Vian, Boris: Krutá dobrodružství

Vian, Boris
Krutá dobrodružství

recenze beletrie zahraniční

Lehkým stylem plným paradoxů a point Vian mluví o závažných tématech osobních i všelidských. Díky svěžímu překladu Jiřího Dědečka jeho slova směle zpívají, smějí se a někdy i drze vyštěknou také v češtině. Často poprvé.

Život, smrt a básníci truhlíci
Boris Vian
: Krutá dobrodružství. Přel. Jiří Dědeček, Maťa, Praha, 2013, 120 s.

České publikum dlouho znalo Borise Viana (1920–1959) především jako prozaika (i když prozaika tvořícího díla s poetickým nábojem) a spíše jen tušilo, že byl také dramatik, hudebník, písničkář a básník. Povědomí o dvou posledně jmenovaných odvětvích jeho tvorby rozšířilo nakladatelství Maťa výborem padesáti šesti textů v překladu Jiřího Dědečka.

Nejprve k volbě básní. Kritéria byla podle překladatele prostá: „S laskavým dovolením vydavatele jsem si přeložil, co mám rád. Do mého výběru pak poměrně razantně zasáhla autorská práva, ale přece doufám, že zůstalo dost, aby si čtenář početl a užil.“ Výsledkem je následující složení: I. Výběr z písňových textů, II. Ze sbírky Je voudrais pas crever (Nechtěl bych zdechnout), III. Ze sbírky Cantilènes en gelée (Kantilény v rosolu), IV. Z nepublikovaných básní, V. Ze sbírky Barnum’s digest (Barnumův výběr), VI. Sonety, VII. Balady. Jednotlivé oddíly obsahují texty v počtech od čtyř do čtrnácti, takže někdy se může čtenář opravdu ponořit do atmosféry výchozí sbírky, jindy aspoň ochutnat danou oblast Vianovy poetické tvorby.

A co tedy můžeme z těchto ochutnávek vyčíst? Písňové texty, balady a sonety jsou ukázkami mistrovské (ač ne okázalé) práce s formou, v dalších oddílech se kromě pravidelných tvarů ukazuje slovy překladatele „elegantní nedbalost“ volného verše. Všechny básně ale propojuje výrazný autorův rukopis, tedy hovorovost, novotvary a jiné hry s jazykem. Lehkým stylem plným paradoxů a point Vian mluví či zpívá o závažných tématech osobních i všelidských. Známý je jeho antimilitarismus, výrazně se projevující v prvním oddílu, kde ostatně figuruje i známá píseň Dezertér, a v závěrečných baladách. Vian buď zcela prostě oznamuje, že člověk má na práci lepší věci než působit utrpení („Mám pane jiný plány/ Než rozdávati rány/ A lidi zabíjet“), nebo – a to především – útočí na ty, kdo válku podporují (například Balada o temných obchodech). Podobně staví tvrdost právního řádu spojenou s lhostejností společnosti proti bezbrannosti potřebných. Báseň Vyvrhel, v níž je chudák souzen za krádež z hladu, končí: „Ve mně se hanba s pochybností střídá:/ Byl nouzí hnán ten bídný tvor/ Či dohnala ho naše vlastní bída?“

V části II. (ze sbírky Nechtěl bych zdechnout) smrt není jen následkem lidské krutosti, nýbrž krutosti údělu člověku určeného (těžko říci kým). Vian se ovšem neuzavírá do úzkosti z nutného konce, ale klade do popředí bytí, a to na obou stranách hranice mezi životem a smrtí. Na konci básně, která dala jméno této sbírce a přímo srší barvami života, se tak dočteme: „Nechtěl bych zcepenět/ Dřív nežli budu smět/ Ochutnat samu smrt…“

Dalším ústředním tématem tohoto oddílu je sama poezie, o níž se ostatně mluví i v jiných částech. Vian se zaměřuje na ty, kdo ji píší (včetně sebe), a má jim co vytknout: „Kdyby básníci nebyli truhlíci/ A kdyby nechtěli jen lenošit/ Tak zajistí štěstí všemu lidu“ (Kdyby básníci nebyli truhlíci). Bez problémů podle něj není ani stav samotné poetické tvorby – výmluvný je název básně Všechno už se řeklo tisíckrát. Ještě výmluvnější je ovšem její závěr: „A stejně když píšu verše […]/ Tak mě to baví a seru vám na hlavy.“ Vian si prostě psaní užívá a zdánlivě jde v tomto směru přes mrtvoly, ve skutečnosti jde spíše o maximální upřímnost, která může přinášet také požitky čtenářské. Jako by se promýšlení díla neodehrávalo kdesi v pozadí, daleko před vznikem básnických textů, nýbrž přímo v nich. Básník prezentuje vlastní tvorbu s takovým humorem a otevřeností, že se při čtení můžeme cítit (i přes ono „seru vám na hlavy“) trochu jako jeho spiklenci.

Vedle dalších témat píše Vian také o lásce a o ženách – někdy něžně (Neslušný sonet spojuje motivy slunečních paprsků a dívčí pleti), jindy cynicky (v básni O co tu jde je sňatek označen za chvályhodný „opruz“). Takovéto kolísání a všudypřítomnost humoru, ač v různé míře, jsou pro Viana charakteristické. Mnohé básně tak můžeme číst jako pouhé zábavné říkanky, ale zároveň je možno absurditu chápat jako nositele zásadní části sdělení. Vzpomeňme na absurdní divadlo, které prosazuje komedii coby vrcholný tvar pro zobrazení lidské tragiky. Vianova tvorba si však zachovává tolik hravosti i požitkářství, že je skutečně na čtenáři, jak bude absurditu – a samozřejmě Vianovu poezii celkově – interpretovat.

Nyní pár slov k překladu. Jiří Dědeček měl výborné předpoklady pro práci na tomto výboru hned ze tří důvodů. Prvním jsou jeho překladatelské zkušenosti, a to i s francouzskou písňovou tvorbou, mimo jiné velikánů Jacquesa Brela, Serge Gainsbourga a Édith Piaf. Druhou výhodou je obeznámenost přímo s dílem Vianovým. Jak nás překladatel sám informuje v doslovu, některé Vianovy texty existují v jeho podání v češtině už deset i více let. Pro Dědečka tak mohlo být jednodušší poradit si s výběrem básní i záludnostmi stylu, pro nás je zase snazší důvěřovat v těsný vztah překladatele k originálu, což je v případě poezie zvlášť cenné. Navíc – a to je třetí důvod – je Jiří Dědeček sám plodný básník a písničkář a v jeho díle zaujímá významné místo humor spojený se slovními hříčkami. To vše je také na výsledku znát.

Ač jméno Borise Viana nezáří přímo v první řadě francouzských velikánů, dosáhlo již proslulosti, která budí respekt. S respektem je jistě třeba přistupovat k veškeré poezii, právě této by ovšem přílišná posvátná úcta mohla uškodit. Vianova slova musejí směle zpívat, smát se, někdy i drze vyštěknout. Pro to všechno má čeština bohaté prostředky a překladatel jich dokázal využít. Nebál se neologismů ani vulgarismů a hlavně zachoval lehkost originálu. Napadá-li nás tedy občas při četbě otázka, jak to asi bylo francouzsky, není to proto, že by to česky znělo podivně, ale protože to zní podivuhodně dobře. Některé hříčky jsou samozřejmě nepřeložitelné – například když si Vian v básni Z hloubi mého srdce přeje, aby se říkalo V jako Vian, a na konci si libuje, že jeho jméno nezačíná na Q, „protože Q jako Vian, to by mě naštvalo“, zní to v češtině roztomile absurdně. Ve francouzštině jde ale o něco jiného: písmeno Q se čte stejně jako cul, tj. zadnice. Ovšem představa, že čeština ztroskotala na „jeho“ zadnici, by Viana jistě velmi pobavila. Odpusťme tak malé nedopatření v názvu básně Růžový život, který by měl správně znít „Červený“ nebo „Rudý život“ (báseň je věnovaná Édith Piaf, takže určitě odkazuje na její La vie en rose, ale mluví se tam o krvi, tudíž pravděpodobně mělo opravdu jít o tu „červenou“ či „rudou“), a překladateli složme vděčnou poklonu. Stejně tak ilustrátorce Marcele Štědrové, jejíž linoryty knihu vtipně doplňují, a nakladatelství Maťa, jemuž se opět podařilo přinést na český knižní trh něco, co na něm chybělo.

 

© Anna Čadilová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   65%čtenáři

zhlédnuto 20973x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce