Černý, Matěj; Peřinová, Marie: 111 míst v Praze, která musíte vidět

Černý, Matěj; Peřinová, Marie
111 míst v Praze, která musíte vidět

recenze sociologie

Kniha čtenáře volá k odpovědnosti k místu, které obývá, a k opuštění lhostejnosti a nezájmu. Doporučit se dá i Pražanům, kteří žili v mylném domnění, že vše, co v jejich městě stojí za to, už viděli.

Roztomile neuctivý průvodce po méně známých zákoutích Prahy
Matěj Černý
a Marie Peřinová: 111 míst v Praze, která musíte vidět. Paseka, Praha, 2016, 230 s.

Tušili jste, že Betlémské kaple jsou v Praze hned dvě? Jak se stalo, že Sputnik přeletěl ze Stromovky na Babu? Kde v Praze najít kousek ukrajinského venkova nebo asijského tržiště? Kde hledat tržnici „Divokého východu“ či Ameriku uprostřed vil? Kde se v Praze vzal hotel, který má jediný pokoj, a ještě k tomu sedm desítek metrů nad zemí? Dá se na Smíchově svézt lanovkou, a navíc zadarmo? Kde v blízkosti centra hledat minizoo nebo hlubinný důl? Trefili byste do první čistě bitcoinové kavárny na světě? Které čtvrti ovládají pasáci ze zahraničních mafií a kde svoje těla prodávají české studentky? Na kterém pražském hřbitově se údajně ve vysoké míře koncentruje negativní energie, takže tam filmařům selhává technika? Ve kterém kině pořádají alternativní zasedání členové jednoho městského zastupitelstva a ve kterém kostele se nachází malý vestavěný domek pro děti? Co je to „venkov mezi paneláky“? A kde se dají sehnat nejlepší obložené chlebíčky?

O tom všem se čtenář může dozvědět v netradičním přehledu 111 míst v Praze, která musíte vidět. Podle anotace se má vymykat zavedeným představám o tom, co je při návštěvě Prahy „povinné“, a nabízet jedinečnou procházku hlavním městem všem zvídavým návštěvníkům, které zajímá historie i současnost, skrytá zákoutí i místa pulzující životem. Autory jsou novináři Matěj Černý a Marie Peřinová, které spojuje angažmá pro Člověka v tísni. Není tedy náhodou, že je zvláště zajímají místa, v kterých se jakkoli projevuje občanský aktivismus a angažovanost, i když to může být pouze „sousedská atmosféra“ nebo svépomocí vybudované hřiště a kiosek. Jde často o objekty na první pohled nenápadné – naopak turisticky „profláklé“ stavby, které najdeme v každém standardním průvodci, autoři záměrně pomíjejí, i když to, co vybrali, stojí v jejich bezprostřední blízkosti. Prolíná se v ní řada témat a „mikrosvětů“: urbánní legendy se starými pověstmi; architektura současná i stalinistická s rozpadajícími se barokními památkami; nekonvenční duchovní střediska (Pražská křižovatka) s méně známými, ale tradičními katolickými svatyněmi; místa obývaná lidmi z okraje společnosti s podniky pro zámožné klienty (ty druhé jsou ovšem v knize spíše výjimkou).

Na rozdíl od Lukešovy knihy Praha Václava Havla. Průvodce po stavbách spojených s životem dramatika, disidenta a prezidenta (Knihovna Václava Havla, 2016) se autoři nezaměřují na památná místa zemřelých disidentů, ale na takové lokality, v nichž se projevují „disidentství“ současná. Dům Václava Havla na nábřeží ovšem v publikaci najdeme také, stejně jako hospodu U Budyho, kterou vlastní Petr Placák. Více pozornosti ale kniha věnuje zařízením jako Paralelní polis nebo Mlýnská kavárna, což bylo neoficiální centrum podporovatelů Karla Schwarzenberga – i proto podle autorů Miloš Zeman nenávistně tituluje svoje odpůrce jako „pražskou kavárnu“. Některé kapitolky záslužně nedoporučují jedno jediné místo, ale celé projekty, v jejichž rámci můžeme město poznat z odvrácené a velmi nelichotivé strany. Tak je možné vyzkoušet, co to konkrétně znamená, že „stabilní korupční prostředí vytváří vhodné podmínky pro rozvoj korupční turistiky“; agentura Corrupt Tour totiž nabízí procházku seznamující s pestrou škálou zdejších turistických cílů od betonových monumentů až po prázdné schránky falešných firem. Autoři podotýkají, že komentovaná procházka nabízí spatřit „to nejlepší z toho nejhoršího“. Sociální podnik Pragulic zase umožňuje zájemcům zažít svět lidí bez domova neboli autenticky poznávat Prahu očima bezdomovce.

Ne všechna prezentovaná místa jsou přitom v knize bezvýhradně chválena. Kupříkladu o expozici v Petschkárně autoři podotýkají, že je mírně protiněmecky tendenční. Příliš odvázaným návštěvníkům pak pro jistotu dávají rady, jaké normy chování je nutné dodržovat. V Libri prohibiti se tedy sice konají i koncerty, ale v normální pracovní době je nutné se tam chovat – jako v knihovně.

Autoři jsou neodolatelně přitahováni paradoxy. S gustem například líčí žižkovský panelák, ve kterém je možné zakoupit podomácku vyrobený štrůdl coby exemplární ukázku úspěšné drobné živnosti prováděné v domě „vystavěnému kvůli ideologii, která drobné živnostníky potírala“. U důstojných lokalit a soch záměrně volí znevažující, neuctivý a plebejský přístup, jako když radí, z kterého přesného úhlu pohledu pozorovat sochy panovníků Karla IV. a T. G. Masaryka, aby jejich ruce vzdáleně připomínaly penisy. I památníky dalších slavných osobností jsou pojaty nepietně, ať už je to deska „tlusté Berty“, baronky von Suttnerové, nebo zeď Bohumila Hrabala. Ta se nachází na nehostinném veřejném parkovišti skoro na periferii, což by se ale podle autorů spisovateli asi líbilo.

Struktura jednotlivých kapitolek není nijak jednotná, naopak je jaksi roztomile neuspořádaná. Jistou zálibu v chaotičnosti a antisystémovosti projevují autoři například prohlášením, že „pár nadšenců většinou zmůže více než sebelepší úřednické plánování“. Recenzovaná kniha přináší mnoho důkazů, že tomu tak mnohdy skutečně je, ale neplatí to ve všech oblastech. Zvláště některé západní megapole mohou být příkladem toho, že „úřednické plánování“ není vždy nutné dávat do přímého kontrastu k občanským aktivitám jednotlivých občanů, ale může jim i vycházet vstříc a podporovat je.

Celkově ale tato užitečná kniha čtenáře volá k odpovědnosti k místu, které obývá, a k opuštění lhostejnosti a nezájmu. Doporučit se dá i Pražanům, kteří žili v mylném domnění, že vše, co v jejich městě stojí za to, už viděli. Nutno přitom dodat, že podobných opomíjených míst je ovšem v Praze více, což samozřejmě vědí i Černý a Peřinová. Doplnit by se dal kupříkladu Čínský pavilon (někdy též Čínský mlýn) na Cibulkách v Košířích, představující malou čínskou architektonickou enklávu. Pozoruhodnými místy setkávání a občanské angažovanosti jsou také konfesijně ne zcela vyhraněná, mnohostranně zaměřená komunitní centra, v nichž se kromě bohoslužeb pořádají třeba i kurzy tance či schůzky anonymních alkoholiků. Publikace tedy může iniciovat jejich hledání, opravu těch zanedbaných, ale i tvorbu dalších.

 

Na podobné téma:
Praha, exotické město Orientu
Mandys, Pavel: Praha město literatury
Mikuláš, Radek; Šturma, Jan Albert: Divoká příroda Prahy a blízkého okolí. Průvodce tou částí pražské přírody, o kterou se nikdo nestará, málokdo ji zná a skoro nikdo ji nemá rád.
Sádlo, Jiří: Praha a Brno
Karlová, Jana: Domov, identita a světonázor jako součást transkulturní komunikace

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

80%autor článku   83%čtenáři

zhlédnuto 1471x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce