Vaněk, Miroslav; Houda, Přemysl (eds.): Střípky mozaiky

Vaněk, Miroslav; Houda, Přemysl (eds.)
Střípky mozaiky

recenze sociologie

Čtenáři se nabízí poučný vhled do paralelního univerza trampů s jejich paralelními identitami, do světů horolezkyň, fanoušků či punkerek, do prostředí léčitelů, z nichž někteří začali po roce 1989 vydělávat nemalé sumy a jiní to z principu odmítli. Neotřelé pohledy na naše nedávné bouřlivé dějiny, s jejichž důsledky se vyrovnáváme dodnes.

Trampové, hermetici, horolezkyně a punkerky za Husáka a Havla. Každodennost 80. a 90. let z hlediska vybraných subkultur
Miroslav Vaněk
a Přemysl Houda (eds.): Střípky mozaiky: každodenní život české společnosti v období normalizace a transformace z pohledu orální historie. Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy v Praze, Praha, 2016, 447 s.

Jak prožívali období normalizace a polistopadové transformace horolezkyně, punkerky, trampové, fotbaloví fanoušci, ezoterici nebo katolická mládež? Na tyto otázky hledali odpověď studenti oboru orální historie – soudobé dějiny na Fakultě humanitních studií UK. Diplomové práce, které díky tomu vznikly a byly úspěšně obhájeny, nedávno souhrnně vyšly v upravené podobě pod názvem Střípky mozaiky: každodenní život české společnosti v období normalizace a transformace z pohledu orální historie. Čtenáři se tak nabízí poučný vhled do univerza trampů s jejich paralelními identitami, do světa fanoušků, kteří přirozeně inklinují k několika pevně stanoveným rolím (například vůdce, kecal, šašek) a používají vlastní slang (cestování „na Lálu“), do prostředí léčitelů a hermetiků, z nichž někteří začali po roce 1989 vydělávat nemalé sumy a jiní to z principu odmítli.

Dvě kapitoly se týkají specificky žen: horolezkyně líčí dilemata, do nichž se jako matky dostávaly, i to, že základní podmínkou jejich aktivit bylo manželství s horolezcem. V kapitole o punkerkách Jana Římanová polemizuje s dosavadními pokusy o zmapování českého punku (třeba v televizním seriálu podle knihy Kmeny), protože dosavadní přehledy ženy z dějin punku v rozporu se skutečností vylučují. A především tento text vydává podnětné svědectví o lidech, kteří zasvětili život protestu proti stávajícím strukturám: tato destrukce totiž často končila doslova sebedestrukčně. Muži přitom často nebyli schopni konstruktivně zastávat nové role, které jim postupující věk přinášel, především nedostávali nárokům spojeným s rodičovstvím. Poučeny těmi odstrašujícími příklady se pak opuštěné ženy přesouvaly k pozitivnějším interpretacím punkového životního stylu; snažily se hledat cesty, jak se nezpronevěřit vlastním ideálům, a zároveň se uživit a případně se také odpovědně postarat o vlastní potomky. Jedna z respondentek po letech až dojemně děkuje vlastní matce, že za ni v době její revolty tajně platila zdravotní a sociální pojištění. Naopak jisté výčitky čtenář najde v části věnované křesťanům. Skutečnost, že rodiče dětem zakazovali na veřejnosti přiznávat, že chodí do kostela, jim jeden z respondentů, když sám dospěl, i po letech vytýká. Negativně jej to poznamenalo na celý život. Veřejný „coming out“ by prý ve škole byl býval ustál, zatímco následky onoho stálého zamlčování, lhaní a předstírání pociťuje dosud. I dnes, když má cestou na bohoslužbu odpovědět na otázku, kam jde, mu totiž v hlavě automaticky naskočí imperativ „Hlavně ne nahlas!“. Dodejme ale, že ani děti těch, kteří naopak s režimem otevřeně bojovali (což je ovšem extrémní protiklad), nebyly se svými dětskými osudy vždy spokojené: svoje traumatické zážitky z nocí, kdy musela být kvůli matčiným výslechům sama doma, před časem zmínila moderátorka Ester Janečková, dcera katolické disidentky Marie Rút Křížkové (*1936).

Další kapitoly popisují život cizinců v ČSSR. Jedna se týká Řeků, kteří do Česka museli emigrovat před občanskou válkou: mnozí se přitom domnívali, že je jejich pobyt v Československu dočasný, a na místní realitu si zvykali jen postupně. Děti z těchto rodin měly původně zakázáno navazovat intimní vztahy s místními. Další stať rekapituluje, jaký byl život cizinců, kteří k nám přišli ze Západu. Mnozí byli původně silně levicově orientováni a pohled na socialismus v praxi byl pro ně překvapivý. Oceňovali zdejší bohatý kulturní a společenský život, který byl ale spíše na režimu vyvzdorovaný a nebyl jeho přímou zásluhou. Mnozí se přitom snažili být zcela apolitičtí, aby nezavdali záminku k vyhoštění, žili s „klapkami na očích“, uzavřeni v bezpečí domácnosti a každodenních starostí. Podle Terezy Maškové tak kopírovali chování většiny místních občanů.

Většina autorů se přiznává k tomu, že se subkulturou, již zkoumala, sympatizuje nebo do ní přímo patřila. Zatímco se tedy jedna vědkyně hrdě hlásí k tomu, že je Chodka, její kolegyně neskrývá, že ve čtrnácti byla ověšená spínacími špendlíky a řetězy. Zkušenější badatelé se většinou nevyjadřují tak explicitně, jejich výchozí pozice se ovšem do textu zpravidla tak jako tak promítnou, i když skrytěji, sofistikovaněji, či dokonce záludněji. V tomto smyslu by se dalo ocenit, že se zastoupení mladí vědci vyjadřují upřímně. Horší ale je, pokud až příliš přebírají perspektivu svých respondentů a jejich stanoviska skoro nekriticky přebírají. Tak se v kapitole o alternativních druzích léčby objevuje tvrzení, že jsou k nim česká společnost a zvláště tradiční lékaři málo otevření – není ale už řeč o tom, že po roce 1989 dostali léčitelé možnost spolupráce, která však podle některých hlasů ztroskotala na tom, že esoterici se nebyli schopni domluvit především sami mezi sebou. Možná opačným a kuriózním extrémem je kapitolka o baletkách, z níž se čtenář dozví především to, že jsou to výrazné individuality, mezi které je těžké proniknout, a dělat s nimi orálně historický výzkum je proto zřejmě nemožné.

Editoři knihy tvrdí, že jejím cílem nebylo více než přidání pár kamínků do celkové mozaiky, přičemž má jít o rám – okraj či hranici – k „velkým dějinám“. Jednotliví přispěvatelé v ní „vyjevují situace, které stojí vesměs stranou zájmu profesionálních historiků – pro jejich marginalitu; řada předložených textů však ukazuje, že jde o ‚marginalitu‘ pouze zdánlivou“. S takovým souhrnným hodnocením zřejmě můžeme souhlasit. A i když jsou některé z kapitol poněkud slabší a místy v knize narazíme na formulační nedostatky, kniha přináší i neotřelé pohledy na naše nedávné bouřlivé dějiny, s jejichž důsledky se vyrovnáváme dodnes. Některá z dilemat, která publikace plasticky líčí, jsou přitom věčná a zvláště kapitola o punku může v tomto směru sloužit i jako varování. Současně ale platí, že každý si ústa natluče svým jedinečným a neopakovatelným způsobem, v závislosti na věku a době; některými procesy si prostě každá generace musí projít sama a daným výzvám čelit vždy znovu a po svém.

 

Na podobné téma:
Kmeny a folkor atomového věku
Čtvero knih o tom, jak se žilo za komunismu
Simkanič, Ján:Mé dětství v socialismu

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

60%autor článku   66%čtenáři

zhlédnuto 1027x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce