Tureček, Břetislav: Blízký východ nad propastí: Cesta od orientálních diktatur ke svobodě a zase zpátky

Tureček, Břetislav
Blízký východ nad propastí: Cesta od orientálních diktatur ke svobodě a zase zpátky

recenze sociologie

Autorův pohled se vzpírá zjednodušujícím interpretacím. A i když Tureček zčásti rekapituluje známé skutečnosti, snaží se je nahlédnout z nové strany, přidat k nim nějaký nový aspekt.

Rajská jablka, okurky a rentgenové brýle. Nevšední pohled na blízkovýchodní společnosti
Břetislav Tureček
: Blízký východ nad propastí. Cesta od orientálních diktatur ke svobodě a zase zpátky. Knižní klub, Praha, 2016, 279 s.

Neuplyne dne, aby se v aktuálním zpravodajství neobjevily novinky z aktuálního dění na Blízkém východě. Tato oblast, zmítaná občanskými válkami a rozsáhlým porušováním lidských práv, dnes právem poutá pozornost světových médií, vždyť tamní dění prostřednictvím hrozby terorismu a vlny uprchlíků stále silněji zasahuje i blahobytný západní svět. Vysoký je i počet knižních titulů, které se tamním událostem věnují. Nedávno k nim přibyla kniha, která je líčí ze specificky české perspektivy: Blízký východ nad propastí. Cesta od orientálních diktatur ke svobodě a zase zpátky. Jejím autorem je Břetislav Tureček, novinář a dnes především vysokoškolský učitel. Rozmlouvá v ní s řadou odborníků (Adam Dolník), politiků (František Bublan) i „bezejmenných“ lidí; atmosféru dokreslují dramatické, tragické i poetické příběhy a desítky fotografií, které autor v uplynulých dvaceti letech pořídil.

Ona česká stopa je přitom v knize velmi mnohostranná. Netýká se zdaleka jen současnosti, ale také působení československých agentů před rokem 1989 nebo školení arabských kádrů v ČSSR – autor předpokládá, že v jednotkách IS dnes díky tomu slouží i bývalí velitelé irácké armády vyškolení na našem území. Tureček ovšem píše i obecněji o politice komunistického bloku, v němž byla islamistická revoluce v Íránu oslavována jako protikolonialistická a protiimperialistická. Připomíná i názor Zbigniewa Brzezinského, který americkou podporu afghánských mudžáhidů, jež začala ještě před sovětskou intervencí, hájil tím, že jen díky tomu padl komunistický blok: „Co je důležitější pro světovou historii? Nějací předráždění islamisté, nebo osvobození střední Evropy a konec studené války?“

Pro ty, kteří danou oblast hlouběji sledují, nebude autorův pohled na blízkovýchodní současnost nijak zvláště překvapivý: situace je natolik komplikovaná, že Západ jen těžko hledá myšlenkově spřízněné spojence, takže se někdy musí spojit s „hodnými“ teroristy (Hamás) v boji proti teroristům ještě horším. I když i Tureček mluví o vzájemných bojích různých náboženských skupin v rámci islámu, vysvětlení nehledá v hypotéze novodobé „třicetileté války“ jako německý žurnalista Rainer T. Hermann. Prapříčinou tamního krveprolévání není podle českého novináře náboženství nebo islám sám o sobě, ale spíše neúspěšné pokusy o vytváření národních států po rozpadu osmanské říše. Proto autor nezůstává jen u nejnovějšího politického vývoje, ale vrací se hlouběji do minulosti. Ukazuje, že muslimské spojence hledali evropští vládci už v době první světové války, i když v tomto směru by ovšem mohl jít ještě hlouběji do historie, protože křesťanské evropské mocnosti proti sobě intrikovaly a střídavě se snažily spolčovat s Turky opakovaně a po staletí. Když se tedy roku 1914 osmanská říše přiklonila na stranu Německa a Rakouska, po jejím území se prý dokonce začaly šířit zvěsti o konverzi německého císaře, titulovaného hadži Wilhelm Muhammed, k islámu. K tomuto duchovnímu obratu sice ve skutečnosti nedošlo, nicméně turecký sultán vyhlásil v listopadu 1914 džihád proti Rusku, Francii a Británii. Jistý český deník prý tehdy konstatoval, že se tato fatwa hodí k duchu dvacátého století jako pěst na oko. Současně se ale autor zmiňuje o sovětských vojácích, kteří v Afghánistánu upadli do zajetí, skutečně přestoupili na islám a splynuli s místní společností.

Autorův pohled tedy, stejně jako v knize Nesvatá válka o Svatou zemi: Málo známá zákoutí nelítostného boje mezi Židy a Araby, není černobílý, ale snaží se situaci Blízkého východu vylíčit v její komplikovanosti a nepřehlednosti, a už v tom se vzpírá zjednodušujícím interpretacím zvláště některých politiků a samozvaných odborníků na islám typu Martina Konvičky. A i když Tureček zčásti rekapituluje známé skutečnosti, snaží se je nahlédnout z nové strany, přidat k nim nějaký nový aspekt. Nejenže tedy kritizuje americké vojenské akce proti Iráku, což s ním dnes mnozí sdílejí, ale poučení z jejich nezdaru hledá u slavného katolického kněze z moravského Rychtářova, který se vydal na dráhu cestovatele a badatele v arabském světě a stal se věhlasným univerzitním profesorem, Aloise Musila (1868–1944). Ten už na počátku 20. století napsal: „Pro Orientálce láska k vlasti není podmíněna politickou svobodou. Hájí svou vlast proti cizímu útoku urputně a vytrvale, třebaže nemá ani pojmu o svobodě politické.“ Zahraničněpolitického působení Baracka Obamy se oproti Georgi W. Bushovi naopak opatrně zastává s tím, že na výběr měl jen samé špatné možnosti. Americké angažmá Tureček líčí i z hledisek ne zcela obvyklých, například se věnuje činnosti kulturních a sociálních antropologů a četným kontroverzím, které ji provázejí. Někteří ji odsuzují s tím, že antropologové by si neměli „špinit ruce“ a v každém případě by se měli odmítnout podíl na podmanění lidí, které studují; podobně vážné pochybnosti v tomto směru vyjadřuje i český antropolog Václav Soukup. Naopak jistý americký plukovník prý prohlásil, že od doby, kdy byli antropologové zařazeni do jeho armádních jednotek, se počet bojových operací se snížil o šedesát procent. A kupříkladu emeritní profesor University of Kansas Felix Moos podle mne větším právem tvrdí, že ve světě, v němž se „zbraně hromadného ničení stávají takovou hrozbou a útoky teroristů tak děsivými, by antropologové měli odložit naivní utopické představy a měli by vstoupit do řešení konfliktů a násilí“. Každopádně antropologové nejsou těmi, kdo rozhodují o provedení nějaké vojenské akce či útoku na cizí stát. Pokud už ale k takovým operacím došlo a další se plánují, je jistě lepší využít jejich znalostí a zkušeností ke zmenšení míry krveprolití, spíše než kromě teroristů nadále zabíjet i stovky nevinných civilistů. (A ať si současný český prezident o potřebnosti či užitečnosti antropologie říká, co chce, třeba v případě americké správy Japonska po roce 1945 se soudí, že za jejím relativním úspěchem stála i dobrá znalost tamního prostředí, zakládající se na práci amerických antropologů.)

Další ne zcela tradiční rozměr blízkovýchodního světa, jejž autor odkrývá, je ten sexuální. Autor popisuje fantasmagorická nařízení, která prý islamističtí extremisté na jimi ovládaných územích vydávali (jistě by potěšila Sigmunda Freuda). Například nařídili, že se rajská jablka a okurky nesmějí prodávat pohromadě, protože v takové kombinaci vyvolávají neslušné asociace. Mít je vedle sebe vyložené na pultu by tedy byl těžký hřích. Další instrukce přikazovala, aby zemědělci opatřili trenýrkami nebo jiným spodním prádlem kozy; pohled na jejich obnažené sexuální orgány by totiž mohl mladé muže, kteří ještě nikdy neviděli ani nezahalenou ženu, příliš vzrušovat.

Autor rekapituluje i svůj rozhovor se skupinou tureckých studentů, kteří před příjezdem do Česka znali naši zemi jako velmoc ve výrobě pornografie, podle níž si vytvářeli představy o chování typických Češek (na obecnější rovině se totéž týká představ obyvatel Blízkého východu o sexuální morálce na Západě). Není proto divu, že kupříkladu američtí vojáci byli v Iráku podezíráni z toho, že používají speciální „rentgenové“ brýle, které jim umožňují bez omezení si prohlížet těla místních žen, jako by byla zcela nahá. Ani když dali Američané místním svoje brýle vyzkoušet, bylo prý obtížné je přesvědčit o nesmyslnosti oné fámy: Iráčané totiž věřili, že rentgen zatím u oné rafinované pomůcky nebyl zapnutý…

Zároveň ale autor připouští, že v jistém smyslu mohou být ona klišé o sexuchtivých Evropanech oprávněná. Odvolává se například na jistou anketu, v níž odpovídali u nás žijící cizinci pocházejícími z různých kultur; z té údajně Češky vyšly jako sexuálně velmi nevázané. Na pověsti pak Evropankám nepřidává ani sexuální turistika do Egypta či Tuniska. Doplňme, že podle novinářky Pavly Jazairiové se ovšem v turistických letoviscích jako egyptský Dahab proměňuje jak chování západních turistů (turistek), tak samotných Egypťanů. Více sexuálně založeni přitom nejsou ani západní návštěvnice, jak si představují Egypťané, ani domorodci, jak si představují Evropanky, ale všichni jen využívají příležitosti; uvolněná atmosféra zde prostě boří zábrany u všech přítomných.

Za situace, kdy je „Blízký východ“ stále výrazněji přítomen i ve střední Evropě, tato kniha záslužně upozorňuje na to, že nejde o oblast nám zcela vzdálenou, jinou a cizí. Naopak, styky Čechů a Slováků s tímto regionem jsou velmi bohaté a mnohočetné. (Zmíněný Musil byl dokonce do oblasti kdysi vyslán proto, aby politicky působil přesně v opačném směru než slavný Lawrence z Arábie, místo agitace se ale věnoval vlastní badatelské činnosti.) V jistém smyslu snad můžeme mluvit i o jisté naší spoluzodpovědnosti za současné tamní dění. Pro jeho pochopení je tato práce rovněž užitečná. A to tím spíše, že některé tamní regiony je rozhodně bezpečnější poznávat nikoli na vlastní oči, ale na dálku přes hodnověrné zdroje. A to je právě případ této publikace.

 

Na podobné téma:
Hermann, Rainer: Konečná stanice – Islámský stát? Selhání státu a náboženská válka v arabském světě
Mendel, Miloš: Arabské jaro
Mendel, Miloš: Muslimové a jejich svět. O víře, zvyklostech a smýšlení vyznavačů islámu

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   75%čtenáři

zhlédnuto 1876x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce