Kirchhoff, Bodo

Kirchhoff, Bodo

rozhovor beletrie zahraniční

Letošní nositel Německé knižní ceny Bodo Kirchhoff představil v Praze svou oceněnou novelu Widerfahrnis, v níž se milostný příběh postaršího německého páru propojuje s aktuální problematikou lidí hledajících nový domov.

Dnešní jazyk reaguje na mnoho věcí unáhleně

Nositelem Německé knižní ceny za rok 2016 se stal Bodo Kirchhoff (nar. 1948), zkušený prozaik, žijící napůl ve Frankfurtu nad Mohanem a napůl u Gardského jezera v Itálii. Začátkem loňského prosince přijel do pražského Goethe-Institutu představit oceněnou novelu Widerfahrnis, v níž se milostný příběh postaršího páru propojuje s problematikou migrantů směřujících do Evropy. Překlad do češtiny připravuje nakladatelství Akropolis.

iLiteratura.cz: Pane Kirchhoffe, v novele Widerfahrnis přirovnáváte život ke knize anebo k psaní knihy. Sám vedete kurzy tvůrčího psaní. Jak poznáte, že se příběh zasekl? A v jakém momentě se zasekne život?
Bodo Kirchhoff: Dá se to poznat na tom, že příběh už nelze shrnout v několika větách. Když se někoho zeptám, o čem chce vyprávět, a on to vlastně ani přesně neví… Nemusí znát dokonale celou knihu, musí ale znát alespoň výchozí situaci a dokázat ji stručně vyjádřit. Měl by také vědět, o jakých postavách píše. Když to začne být nejasné a příliš komplikované, pak něco není v pořádku. Jistě také narážíte na to, o čem přemýšlí Reither [hlavní postava novely, pozn. red.], jak lze vyprávět život. Jak můžu vyprávět to, co se mi právě stalo.

iLiteratura.cz: Bývalého nakladatele Reithera vytrhne z hluboké melancholie sousedka Leonie Palm. Spolu se vydají na cestu a potkají mladou uprchlici. Musejí ale překonat propast v komunikaci a najít společný dorozumívací kód jak sami mezi sebou, tak s ní.
Bodo Kirchhoff: Je to problém, jemuž čelíme u lidí, kteří přicházejí do Evropy. Musejí se s námi nějak dorozumět, ale to, že umějí anglicky, věc ještě automaticky neulehčuje. Důležité je, že dostanou oblečení, jídlo nebo nocleh. Ale nakonec je to hlavně jazyk, čeho se nelze vzdát. Zároveň musejí společnou řeč najít i hlavní postavy samy mezi sebou. Ač hovoří stejným jazykem, je to pro ně těžké. Spojují je věci jako společné kouření, láska k hudbě, krajina, ve které oba bydlí nebo která jim právě ubíhá za okny auta, ovšem i ztráty, jež oba za život utrpěli. Životní příběhy mohou někdy porozumění napomoci, pro naše hrdiny jsou však spíš přítěží.

iLiteratura.cz: Vaše hrdiny donutil odliv zákazníků zavřít firmu. Je v dnešním světě obecnějším problémem, že když o něco přicházíme, neseme to fatálně?
Bodo Kirchhoff: Nejde sice o konec světa, ale je to ztráta určitého modelu štěstí, zánik životního prostoru, který mě bezprostředně obklopoval, kam jsem se mohl uchýlit. Literatura nebo malé nakladatelství jsou způsoby, jak světu vzdorovat, místa, kde se lze zabydlet. Dá se to přirovnat k obchodu s klobouky, který patřil Leonie. Klobouk hlavu nejen zdobí, ale také chrání. Je obojím – ochranou i ozdobou, doplňkem osobnosti. A s knihami se to má právě tak, lidé si kupují knihy, které se k nim hodí. Člověk se s knihami musí naučit žít. To nevyžaduje přímo vzdělání, ale zkušenost určitě ano. I klobouk se musím nejprve naučit nosit. Takové věci se vytrácejí.

iLiteratura.cz: Takže i knihy mohou nakonec představovat jednu z variant životního prostoru, který je v ohrožení?
Bodo Kirchhoff: Jednoznačně, knihy jsou ohrožené. Existuje sice nějaký knižní trh, ale na ten doléhá tlak ze všech stran a mnohdy ho redukuje na elektroniku. Myslím, že kniha jako dárkový předmět přetrvá. Ale třeba naše děti si žádné knihy nenechávají, jakmile je kniha přečtená, jde pryč. Naše domácí knihovny vůbec nechápou.

iLiteratura.cz: Název vaší novely odkazuje k zásahu vyšší moci, jemuž se nelze vzepřít a jenž může zásadně ovlivnit životní cestu člověka. Chápal by tak Reither setkání s Leonie nebo s migranty na konci příběhu?
Bodo Kirchhoff: V souhrnu to kulminuje, když se Reither zraní a zůstane sám sobě napospas. Ve chvíli, kdy už nemůže dál, se příběh obrací. Najednou se vynoří někdo, kdo se o něj stará a zašije mu ránu. To je okamžik, který – ač to v knize přímo nezmiňuji – má na Reithera zásadní účinek.

iLiteratura.cz: Reither má v životě rád přehlednost a překotnému vývoji se nejprve brání, ale nakonec změny zpracuje. Co mu umožní změnit postoj?
Bodo Kirchhoff: Jsou to dvě věci – jednak si řekne: „Je tu přece jen člověk, který by pro mě mohl něco znamenat.“ To neznamená, že se spolu vrhnou do lásky, ale jedná se o někoho, kdo je s ním svým způsobem na stejné vlně. Proto se tomu Reither poddá. Druhá věc se týká dívky na útěku, díky níž v hrdinovi vzklíčí naděje, že něco jako rodina je ještě možné. Nebo že lze dohnat, co v životě promeškal. Ale zůstává skutečně jen u naděje, je to spíš jakési matné tušení. To první, možnost podnětných setkání, vnímá jasněji.

iLiteratura.cz: Postavy cestují na jih, do Itálie. Zabýval jste se nějak tradicí klasického motivu cesty do Itálie?
Bodo Kirchhoff: Ten směr jsem zvolil, protože ho znám. Klasická trasa vede přes Řím, Kampánii a Neapol. Já jsem ale cestoval po druhé straně. A na Sicílii jsem nezamířil do Palerma, ale do Katánie.

iLiteratura.cz: Zbylo v Itálii něco z romantiky a dříve proklamované „rajské povahy“?
Bodo Kirchhoff: Ne, Itálie není o nic romantičtější než jiné země. Romantika spočívá v samotném momentu cestování, v představě, že do mého života vstupuje něco nového, co by mě mohlo proměnit. Dřív, když už se někam podnikala cesta, pak na jih. Proto se také s Itálií spojuje romantika. Ale konkrétně v cestě do Itálie romantika rozhodně nespočívá.

iLiteratura.cz: Vaším příběhem se line otázka, nakolik otevřít hranice, ať už mezi lidmi, nebo ty mezistátní, kolik cizího si pustit k tělu. Krystalizuje zde obhajoba stanoviska, že nejdůležitější nejsou tvrzení, čísla a kvóty, ale vůle otevřít se novým setkáním, vůle k aktu lásky. Jak se stavíte k řešení uprchlické otázky v Německu?
Bodo Kirchhoff: Je třeba zdůraznit, že v uplynulém roce se věci hodně změnily. Teď na sjezdu CDU/CSU v Essenu do celé problematiky ještě vstoupila vůle strany a snaha o volební úspěch. Samotný akt ochoty přijímat uprchlíky loni v listopadu byl křesťansky formovaný, spontánní, velice osobní, řekl bych. Bez osobní angažovanosti by to nešlo, když se podíváte na dobrovolníky, kteří těm masám uprchlíků pomáhají. Úplně jiná věc je, jak to bude ve střednědobém horizontu řešeno politicky. O tuto rovinu jsem se v knize nepokoušel. Chtěl jsem na malé ploše zachytit moment, v němž téma z reality velkého světa proniká do osobního života, ukázat, jak nečekaně to člověka může nasměrovat.

iLiteratura.cz: Váš text napovídá, že se snažíte najít způsob vyjadřování adekvátní citlivým tématům, možná i nový jazyk. Lze předvídat, jestli se v důsledku migrační krize změní jazyk? A pokud ano, jak?
Bodo Kirchhoff: Co se týče jazyka, na mnoho věcí reagujeme velmi unáhleně. To je problém. V moři se utopí pár set uprchlíků a týž týden se v televizi sejdou lidé, kteří k události vytvoří nový jazyk. Zároveň existuje jazyk ulice, ale ani jeden, ani druhý jazyk není o moc lepší, protože jsou spíchnuté narychlo. Nelze pár slovy odvyprávět něco, co vyžaduje širší rámec a co má ve skutečnosti velké epické pozadí. Samozřejmě k tomu bude vždycky docházet, protože náš svět už je takový, ale zároveň jsou zapotřebí i lidé, kteří si udělají více času, aby pracovali i s oním epickým rozměrem, a to jsou spisovatelé. Ti musejí hledat nový jazyk, jímž lze tento diskurz uchopit a vůbec začít vyprávět, co si taková situace žádá. Protože vyprávěním obsáhneme víc než pouhými pojmy. Myslím, že dnes je úlohou spisovatele víc než kdy jindy najít narativní rámec pro to, co ve společnosti pouze probleskne, ale ve skutečnosti to má veliké pozadí.

iLiteratura.cz: V jednom interview jste prohlásil, že sexualita a jazyk stojí v konfliktu a že se ve svém díle pokoušíte nalézt smíření. Proč by si tato témata vůbec měla protiřečit?
Bodo Kirchhoff: Jsou v konfliktu v momentu, kdy se o sexualitě píše. Stejně tak ve chvíli, kdy se sexualita odehrává. Jde zkrátka o protilehlé póly. Případy, kdy se sexualita vlévá do jazyka, odehrává se v jazyce, jsou myslím nesmírně vzácné. Běžnější je, že se v sexualitě spoluutváří jazyk. Potom se dobře doplňují, i když se jazyk často posouvá do směšné roviny. Zajímá mě, jak vyprávěním obě oblasti propojit. Je jednoduché popisovat, jak sexualita probíhá, ale to pak často hraničí s pornografií. Což nemusí být nutně špatné, jenomže to nic nového nepřináší. Já se pokouším hledat cestu, jak jazyk a sexualitu vzájemně posílit.

iLiteratura.cz: Vypadal by váš příběh jinak, kdyby měl Reither rodinu? Narážím na to, že argumenty některých lidí se schovávají za nutnost starat se výhradně o svou rodinu, takže na spoluřešení problémů vnějšího světa jim nezbývají síly.
Bodo Kirchhoff: Kdyby měl dospělou dceru, pravděpodobně by se choval jinak. Jde spíše o otázku, jestli část mého citového života není nevyužita, jestli nemám pocit, že mi něco chybí. To je Reitherův případ, přičemž mu není úplně jasné, co přesně mu chybí. Zavřít nakladatelství bylo jeho vědomé rozhodnutí, nepostrádá ho. V ostatních otázkách je to ovšem jinak.

iLiteratura.cz: Když si Reither zraní ruku a rána se rozevírá, cítí, jak se otevírá i jeho osobnost, i díky tomu, kdo mu přispěchá poskytnout první pomoc. Potřebujeme takto radikální zkušenost, nebo je možné názor na uprchlíky změnit i u televizní obrazovky?
Bodo Kirchhoff: To nedokážu říct, ale Reither vlastně svůj postoj nijak radikálně nezmění. V knize jsem se snažil líčit spíše takové ty drobné činy, které jsou jaksi samozřejmé – v restauraci stojí u stolu třetí židle, tak si na ni sedne malá uprchlice, Leonie Palm svůj byt už nepotřebuje, tak jej nabídne přicestovalé africké rodině. Ty pomůžeš mně, já pomůžu tobě. Sledoval jsem malé skutky, žádná nápadná gesta. Ale interpretaci přenechávám ostatním.

 

© Jana Dušek Pražáková

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 875x

Inzerce
Inzerce