Kalda, Katrina: Estonský román

Kalda, Katrina
Estonský román

recenze beletrie zahraniční

Prvotina Katriny Kaldy vypráví příběh ženy, která „žila jen život ředitelovy manželky“, a autora románu na pokračování. Neosobní až hrubý tón vyprávění připomíná styl Milana Kundery, ale chybí mu určitá jiskra a spád.

Nepovedený Kundera a literární vražda
Katrina Kalda
: Estonský román. Přel. Helena Beguivinová, Havran, Praha, 2015, 160 s.

August se čirou náhodou seznámí s Eerikem, který mu dohodí místo v novinách Tänapäev. Zároveň začíná psát román na pokračování, který se má odehrávat krátce před dosažením nezávislosti Estonska. August se ale zamiluje do Eerikovy manželky a to, co právě prožívá, se v rodícím se románu začne až příliš nápadně odrážet. Svému hrdinovi Theodorovi přimyslí Carlottu, postavu značně podobnou Eerikově ženě Charlotte. Jejich životy se zkříží a děj vznikajícího románu se jejich vztahu přibližuje ještě víc. Román s kulisou novinového prostředí tedy není pouhým výplodem Augustovy fantazie, spisovatel se inspiruje svým vlastním životem a postupně ho vlastně začne přepisovat. Ale protože by August nebyl objektivní, dozvídáme se vše prostřednictvím jím stvořené literární postavy Theodora: ten je skutečným vypravěčem Estonského románu.

Estonský román je prvotina francouzské spisovatelky estonského původu Katriny Kaldy. Spisovatelka žije od deseti let ve Francii a píše svou druhou mateřštinou. Román byl při vydání (2010) opatřen červenou páskou s nápisem „un meurtre littéraire“ (literární vražda) a získal u francouzské kritiky značný ohlas. O tři roky později autorka vydala druhý román Arithmétique des dieux (Aritmetika bohů). Jistý čas působila také v Praze jako lektorka francouzštiny na FF UK.

Z názvu a z úvodních stránek by čtenář očekával, že půjde o historický román. V prvních kapitolách se nechá nalákat na příběh hrdinů bojujících za nezávislost Estonska, ale po chvíli přichází hořké zklamání. Historické události jdou stranou, pouze občas se jen tak mimochodem zmíní nějaký fakt nebo údaj. Tu a tam to vypadá, že budou alespoň vykresleny sociální podmínky tehdejší doby, opakovaně se připomíná, jak chladné je v této zemi podnebí, že je zde neustále tma a lidé trpí nouzí. Ale hlavní slovo má přese všechno stále milostná zápletka. Ta je ovšem rozepsána velmi zdlouhavě, únavně až nudně. Čtenář se musí nutit, aby knihu vůbec dokončil. Slibované napětí, které má být vyvoláno Augustovým zdrženlivým chováním, vůbec nevzniká. To, že se August podivně stydlivě, postavu spíše zevšedňuje, z hlediska děje a jeho sepětí s historií však tento charakteristický rys hlavní postavy text nijak neobohacuje.

Oživující prvek může nabídnout originální nápad vyprávět příběh ústy románové postavy vytvořené spisovatelem Augustem, tedy vybudovat svět románu v románu. Postava, která by normálně měla podléhat rozhodnutím a imaginaci autora, se vzepře, ožívá a sama se ujme pera, aby vyprávěla události ze svého pohledu. V určitých momentech je třeba většího soustředění, aby si čtenář nespletl jednotlivé postavy a světy, které jsou samy o sobě už tak dost propletené, ale bezprostřední nebezpečí, že by se do příběhu úplně zamotal, také nehrozí. Způsob vyprávění je celkem jasný a srozumitelný, zároveň v něm zaznívá jakýsi neosobní až hrubý tón, který může připomínat styl Milana Kundery. Na jednu stranu vypravěč existuje jen díky Augustovi a je si toho plně vědom, na druhou stranu je v jeho hodnotících poznámkách cítit vůči tvůrci despekt. Jistá podobnost s Kunderou by mohla spočívat i v popisných pasážích, které zachycují všední život a pocity postav. Ale jako by jim chyběla určitá jiskra, která by čtenáři postavy buďto přiblížila, anebo naprosto znechutila. Prostě o nich čte a jejich peripetie v něm nic nevyvolávají. A to ani v momentě, kdy Theodore doprovází vyprávění komentáři typu „Čekáte, že se v této kapitole opět shledáte se Charlotte“ či „ptáte se, co se tedy v tom článku dočetl“ nebo „souhlasím s vámi, že [Augustův pád] byl spektakulární a nečekaný“. Vůbec nemá pravdu. Ze všech těch poznámek o tom, co si zrovna čtenář (v tomto případě recenzentka) myslí, se strefil možná jednou, jestli vůbec. Tyto a další vypravěčovy připomínky jsou tedy spíše rušivé. Ale na jeho obhajobu je třeba říct, že hned ze začátku varuje, že není profesionálním vypravěčem.

Román dostane spád až v závěru, kdy dochází k odhalení šokujícího tajemství z Augustovy minulosti, a konečně se začíná dít něco zajímavého. V první chvíli je tento obrat překvapivý, protože při čtení zdlouhavého popisu Augustových citů k Charlottě čtenář úplně zapomněl, že by měl něco takového čekat. Ale vzápětí se překvapení mění v zájem, těch pár posledních stránek se najednou čte velmi rychle a čtenář je nakonec do příběhu vtažen. Tajemství je odkryto a to čtenáři poněkud vynahradí pocit, že se s dvěma sty stranami mořil naprosto zbytečně. Celkově je ale prvotina Katriny Kaldy spíše zklamáním. Lze tedy konstatovat, že nápis na červené pásce u vydání originálu tak úplně nelhal…

 

© Sára Töröková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasoval 1 čtenář.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

40%autor článku   10%čtenáři

zhlédnuto 1852x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce