Burton, Nina: Gutenberggalaxens nova

Burton, Nina
Gutenberggalaxens nova

recenze historie

Líčení životních peripetií Erasma Rotterdamského na pozadí kulturních změn a náboženských bouří Evropy 16. století získalo švédskou Augustovu cenu za rok 2016.

Rozpačitý životopis, roztříštěná esej, útržkovitá freska
Nina Burton
: Gutenberggalaxens nova. Albert Bonniers förlag, 2016, 351 s.

Nejlepším titulem z oblasti literatury faktu za rok 2016 se ve Švédsku stala Gutenberggalaxens nova (Nova gutenbergovské galaxie; název odkazuje na známou knihu Marshalla McLuhana o masmédiích). Je věnovaná postavě Erasma Rotterdamského a dramatické době, kdy tento svobodomyslný humanista, „první bestselerista v historii“, žil a tvořil. Autorkou je uznávaná švédská básnířka a esejistka Nina Burton (nar. 1946), která se ve svých knihách dlouhodobě snaží propojovat poezii a přírodní i společenské vědy.

Oceněné dílo nese podtitul Esejistické vyprávění o Erasmu Rotterdamském, humanismu a mediální revoluci 16. století. Paralelně s osudy samotného myslitele v něm totiž čtenář sleduje bouřlivý vývoj v Evropě: počátek šestnáctého století přinesl díky rozvoji knihtisku a s ním související širší dostupnosti vzdělání jisté důvody k optimismu. Místo vzestupu osvěty a tolerance, o nichž Erasmus snil, však kontinent zachvátily náboženské války, fanatismus a násilí. Erasmus svým překladem Nového zákona a dalšími texty částečně inspiroval reformaci, stavěl se nicméně proti rozkolům v církvi a odmítal se připojit k některé ze znepřátelených stran. Kvůli nepokojům, ale i díky kontaktům s vydavateli svých čím dál populárnějších děl procestoval velkou část Evropy, stal se známou osobností s vynikajícími konexemi, ovšem jak pisatelka stále znovu zdůrazňuje, nejdůležitější pro něho vždy zůstávala osobní i autorská svoboda.

Český čtenář zajímající se o tuto problematiku může sáhnout po několika titulech. V roce 2013 u nás například u příležitosti výročí 400 let od prvního vydání Chvály bláznivosti vznikla odborná publikace Erasmovo dílo v minulosti a současnosti evropského myšlení. Kdo by se chtěl o Erasmovi něco dozvědět přístupnější formou, mohl by sáhnout po titulu Triumf a tragika Erasma Rotterdamského od Stefana Zweiga, jehož originál pochází z roku 1934. Aktuální kniha, která by čtivým stylem přibližovala čtenářům Erasmův život, dílo a jeho kontext, však u nás v současnosti dostupná není. Pokud by tedy některý nakladatel uvažoval o vydání překladu Novy, mělo by to své opodstatnění. Kromě tématu navíc působí slibně i vkusná výprava svazku, v němž elegantně vysázený text doplňuje řada reprodukcí dobových uměleckých děl. Recenzovaná publikace má nicméně některé nedostatky, které je třeba vzít v úvahu.

Tím nejvýraznějším je prolnutí literatury faktu a beletristické formy, které se v tomto případě příliš neosvědčuje: na literaturu faktu je v knize moc zbytečné „omáčky“, zatímco na beletrii je to poněkud nezáživné psaní. Místy se také zdá, že autorka při rešerších narazila na detaily, které s vyprávěním příliš nesouvisejí, jenže jí bylo líto je nevyužít, a tak se zdržuje u zanedbatelných epizod. Jindy zase vkládá do textu nepochopitelně obsáhlé vsuvky, například o malířích Holbeinovi a Dürerovi. Částečně to můžeme vysvětlit snahou o zachycení dobové atmosféry, ale na nevyváženosti kompozice se tím nic nemění.

Vyprávění je převážně chronologické, povětšinou spíše strohé a věcné, což by nevadilo, ale o to víc čtenáře zaskočí občasné nuceně působící pokusy o ozvláštnění. „Prásk! Prásk! Prásk! Ne, to nebyly výstřely – zatím. Jen několik úderů kladivem na dveře wittenberského kostela…“ začíná například kapitolka o Lutherovi (s. 124).

O mnoho vydařenější většinou nejsou ani pasáže, kde se autorka pouští do skoro až laciného filozofování na téma svobody, tolerance nebo třeba historie: „Nový rámec může hodně změnit, a když člověk uvízne, může být osvobozující začít od začátku. Obnovu neznázorňuje šíp, ale kolo. Točí se kupředu, a přesto v kruhu, právě tak jako Země, roční období a dny. Žádný den není úplně stejný jako předcházející…“ (s. 61) V podobném tónu se nese například zamyšlení nad knihami: „Knihy, knihy… Ano, co by byla historie bez nich? Jen nápis na vodě nebo legenda. Humanisté si to intenzivně uvědomovali. Knihy přece vědomosti uchovávaly, zprostředkovávaly a rozšiřovaly. Díky nekonečným variacím, které zachycovaly život ze všech možných úhlů, v nich mohla získávat vlastní život i sama slova. Což samozřejmě věc zároveň komplikuje. Čas, o kterém se říkává, že je krátký nebo dlouhý, nemůže nikdy být úzký, protože skutečnost je plná rozvětvených souvislostí. Historie přece není jen jakýsi jednoduchý děj. Různorodí lidé přicházejí ze všech stran; vstupují si navzájem do příběhů a zase z nich vystupují a někdo, kdo byl ještě před chvílí na okraji, se může mírným posunutím perspektivy stát hlavní postavou.“ (s. 285)

A tak dále, až se čtenáři začínají klížit oči. Což příliš nevylepšuje ani autorčina potřeba opakovat mnohokrát různými slovy totéž a dovysvětlit vše až do posledního slovíčka. Právě v publikaci, která na mnoha místech vyzdvihuje Erasmovu duchaplnost a vynikající styl, působí frázovitost a upovídanost obzvlášť nápadně.

Co se týče odborné stránky textu, zdroje uvedeny nejsou, na konci svazku však najdeme dlouhý seznam související literatury. Autorka se zabývala rozsáhlou Erasmovou korespondencí (ta je dostupná v mnohasvazkovém anglickém vydání) a vybrala z ní leccos zajímavého. Úspěšně se jí daří charakterizovat jednotlivá jeho díla a vylíčit okolnosti jejich vzniku i důvody nevídané popularity. Kniha jako celek tedy určitý obrázek o Erasmově době čtenáři poskytne, škoda jen, že výběr témat, kterými se zabývá, působí tak nahodile.

A proč se spisovatelka, která není historička, filozofka ani literární vědkyně, rozhodla psát právě o Erasmovi? Jak bývá v současnosti přinejmenším u švédských titulů tohoto rázu zvykem, autorka doprovází knihu osobním úvodem a závěrem, kde s jistým patosem vysvětluje, jakými cestami se k tématu dostala a proč ji zaujalo. Náhodná návštěva basilejského antikvariátu sídlícího v budově, kde Erasmus zemřel, v ní vyvolala spoustu otázek ohledně knih a jiných médií. Pak ji zkrátka něco k tématu „podivně připoutalo“, začala se do něj nořit čím dál hlouběji a zřejmě spíše intuitivně proplouvala prameny. (Z českého pohledu mimochodem poněkud překvapí, když upálení italského dominikána Savonaroly přirovnává k upálení Jana Husa, k němuž došlo o více než osmdesát let dříve.) Zatracení si její kniha jistě nezaslouží, ale jakási její rozmělněnost a nedotaženost v koncepci bohužel představují nezanedbatelné vady na kráse.

 

© Marie Voslářová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 5 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   50%čtenáři

zhlédnuto 896x

katalogy

Inzerce
Inzerce