Staveley, Brian: Císařovy čepele

Staveley, Brian
Císařovy čepele

recenze fantasy

Jedna z nejlepších fantasy, které u nás loni vyšly, sází na osvědčený model velkolepého nepřítele a mladých hrdinů, kteří se mu musejí postavit. Činí tak řemeslně nanejvýš zručně, propojením tří příběhových linií s výrazně profilovanými postavami.

Císařovy čepele brání hnilobě pozřít říši
Brian Staveley
: Císařovy čepele. Přel. Hana Vlčinská, FANTOM Print, Ostrava, 2016, 448 s.

Annurská říše se rozkládá napříč dvěma kontinenty a rod jejích císařů odvozuje svůj původ od bohyně Intarry. A přesto se její síla zdá náhle být jen iluzí. Císař byl totiž zavražděn. A zatímco v hlavním městě bují intriky a hrozí náboženská občanská válka, mladý následník se učí v odlehlém horském klášteře podivné filozofii, jeho bratr bez nároku na trůn podstupuje na druhém konci světa výcvik speciálních jednotek a poslední ze sourozenců, princezna Adare, se snaží prosadit coby ministryně financí proti všem, kdo v ní spatřují jen křehkou dívku. Každému jde o život, ale kdesi ve stínech se probouzí síla, která hrozí zničit celý svět.

Fantasy ságy o dávném nepříteli, který se po staletích či tisíciletích opět probouzí a ohrožuje celé lidstvo/elfstvo/trpaslictvo, nejsou zrovna příslibem originality. Přesto stále tvoří jeden ze základních pilířů žánru a přitahují stále nové a nové čtenáře. Je to především díky přirozené síle jednoduchého, univerzálního půdorysu, který umožňuje bohatý, košatý děj stejně jako podobenství o dospívání a přijetí odpovědnosti nebo funkční alegorie na etická, ekologická a vlastně jakákoliv témata. Zároveň se jedná o typ příběhů, kde se projeví cit pro vypravěčství: snaha o originalitu není zásadním předpokladem, osvěžující nápad ale také neuškodí.

A to je právě příklad Císařových čepelí. První díl série Kroniky Netesaného trůnu skutečně není výkřikem originality, ale díky skvěle zvládnutému řemeslu a sympatickým postavám mu stačí jedna příjemná koncepce mystického nepřítele a jeho důvodu k anihilaci lidstva (naznačená hned v emotivním prologu, pročež není žádný spoiler prozradit, že klíčem se zdají být lidské emoce, respektive prostý fakt jejich existence), aby se román dostal společně s trilogií Briana McClellana Prachmistři na pozici nejlepší nové fantasy série na českém trhu za loňský rok.

Důležitost výše zmíněných ingrediencí oproti snaze o originalitu ilustruje například román Temné bratrstvo (česky 2014), kde lidští čarodějové těžili magii z těl zabitých bohů, avšak jinak se jednalo o slabou a ke konci dost úmornou kopii cynických knih Joea Abercrombieho. V Císařových čepelích nehrozí, že by se příběh a postavy ztrácely pod okouzlením jedním jediným nápadem. Naopak hrají hlavní roli.

Tři příběhové linie, každá soustředěná kolem jednoho ze sourozenců, se zaměřují na to, jakým způsobem jejich hrdinové čelí faktu, že jejich otec je mrtvý a oni náhle nemohou nikomu věřit. Jejich boj o život je přitom dostatečně rozdílný na to, aby umožnil čtenářům dostatečné seznámení nejen s nimi, ale i se světem a jeho historií – a to jak geograficky (hlavní město, horský klášter, výcvikové ostrovní středisko), tak žánrovými nuancemi.

Nejtradičnější fantasy zápletku nabízí linie nástupce trůnu Kadena. Jeho výcvik u shinských mnichů je klasický příběh dospívajícího vyvoleného, který jen postupně odhaluje svou úlohu. Jeho bratr Valyn se naopak pokouší v duchu military románů uspět u elitní jednotky kettralů – commandos křížených s nájemnými vrahy – stát se dobrým vůdcem malého oddílu profesionálů, vymyslet speciální taktiky a odhalit zrádce ve vlastních řadách. A princezna Adare se pohybuje na poli středověkého politického thrilleru.

Právě její linie je ale zatím ta, kde je Staveley nejslabší. Nejde přitom o to, že Adare je ženská postava (ve Valynově linii, založené na interakcích jednotlivých členů a členek jednotky, jsou právě ženské postavy ty nejzajímavější a místy na sebe strhávají i více pozornosti než sám Valyn), ale o to, že ukazuje na určitou strojenost v nastavení Staveleyho světa. Představa, že všichni budou Adare kvůli jejímu pohlaví opovrhovat, i když jinde není o silné ženy nouze a především se jedná o dceru císaře, který ji rozhodně nedržel celý život stranou tak, že by neměla šanci ukázat své schopnosti, je prostě ještě méně reálná než příběhy jejích bratrů – a to se v nich létá na obřích ptácích a manipuluje realitou pomocí mysli. Zároveň se nejedná o nic, co by knihu skutečně degradovalo. Je to prostě drobný zádrhel, který se objeví v podstatě v jakékoliv fantasy, pokud ji začnete (v rámci mantinelů daného fikčního světa) domýšlet. Naopak právě Adařin příběh slibuje nejzajímavější zápletku do dalších dílů.

Jako celek jsou ale Císařovy čepele strhující čtení zejména pro pozornost, kterou Staveley věnuje proměnám svých postav, okamžikům, po nichž v jejich myšlení a přístupu ke světu i lidem v jejich okolí dochází k zásadním změnám. A milým bonusem je i skutečnost, že přestože kniha obsahuje hned několik cliffhangerů, vybízejících ke čtení dalších dílů, jedná se o sevřený a relativně uzavřený román. Pro fanoušky žánru se prostě jedná o sázku na jistotu – tradiční příběh, podaný dostatečně moderně a reprezentativně (byť v designu dosti okatě odkazujícím na úpravu další podobné série, Stínu krkavce od Anthonyho Ryana), za kterou se nemusí stydět ani před fanoušky Hry o trůny, ani před příznivci Pána prstenů.

 

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 3 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   33%čtenáři

zhlédnuto 12896x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce