Arona J. Gureviče (1924–2006), jenž patřil k předním znalcům středověké Evropy. I proto byl mimo jiné poctěn úkolem sepsat kapitoly o středověkém jedinci v reprezentativní Encyklopedii středověku. Většinu vědeckého života strávil na moskevské Akademii věd SSSR, od roku 1993 byl vedoucím Ústavu světových dějin na Moskevské státní univerzitě. Ve svých přístupech byl výrazně ovlivněn francouzskou školou Annales. Jako jeden z mála východoevropských medievistů ve svých výzkumech interpretoval severské ságy jako prameny středověké kultury a myšlení, jak prokazuje i v recenzované knize. Mezi jeho nejvýznamnější práce patří obecně pojaté Kategorie středověké kultury (1972, česky 1978), na lidovou zbožnost a kulturu zaměřené Problémy středověké národní kultury (1981) a Kultura a společnost středověké Evropy očima současníků. Exempla 13. století (1989). Před smrtí na diktafon namluvil svoje paměti, jež pak vyšly pod názvem Historikova historie (2004, česky Argo 2007). Zachycují nesnadný život humanitního vědce v sovětském Rusku. Ovšem stejně jako subjektivita středověkých lidí je často překryta či kamuflována rétorickými klišé a odkazy na biblické postavy, i Gurevičova postava v těchto vzpomínkách v jistém smyslu zůstává skryta.

Přibližně ve stejné době jako autobiografie prý vznikala i jedinečná kniha Jedinec a společnost středověkého Západu. Autor v ní vychází z nejrůznějších typů pramenů (zmíněné severské ságy, dobové autobiografie a portréty) a přesvědčivě zpochybňuje starší teze, že se individualita rodí až s nástupem renesance a humanistického myšlení. Podle jeho zjištění se naopak se zřetelnými projevy individualismu setkáváme již ve středověku, jenž zdaleka nebyl tak „temný“, jak se často uvádí, a jehož společnost nežila pouze korporativním způsobem života, ale v mnoha ohledech kladla důraz na individuální odlišnosti. V návaznosti na E. R. Curtia Gurevič popírá tvrzení, že středověk neznal pojem autora a tehdejší umělci vždy dávali přednost anonymitě: tvůrce středověkého autoportrétu zřejmě věřil, že „jeho práce bude zdrojem jeho spásy“. Na mnoha příkladech také autor ukazuje, že „středověký smysl pro uchování paměti jako pozitivní kategorie individualitu podporoval a pokoušel se ji všestranně rozvíjet“.

Gurevič tvrdí, že sama podstata člověka předpokládá jakýsi „osobnostní princip, jakési jádro, kolem nějž se formuje veškeré jeho vnímání světa“. Otázka lidské osobnosti a individuality v určitém historickém období tedy neznamená ptát se, zda osobnost existovala, či nikoli. Jako historikovi mu jde o něco jiného: jaké aspekty lidského já získávaly v daném sociálně-kulturním kontextu zvláštní význam. To podle autora platí obecně, nejen pro období, jemuž se v knize věnuje především. To znamená, že například i někteří příslušníci přírodních kmenů se omezují na snahu přežít, pouze získávají potravu a stavějí obydlí, zatímco „jiní dávají prostor své fantazii, tvoří nebo reprodukují písně, pověsti, genealogie ve snaze objasnit sobě i okolí původ a minulost člověka i světa“. (Podobný pohled aplikoval J. R. Tolkien i na „divošská“ vyprávění: „Kvapný přehled objeví jen jejich divoké pověsti, bližší pohled připadne na jejich kosmologické mýty, a jen trpělivost a vnitřní poznání naleznou jejich filozofii a víru: víru skutečně uctívající, jejímž ztělesněním vůbec nemusejí být bozi, a pokud ano, pak jen v proměnlivé míře, kterou si člověk často určuje sám.“)

A stejně tak středověký člověk podle Gureviče v různé míře vnímal vlastní jedinečnost, ale dával ji často najevo jinak, než jsme dnes zvyklí. Opat Suger (1081–1151) možná tím způsobem, že – obrazně řečeno – „pojal“ opatství, o jehož architektonické zvelebení se zasloužil, do sebe sama. Jeho řádový spolubratr, mnich Otloh ze sv. Emmerama (1010–1072), svoje sebevědomí vyjadřoval tím, že se prohlašoval za osobu neustále poutající pozornost nejnižších i nejvyšších sil onoho světa. Řehoř z Tours se sice vyznával, že se necítí úplně kompetentní k sepsání Dějin Franků, ale v rozporu s tím žádal spolubratry, aby v jeho textu nic neměnili. Dante v Božské komedii sám sebe ztvárnil jako jediného křesťana, který byl vpuštěn do ráje coby živý člověk. Čtenáři nepředkládá intimnosti ze svého soukromého života, ale dílo, v němž „přetváří univerzum v souladu se svou uměleckou vůlí“. Sebevědomí zřejmě nescházelo ani donedávna neznámému furlánskému mlynáři Menocchiovi, který si vymyslel „vlastní“ herezi. A silně rozvinuté pak zcela jistě bylo u filozofa a teologa Abélarda (1079–1142), který o sobě nenuceně psal: „Od počátků mých přednášek se mé jméno v umění didaktickém počalo natolik šířit, že pověst nejen mých bývalých spolužáků, nýbrž po pravdě i pověst samotného mého učitele se pomalu zmenšovala, ba počala uhasínat.“ Jiný autor prohlásil, že do svých děl nevepsal svoje jméno, aby nevyvolal závist církevních prelátů, kteří při četbě jeho textů zažívají „nedobré pocity“. Svoje hrdiny Gurevič nijak zvláště neidealizuje, naopak připouští, že v jejich psychickém světě byl pravděpodobně místy přítomen jistý prvek megalomanství či egoismu, což podle něj dokládá i Abélardovo chování k Heloise.

Gurevič do svého výkladu ovšem nezahrnul jen slavné osobnosti intelektuální Evropy typu Danta a Petrarky, u nichž přiznává, že ani pro odborníka na jejich dílo není snadné říci něco originálního. Zabývá se i anonymními či málo známými obyvateli Skandinávie a dalších germánských oblastí, těmi skutečně existujícími i postavami spíše fiktivními. V tomto smyslu píše o „archaickém individualismu“ germánské společnosti. V majetkovém, sociálním ani psychologickém ohledu tento člověk „nebyl pohlcen rodem nebo jiným kolektivem. Představoval relativně suverénní jednotku, egoisticky hájící vlastní zájmy. Ságy jsou plné líčení různých ambicí a z nich vyplývajících pří a krvavých konfliktů.“ To, že někteří z nich byli vrahy, přitom nepřekáželo tomu, aby byli pokládáni za udatné reky. Autor přitom nastiňuje lákavou, ale těžko exaktně ověřitelnou hypotézu, jestli právě toto nebylo vhodné mentální podhoubí, které později umožnilo vznik reformace, kladoucí důraz na osobní vztah člověka k Bohu. Popsaný předkřesťanský důraz na jedince totiž podle Gureviče poskytoval Germánovi pro odhalení vlastního já více možností než učení katolické církve, požadující pokoru a potlačení pýchy.

Velkou pozornost autor pochopitelně věnoval Vyznáním církevního otce, filozofa a biskupa Aurelia Augustina z Hippony (354–430). Možná poněkud absolutisticky ale působí Gurevičovo tvrzení, že sv. Augustin byl „jediný, kdo ve své době pronikl do hlubin vlastního nitra“. Autobiografické fragmenty se dochovaly i od jiných antických autorů. Co když to byl případ více z nich, jen o nich prostě nevíme? Dokud se takový dokument nenajde, je to ovšem trochu zbytečná otázka, poukazuje nicméně na to, že zkoumání individuality lidí od nás tak časově vzdálených bude vždy trochu spekulativní.

Gurevič se nesnaží vytvářet žádné abstraktní teorie. Vždy vychází z pramenů, které dokáže citlivě a nikoli schematicky interpretovat i s jejich případnými vnitřními rozpory. Jak sám říká, náboženské vědomí se nesouladu nebojí. Poselství dochovaných dokumentů nezjednodušuje, uměle do nich nepromítá dnešní žebříčky hodnot ani nezůstává u vnějšího zdání: projevy silné individuality odhaluje i za maskou tehdy „povinných“ demonstrací pokory; dobové hrdiny starých Skandinávců odhaluje i tam, kde bychom je dnes nehledali. Jak správně konstatovala rusistka Jitka Komendová (DĚJINY – TEORIE – KRITIKA 1/2008), oproti tvůrcům velkých teoretických konceptů, kteří si materiál mnohdy vybírají ryze účelově jen pro ilustraci, a tudíž jsou pak jejich závěry obtížně aplikovatelné na jiné prameny, jsou Gurevičovy teoretické úvahy „nejbytostněji zakotveny v jeho historickém bádání a vycházejí ze zkušeností s analýzou konkrétních pramenů a řešením konkrétních problémů, s nimiž se historik potýká“. Ne vždy se přitom jednalo o převratná tvrzení. Sečtělý historik ve své knize rekapituloval i výsledky práce mnohem starších odborníků, jako byl zmíněný Ernst Robert Curtius (1886–1956), jehož slavná Evropská literatura a latinský středověk vyšla česky sice již před osmnácti lety, aniž se z jejích myšlenek něco podstatnějšího dostalo do zdejších středoškolských učebnic dějepisu, nemluvě o obecnějším veřejném povědomí.

Autor polemizuje s konceptem pokroku: s výjimkou přírodních věd a techniky jde podle něj o představu, která se na dějiny jako celek nedá aplikovat. Totéž platí o vědomí individuality, jak jí dnes na Západě rozumíme. To se totiž v některých obdobích vynořovalo silněji a pak opět jako by znenáhla mizelo. Gurevič je otevřený ke všem projevům individualismu a nesnaží se žádný a priori preferovat. Kritizuje ale ty režimy, které se jej snaží – v jakýchkoli jeho formách – potlačovat, i když z jeho výše citovaných slov vyplývá, že alespoň nějaký prostor pro vyjádření svého já si vynalézavý jedinec zpravidla vždycky nakonec umí najít. V závěru své knihy proto ruský historik vyjádřil zcela jednoznačné přání ohledně budoucnosti své vlastní země, kterou přitom jeho současný prezident vede přesně opačným směrem: „Téma osobnosti a individuality zůstává navýsost aktuální a je dokonce ještě palčivější než kdykoli dříve. Totalitní režim potlačoval osobnost a individuální iniciativu ve všech oblastech života – politické, materiální, emoční i kulturní. Samotné slovo individualismus nebylo pouze nadávkou: obvinění ze svobodného vyjádření lidských schopností, názorů a zájmů se mohlo stát důvodem k pronásledování. Pro obrodu naší společnosti a vytvoření nové duchovní atmosféry je problém osobnosti skutečně centrální. Připojení Ruska k evropské civilizaci (a jiné východisko z krize nevidím) nutně musí provázet osvojení si jejích základních hodnot.“ V tomto apelu je Gurevičova kniha dnes aktuálnější, ale také více vzdálená realitě, než v době svého vzniku.

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

90%autor článku   68%čtenáři

zhlédnuto 1266x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce