Müllerová, Hana; Černý, David; Doležal, Adam a kol.: Kapitoly o právech zvířat: „My a oni“ z pohledu filosofie, etiky, biologie a práva

Müllerová, Hana; Černý, David; Doležal, Adam a kol.
Kapitoly o právech zvířat: „My a oni“ z pohledu filosofie, etiky, biologie a práva

recenze přírodní vědy

Promýšlení naznačených otázek je navýsost aktuální. Stále více lidí totiž souhlasí se slovy T. W. Adorna, že Osvětim začíná tam, kde člověk stojí na jatkách a říká: „Vždyť jsou to jen zvířata.“ Plným právem přitom jeden z autorů knihy apeluje na to, abychom kvůli „zvířecím právům“ nezapomínali na to, že rozsáhle porušována jsou dnes i základní práva lidská.

Citlivé živé osoby a jejich ochrana? Podnětná kniha o „zvířecích právech“
Hana Müllerová, David Černý, Adam Doležal
a kol. Kapitoly o právech zvířat: „my a oni“ z pohledu filosofie, etiky, biologie a práva. Předmluva Kateřina Šimáčková, Academia, Praha, 2016, 797 s.

Jak nejlépe změnit zacházení se zvířaty? Jak účinné by v tomto směru bylo, kdyby byla všem živočichům přiznána lidská práva? Za jak dlouho se na nás budoucí generace budou dívat s podobným podivem, s jakým dnes přistupujeme k antickému otroctví?

I na tyto otázky odpovídá obsáhlá publikace Kapitoly o právech zvířat: „my a oni“ z pohledu filosofie, etiky, biologie a práva. Záměrem editorů bylo „odhlédnout od schémat vlastních aktivistickým hnutím a shromáždit k tématu práv zvířat poznatky těch vědních disciplín, jež k němu mají nejvíce co říci“. V knize se tak setkávají zástupci oborů filozofie, etiky, biologie, sociologie a práva, aby společně hledali odpovědi na otázky po smyslu a opodstatnění konceptu zvířecích práv a zároveň ukázali, jak je problém reflektován v současné české společnosti. Kniha mimo jiné zkoumá právní postavení zvířat v minulosti: ve starém Egyptě prý byla ta, v nichž se zračila božská síla, chráněna a jejich zabití se trestalo až smrtí. V antickém Řecku mohla zvířata vystupovat i jako odpovědný a trestaný objekt, pokud zavinila lidskou smrt. Nešlo přitom o to, že by staří Řekové zvířatům přikládali morální či právní zodpovědnost, ale trest určený zvířeti byl vnímán jako „znovunastolení řádu“. Veřejné soudní procesy proti některým živočichům se konaly i ve středověku, v čemž někteří shledávají důkaz iracionálního přístupu a krutosti tehdejší doby, jiní je ale naopak interpretují jako příklad zvýšené ochrany zvířat proti dnešní situaci, kdy jsou popravována potichu, vskrytu a „bez advokáta“. (Dějiny právního postavení zvířat u nás pro doplnění zmapovala kniha Ochrana zvířat v právu z produkce téhož nakladatelství.)

Autoři knihy se vesměs shodují na tom, že velká část živočichů (především savci a ptáci) jsou subjekty určitého života, jsou schopni poměrně sofistikovaných mentálních operací, mohou zakoušet bolest a slast a je možné jim připsat celou řadu emocí, jež pozitivně či negativně ovlivňují kvalitu jejich života. Nejpodrobněji toto téma rozvíjí Stanislav Komárek, vycházeje přitom ze své knihy Ochlupení bližní: zvířata v kulturních kontextech. V zásadě se autor hlásí k „uvážlivému antropomorfismu“ jako nejadekvátnějšímu způsobu jejich pochopení. Zastává se přitom zoologa A. E. Brehma, jehož charakteristiky jednotlivých zvířecích druhů byly sice místy až roztomile naivní a z dnešního hlediska nevědecké, ale postihovaly něco, co v pozdějších přístupech schází. Podle Komárka tedy připisovat medvědovi kontemplativní rozpoložení při poslechu vážné hudby je přehnaná antropomorfní projekce, ale „když se medvěd naštve, sotva se jeho vyladění nějak liší od našeho“; „v člověku celé zvíře, ve zvířeti nikoli celý člověk“. To ukazuje v mnoha oblastech chování i prožívání zvířat: u jejich vztahu ke smrti (podle Komárka se dá předpokládat, že u zvířat se bude vztahování se ke smrti podobat situaci malých dětí), rituálů (uvádí náznaky pohřebních obřadů pozorované u strak) či možné existence čehosi na způsob náboženských obřadů (jako tzv. dešťové a ohnivé tance). Připouští, že zvířata mají bazální představu o dobru a zlu jako lidé, přičemž středobodem jsou ona sama, jejich radosti a zájmy – zde kriticky dodejme, že pro některé lidské bytosti je „dobro“ přeci jen něčím více. Autor dále píše o inteligenci zvířat: zdůrazňuje, že každá živá bytost je vybavena pro fungování ve svém „umweltu“ a tam může podávat skvělé výkony, zatímco v jiném prostředí selhává. Tak se potkani dobře uplatňují při pokusech v labyrintech, protože jsou od přírody vybaveni na pohyb v norách, na rozdíl třeba od koček, ve kterých podobná situace vyvolá spíše záchvaty vzteku. Kočka se zase téměř ihned naučí navštěvovat bedýnku s pískem, zatímco člověk se udržování čistoty učí léta: primáti totiž nic podobného neznají…

Záměr přiznat všem živočichům lidská práva nicméně autoři nepodporují. Trvají na tom, že přes všechno, co máme společného, je člověk je „jediným tvůrcem, případně interpretem morálních i právních norem“. Proto by se jevilo jako problematické, aby byl subjektem práv ten, „kdo svým právům a povinnostem nerozumí ani se o ně nemůže starat“. Někteří teoretici navrhují zavést nový právní status „citlivé živé bytosti“, či dokonce „zvířecí osoby“ a některá práva přiznávat zvířatům gradualisticky, tedy odstupňovaně podle jejich umístění na žebříčku živočišných druhů. Přiznat je pouze vybraným živočichům ale většině přispěvatelů připadá pochybné: vyřešit by se totiž musela otázka, komu jsme jako lidé podobnější. Z hlediska genetiky to jsou jistě šimpanzi, orangutani a gorily, ale dají se najít i argumenty ve prospěch vlků či delfínů. V současné době tedy zatím „nemáme k dispozici teorii zvířecích práv, jež by mohla aspirovat na získání všeobecného či alespoň většinového souhlasu“. Přimlouvají se proto za silnější uvědomění si lidské odpovědnosti a za „vtažení zájmů tvorů, jejichž podobu života člověk určuje, ale kteří se sami nemohou hájit, do lidské morálky“. K zlepšení postavení zvířat by přitom výrazně pomohlo i pouhé důsledné vynucování stávajících norem.

Promýšlení naznačených otázek je navýsost aktuální. Jsme možná v trochu analogické situaci jako římský filozof Seneca, který kdysi konstatoval: „Ačkoli je vůči otrokům dovoleno vše, existuje něco, co obecné právo živým bytostem zakazuje, aby to bylo vůči lidem dovoleno.“ Ke zvířatům si také smíme dovolit leccos, i když mnozí tuší, že bychom neměli. Stále více lidí totiž souhlasí se slovy Theodora W. Adorna, že Osvětim začíná tam, kde člověk stojí na jatkách a říká: „Vždyť jsou to jen zvířata.“ Bohužel neonacistický slovník dnes mnozí politici oprašují nebo legitimizují, přičemž právě nacisté kombinovali zvýšenou péči o vybraná zvířata s hromadným a „bestiálním“ vražděním lidí. Plným právem proto jeden z autorů recenzované publikace apeluje na to, abychom kvůli „zvířecím právům“ nezapomínali na to, že rozsáhle porušována – a mnoha lidem upírána – jsou dnes i základní práva lidská, neboť mnozí lidé dnes bohužel žijí na úrovni novodobých otroků.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   72%čtenáři

zhlédnuto 691x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce