D’Antonio, Michael: Donald Trump: Nespokojený

D’Antonio, Michael
Donald Trump: Nespokojený

recenze sociologie

Autor nezachází do intimních detailů, uvádí-li nějakou informaci soukromého rázu, zpravidla proto, aby lépe vykreslil celkový portrét podnikatele a politika, jehož úspěch interpretuje jako neradostnou diagnózu doby.

Místo nahoře
Michael D’Antonio
: Donald Trump: nespokojený. Přel. René Fejl, Dobrovský, Praha, 2016, 427 s.

Z jakého prostředí pochází Donald Trump? A co jeho úspěch vypovídá o současné Americe?

I na tyto otázky zevrubně odpovídá kniha Donald Trump: nespokojený (Never Enough: Donald Trump and the Pursuit of Success, 2015). Michael D’Antonio, novinář, autor řady publikací a držitel Pulitzerovy ceny, v ní předkládá kompletní Trumpův životopis od narození (1946) po současnost. Zkoumá tajemství jeho úspěchu, analyzuje jeho chyby, popisuje jeho politickou kariéru i milostný život. Základem mu byly rozhovory, které s Trumpem vedl (než je Trump ukončil), i řada prostudovaných textů. Nezachází do intimních detailů, uvádí-li nějakou informaci soukromého rázu, zpravidla jen proto, aby lépe vykreslil celkový portrét – jak už dnes víme – amerického prezidenta. Tak se kupříkladu dozvíme, že Trumpův pokus o společné lyžování s první ženou, Češkou Ivanou, dopadl tak, že si pán sundal lyže a naštvaně opustil sjezdovku, jelikož paní lyžovala lépe, což on ve své ješitnosti prostě nedokázal přijmout.

Donaldův otec Frederic C. Trump (1905–1999) zbohatl díky tomu, že dokázal velmi pružně vykládat a ohýbat zákony v době státních zakázek Rooseveltova New Deal. Frederic Trump patřil také k obdivovatelům protestantského kazatele a spisovatele Normana Vincenta Peala (1898–1993), který přišel s křesťanskou verzí „pozitivního myšlení“, podle níž sebevědomí člověku umožní překonat každou překážku; tvrdil, že s pomocí Boží může klidně prodávat i vysavače. Malý Donald i jeho sourozenci měli zvláštní výchovu, která sestávala z disciplíny, rozmazlování a vštěpování pocitů nadřazenosti. Otec je nutil vydělávat si vlastní prací, ale když na brigádě roznášeli noviny a zrovna pršelo, vozila je přitom limuzína se šoférem. Soukromá škola, již hlavní hrdina knihy navštěvoval, podle autora vychovávala studenty ke konfliktům, protože se v ní cenila dominance, násilí a umění podvádět nadřízené.

I na základě toho se z Trumpa stal člověk, jehož hlavní obchodní strategií je řízený bankrot a jehož hlavními zájmy jsou boj, spotřeba a „zaplavování planety svým jménem“. Výsledky své práce prezentuje vždy jako nejlepší a nejúžasnější, a když někdo poukáže na její nedostatky, odpoví „No jak myslíte“ a rychle přejde k vychvalování dalších svých domnělých úspěchů. „Prostě pozitivní myslitel vždy a všude,“ glosuje D’Antonio.

Trump se staví do role přítele obyčejných lidí, kterého nezajímá společenská smetánka, s výjimkou jistých případů: když potřeboval prodat drahý byt, snažil se rychle vlichotit do přízně tradičních nejvlivnějších amerických rodů. Na jedné straně často a surově uráží lidi, kteří nejsou tak bohatí a mocní jako on, takže se příliš nemohou bránit, ale když se jej novináři ptají na důvod útoků, odpoví jako kluk přistižený při rvačce, že si začal ten druhý. Podle autora přitom Trump často reaguje se silnou přecitlivělostí. Podle novinářky Lizy Smithové ho nezřídka ovládá „strádající dítě“ ukryté hluboko v jeho nitru, které bude raději středem pozornosti, než aby se nechalo ignorovat.

Naše sny v cizích tělech
Jak se ale stalo, že takového vzestupu dosáhl člověk, který slovy Karla Hvížďaly lže, devastuje veřejný prostor, překračuje všechny zavedené zvyklosti, vymýšlí spiklenecké teorie a útočí na institucionální podstatu státu? Podmínkám tohoto jevu se autor věnuje stejně obsáhle jako samotnému Trumpovi a na pomoc si bere úctyhodnou řadu klasiků. Jako mnozí jiní v této souvislosti uvádí Alexise de Tocquevilla. Ten už kdysi, možná přehnaně, konstatoval, že láska k penězům je hlavní motiv, který najdeme za vším, co Američané dělají. Podotkl také, že „Američana neustále pronásleduje představa krátkého života a kromě věcí, které má, myslí na tisíce jiných, jež mu život nedopřeje, když si nepospíší. Tahle představa ho stresuje a zároveň nutí k těkavosti a neustálé změně plánů.“ V tomhle postřehu jsou podle nedávného článku amerického časopisu Foreign Policy zakleté základní diagnózy Spojených států: Američané chtějí mít všechno a zároveň si uvědomují, že i když to všechno dostanou, nikdy jim dlouho nevydrží. Americká společnost vyvolává velké sny, které se většině lidí nesplní, a tak si je s oblibou promítají do svých hrdinů, jimiž jsou stále častěji (pseudo)celebrity. Ve špatné náladě jim pak občané přejí pád. Ale když se ukáže, že i filmoví herci jsou lidé z masa a kostí, Američané to milují. To platí i o potížích slavných hvězd typu předávkování drogami, automobilové nehody nebo hospitalizace kvůli celkovému vyčerpání. Celebrity je prostě fascinují i ve svých selháních.

D’Antonio dále zmiňuje teoretika narcismu Christophera Lasche, podle něhož si Američané cení individualismu více než jiné národy a projevují větší snahu poutat na sebe pozornost. Odvolává se rovněž na mediálního teoretika Neila Postmana. D’Antonio samozřejmě není jediný, kdo Trumpův úspěch osvětluje za použití Postmanových tezí. Právě Postman předjímal dnes hojně frekventovaný pojem „post-truth society“, když výrok Henryho Forda „Historie je pitomost“ označil za optimistický; varianta věku elektřiny totiž zní „historie neexistuje“. Dalším inspiračním zdrojem recenzovaného díla byla kniha The Image: A Guide to Pseudo-Events in America od právníka, historika a esejisty Daniela J. Boorstina (1914–2004). Jen pro doplnění: tu zmiňuje rovněž Tomáš Klvaňa ve své publikaci Fenomén Trump: poslední vzpoura bílých mužů: zpráva o proměně světa (Pejdlova Rosička, Jarošov nad Nežárkou, 2016).

Génius průměrnosti?
Trump mohl podle D’Antonia získat takovou pozornost, slávu a vliv – a jak víme, nakonec i prezidentský post – jen díky tomu, že se v Americe začala stále více prosazovat tendence spatřovat vše dobré v sobě samém a vše špatné v druhých a že mravní ideály, skutečné mezilidské vztahy a hodnoty jsou stále více nahrazovány pseudoudálostmi ze života celebrit. V takovém světě je možné říkat téměř cokoli, jen když to dotyčnému přinese pozornost médií. Podle D’Antonia prostě žijeme ve světě, v němž lidé běžně veřejně vystavují fotografie sendvičů, které se právě chystají sníst, přičemž nepanuje obecná shoda, jestli je na tom něco špatného. Sebevyjádření v digitálních médiích je totiž akceptovanou formou úniku od pocitu bezvýznamnosti; v tomto smyslu Trump nevybočuje, „je jedním z nás, pouze všem na očích“. To vyvolává nepříjemné asociace s podobně překvapivým vzestupem Adolfa Hitlera, který byl v jedné knize nazván „géniem průměrnosti“ (na zneklidňující paralely v politické kariéře obou mužů nedávno poukázal historik Timothy Snyder).

Samozřejmě se můžeme ptát, zda Michael D’Antonio není na Trumpa příliš přísný. Vždyť z určitého hlediska se dá možná o každém dospělém prohlásit, že se v něm kdesi v hloubce skrývá vztekající se a „strádající dítě“. (Třebaže ne každý dává podobným impulsům volný průchod.) Politik musí také umět komunikovat různými styly s různými typy publika. První týdny po Trumpově zvolení také napovídají, že ačkoli během kampaně řekl mnoho nepodložených nesmyslů, možná je alespoň schopný se poučit a do svého týmu přijmout i politiky, kteří ho předtím silně kritizovali – něco takového si například u současné hlavy českého státu, která sama sebe k nastupujícímu americkému prezidentovi přirovnává, umíme jen stěží představit.

Volby ukázaly, že v Americe je zatím více těch, kteří volí proti kandidátovi, jako je Trump, i když jim to v konečném výsledku nebylo nic platné. Je systém americké demokracie dostatečně silný a akceschopný, aby dokázal budoucího prezidenta udržet v rozumných mezích, případně jej odvolat z funkce? Nakolik Trumpův příklad posílí podobně orientované politiky v dalších zemích? To jsou otázky, které dnes promýšlejí tisíce politologů, politických stratégů, sociologů i psychologů a nelze je obsáhnout v jedné recenzi. Ani D’Antoniova kniha na ně nedává přímé odpovědi. Těm, kdo věří, že lidé si jsou bez ohledu na barvu pleti rovni, že by o státních záležitostech měly rozhodovat kompetentní osobnosti, a ne nejsebevědomější individua, že by se politici měli v rámci možností držet faktů, emoce vyjadřovat kultivovaně a ty negativní cenzurovat, nepřináší povzbudivé poselství. Obsahuje spíš neradostné konstatování, že Postman měl se svou pochmurnou knihou Ubavit se k smrti možná pravdu. Zatímco psycholog Dalibor Špok tvrdí, že společnost si nakonec i s postfaktickou dobou nějak poradí, Donald Trump: nespokojený v tomto směru žádná vodítka nedává ani neukazuje příslovečné světélko na konci tunelu.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 7 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   76%čtenáři

zhlédnuto 1741x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce