Middleton, Nick: Atlas zemí, které neexistují

Middleton, Nick
Atlas zemí, které neexistují

recenze sociologie

Autorovy úvahy nad tím, jestli jsou státy ve své současné běžné podobě jedinou legitimní formou uspořádání světa, jsou podnětné, ale mohou být i nebezpečné. Je totiž něco jiného, když chtějí hranice volně překračovat či rušit liberální světoobčané, teroristé útočící na liberální hodnoty, nebo neoznačení ozbrojenci vyskytnuvší se na cizím území, které pak zabírají ve prospěch své velmoci.

Polostáty a mikronárody. Výprava do světa pohyblivých hranic, politických podivínů a zapomenutých národů
Nick Middleton
: Atlas zemí, které neexistují: padesát oficiálně neuznaných států, o kterých se málo ví. Přel. Rani Tolimat, 65. pole, Praha, 2016, 232 s.

Atlas zemí, které neexistují. Atraktivní název by mohl vzbuzovat dojem, že půjde o podobnou publikaci, jako byly Ecovy Dějiny legendárních zemí a míst o krajinách zcela vymyšlených, imaginárních. Anotace skutečně slibuje, že v Atlasu zemí před očima ožívá paralelní svět zemí, které většinou existují jen v myslích svých obyvatel. Ve skutečnosti ale kniha přináší přehled oblastí, které najdeme na skutečné mapě, jen je není možné z různých důvodů považovat za plnohodnotné státy. Vybízí tedy k výpravám „do světa nejistých hranic, politických vizionářů a zapomenutých národů“. Mírně také relativizuje stálost územní celistvosti i u tradičních států: četné rozostřené hranice ilustrují to, že „nic není stoprocentně jisté. Z historie známe desítky zemí, které bývaly mocné a pak se rozpadly, nebo se prostě staly obětí mocenských choutek svých silnějších sousedů. Jen okolnosti a kulisy se mění – dnešní státy toho vydrží přece jen o něco víc než státní útvary v minulosti.“ (Češi patří k těm, kteří by o vrtkavosti dějinné štěstěny mohli mnoho vyprávět, a o to více by si skutečnosti, že dnes žijí ve státě s relativně pevně danými hranicemi a mezinárodními garancemi, měli vážit.)

Autorem publikace je britský geograf, spisovatel a cestovatel Nick Middleton (*1960). Procestoval více než 50 zemí, je autorem sedmi cestopisů. Vyučuje na Oxfordské univerzitě. Pro britskou televizi Channel 4 vytvořil pořad Going to Extremes o extrémních životních stylech, v němž využil své cestovatelské zkušenosti s různými světovými kulturami.

Do své knihy zahrnul širokou škálu oficiálně neexistujících států. A jelikož v posledních padesáti letech vzniklo podstatně více zemí, než jich zaniklo, je podle autora dost pravděpodobné, že přinejmenším některé z dnešních „zemí, které neexistují“ jednoho dne plnohodnotně existovat budou. Některé ze zemí v atlasu po nějakou dobu své území či jeho část ovládaly či ovládají, pouze se jim nedostává plného mezinárodního uznání (Tchaj-wan, Somaliland). Mnohé vybrané země fungují jakožto částečně autonomní regiony jako součást větších státních celků. Jejich nárok na rozsáhlejší území nebo vyšší stupeň sebeurčení má často kořeny v minulosti, v kdysi uzavřené smlouvě, v etnické či kulturní odlišnosti oproti státu, do nějž oficiálně náležejí. Pravděpodobnost, že daná země většího území či rozsáhlejší autonomie vskutku dosáhne, může být podle autora velmi malá (např. Cabinda či Tibet) i relativně vysoká (Grónsko). Vznik některých útvarů je přitom občas velmi kuriózní, kupříkladu se na dané „územíčko“ při vzniku velkého moderního státu jaksi zapomnělo nebo nadále existuje kvůli administrativní chybě, jejíž vinou se obyvatelé jisté lokality v Kanadě formálně nikdy nevzdali samostatnosti.

Dále v knize najdeme teritoria, kde vyhlásil nezávislost jednotlivec či malá skupina lidí, a jejich šance na uznání samostatnosti ze strany regulérních států nebo mezinárodních organizací je tudíž minimální. Tyto „mikrostáty“ patří územím či počtem obyvatel k nejmenším. Některé z nich, třeba Forvik nebo Hutt River, byly či jsou zamýšleny spíše jako recese – „mají všechny znaky regulérních států, ale jejich zřízení má hlavně osobní, politické či obchodní příčiny“ a za jejich vznikem i existencí stojí jediný, často svéhlavý či excentrický jedinec.

Některé ze zařazených zemí by nejspíš v současné podobě neexistovaly, pokud by nebylo podpory velkého a silného spojence. Do této kategorie patří mnohé součásti bývalého Sovětského svazu, například Podněstří nebo Abcházie. Mezi země, které neexistují, v Middletonově výběru ovšem nepatří jen neúspěšní uchazeči o nezávislost. V knize najdeme i opačné příklady, kdy se dříve samostatné teritorium dobrovolně začlení do jiného státu (Tuva se rozhodla vstoupit do SSSR), nebo regiony, které si stejně dobrovolně zachovávají status kolonie a nezávislost odmítají (africký ostrov Mayotte náležející Francii, a tedy i do EU). Velké zastoupení v atlasu mají ostrovy: fyzická izolace totiž „znamená mnohem snadnější samostatnou existenci“. Některé „mikrostáty“ dokonce vznikly na uměle vytvořených ostrovech (Minerva) – není přitom náhodou, že i mnohé literární utopie byly umisťovány na (vymyšlené) ostrovy. I Middleton naznačuje, že v jistém smyslu mohou sloužit jako jakési laboratoře budoucnosti: kupříkladu na ostrově Man, což je samosprávné britské korunní závislé území, které není integrální součástí Spojeného království, poprvé na světě dostaly hlasovací právo ženy už roku 1881 a v roce 2006 tu poprvé v západní Evropě dostali totéž právo šestnáctiletí občané.

Už z uvedeného výčtu je patrné, že zde do jediné knihy autor zařadil subjekty, které spolu mají opravdu velmi málo společného. V některých případech jde o regiony, kvůli jejichž sebeurčení umíraly statisíce lidí, jindy jde skutečně spíše o hříčky. Jistý farmář, zakladatel vlastního soukromého knížectví v Austrálii, prý dokonce vládě v Canbeře formálně vyhlásil válku, a tamní úřady mu dokonce vydaly potvrzení, že na tomto kontinentě nemá trvalé bydliště; občané jiných polostátů však vedou války zcela opravdové a krvavé. Autor se proto místy zastává diskriminovaných etnik nebo otevřeně píše o smrti celého jednoho národa.

Vybraná území v knize najdeme na obsáhlejších mapách, které je zařazují na příslušný kontinent, ale také na výřezech v siluetách. O každém teritoriu autor uvádí hlavní fakta (datum vyhlášení nezávislosti, počet obyvatel, velikost, právní status). A pak také nějaký jedinečný příběh, který se k němu pojí, vyjádřený ovšem maximálně hutně, většinou ve čtyřech či pěti odstavcích. To nutně vede k jistým nepřesnostem či zavádějícím tvrzením. Už z podstaty věci navíc autor nezřídka pojednává o velmi sporných historických momentech, u kterých se názory odlišných stran, které si na dané území činí nárok, radikálně rozcházejí. Pak je ovšem těžké vyjadřovat se zcela nestranně. Rozhodně se mu to příliš nepovedlo v kapitole o Krymu, v níž zcela vynechává tu „drobnost“, že před vyhlášením samostatnosti a následným připojením k Rusku byl roku 2014 nejprve obsazen ruskými ozbrojenci. V jiné kapitole se ale neopomene zmínit, jak v jistém buddhistickém království indičtí agenti podporovali prodindické nálady a podněcovali vzpouru proti monarchii.

Autor ale poctivě deklaruje alespoň to, že jeho výběr je značně subjektivní: „občas se nabízely úplně jiné státy a mnozí čtenáři by je tu možná čekali, ale z různých důvodů je tu nenajdeme“. Češi tak v knize budou marně hledat „Svobodnou republiku Liberland“, vyhlášenou v dubnu 2015 Vítem Jedličkou, členem Strany svobodných občanů, na ploše asi 7 kilometrů čtverečních mezi Chorvatskem a Srbskem na břehu Dunaje. Díky této publikaci ale může čtenář blíže poznat řadu dalších, podobných projektů, jako je australské Atlantium. To má být „stát“ extratoriální, nadnárodní a interkulturní; základem jeho legitimity mají být jeho občané, ať se nacházejí kdekoli na světě. I když jiné „mikronárody“, jak je označuje Wikipedie, vydávají pasy, Atlantium tak nečiní, prosazuje totiž neomezený pohyb všech lidí a národů přes jakékoli státní hranice. Jak autor dodává, existence podobných zřízení „je důvodem k zamyšlení, zda jsou státy ve své současné běžné podobě opravdu jedinou legitimní formou uspořádání světa, či zda stojí za to zvážit i jiné alternativy“.

Podobné úvahy jsou podnětné, ale snad až příliš idealistické. A z určitého hlediska mohou být i nebezpečné. Je totiž rozdíl, pokud chtějí hranice volně překračovat či rušit liberální světoobčané, teroristé útočící na liberální hodnoty, nebo neoznačení ozbrojenci vyskytnuvší se na cizím území, které posléze zabírají ve prospěch vlastní atomové velmoci. V tomto smyslu kniha odráží protiklady současného světa, v němž utopie o konci států koexistují s oživením geopolitiky 19. století a sílící globalizace vyvolává reakci v podobě zvýšeného důrazu na lokální tradice, případně i autonomii. Je to pohled velmi specifický a subjektivně zkreslený, ale jistě nekonvenční a poučný.

 

Na podobné téma:
Eco, Umberto: Dějiny legendárních zemí a míst
Ouředník, Patrik: Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem
Bonnett, Alastair: Ztracená místa, tajná města a jiné záhady na mapě světa

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

70%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 1344x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce