Jakkoliv mnohé filmy svým charakterem i vyústěním popírají možnost, že by na ně navázalo nějaké pokračování, zákon trhu to málokdy respektuje: měl-li snímek úspěch a pokud navíc jeho hrdinové nezemřeli, dříve nebo později na pokračování dojde – s vidinou zopakování předchozího zisku. To se stalo i slavnému Trainspottingu, překvapivému hitu roku 1996, který s miniaturním rozpočtem vydělal jmění a proslavil všechny, kdo se na něm podíleli, počínaje režisérem Dannym Boylem přes herce Ewana McGregora a Roberta Carlyla a konče tehdejšími britskými klubovými kapelami (Underworld, Leftfield). Platilo to samozřejmě i pro autora literární předlohy, skotského spisovatele Irvina Welshe, který se stal záhy globální literární hvězdou a častým hostem rockových kapel při koncertech.

Welsh román publikoval v roce 1993 (to mu bylo šestatřicet), vracel se v něm však až do 80. let, do doby, kdy v jeho rodném Edinburghu ještě bylo dost bídy a mladá generace těch nejchudších utíkala k drogám v čele s heroinem. Režisér Danny Boyle však jeho příběh situoval do poloviny devadesátých let a zhuntované narkomany a alkoholiky vypustil do prostředí klubové techno scény, jakkoliv osu příběhu (začarovaný kruh drogové závislosti a drobné kriminality, z něhož hlavní hrdina Renton unikne dost nefér způsobem), který mistrně balancoval mezi smutnou sociální sondou a krimikomedií, ponechal. Konec zůstal jasně uzavřený: Renton utíká z Edinburghu s taškou plnou peněz z drogového kšeftu, jeho kamarádi zuří a někteří končí v kriminále.

Pokračování pak nutně muselo pracovat s dosti nepravděpodobným předpokladem, že by se Renton mezi své bývalé kamarády vrátil a riskoval buď nakládačku, nebo něco ještě horšího. Sám Welsh se tomu ve volném pokračování Porno z roku 2002 vyhnul, když nechal Rentona znovu se s kumpány spolčit na dálku, z bezpečí amsterdamského nočního klubu. Ale tohle řešení se filmařům zjevně nelíbilo, potřebovali hrdiny vrátit na stará známá místa.

Jenže ta místa už se za těch dvacet let značně změnila. Jestliže ještě zkraje devadesátých let byl Edinburgh město, kde bylo možné narazit na bělošský lumpenproletariát, v druhé dekádě 21. století už to platí sotva. Město mezitím ještě víc literárně proslavila jiná rodačka, Joanne Rowlingová, ekonomicky a sociálně si také značně polepšilo. A ani ono originální hudební podhoubí už není tak výrazné, jako byla techno scéna devadesátých let. Navíc jestliže tehdy bylo propojení rockových a drogových veteránů Iggyho Popa či Lou Reeda s elektronickými hudebníky o dvě generace mladšími nečekané a originální, nyní je hudební scéna prolnutá všemi směry, nepřehledná a přestává být předmětem generačního vymezení. Neboli všechny výchozí předpoklady hovořily proti o tolik let zpožděnému pokračování.

Původní energie je pochopitelně pryč a Boyle ji marně připomíná až otravně častými flashbacky z původního filmu či pokusem o další chytře poskládaný soundtrack, který už ale zdaleka nemá tu uhrančivost. Hrdinové zůstávají vlastně pořád stejní, dokonce se pořád oblékají podobně jako tehdy. A opět se hraje podfukářská šaráda, bohužel dosti průhledná a předvídatelná, i proto, že je na ni tak úporně soustředěna pozornost, v ostrém protikladu proti tomu, jak nenápadně se pointa prvního Trainspottingu vyloupla až v samém závěru. S hrdiny absolvujeme turistickou trasu ikonickými místy původního filmu a potkáme se i s tehdejšími epizodními figurami.

Renton se skutečně vrátil na místo činu, s úmyslem přece jen se s bývalými kamarády vyrovnat. Nějakou tu nakládačku samozřejmě schytá, ale po námluvách podobného druhu se kumpáni zase dají dohromady a vymýšlejí, jak rychle a ne úplně legálně přijít k penězům. Výjimku tvoří vzteklý rváč Begbie, který utekl z vězení, a když zjistí, že Renton je zrovna ve městě, upne se k myšlence na pomstu. Konec je pak vlastně docela krotký, citlivější diváci můžou dokonce zamáčknout slzu, že ukradené peníze se dostaly někam, kde napáchají nejvíc dobra. V roztřeseném heroinovém veteránovi Spudovi se navíc projeví literární vlohy, a míří to dokonce k nějaké analogii s Irvinem Welshem. Všechno je to tak nějak konvenční, bez výraznějšího nápadu, chybí tomu styl i tempo. Jistě: ústřední čtveřice hraje skvěle, zejména Robert Carlyle budí opět hrůzu, i když se z toho šlachovitého vzteklouna stal strejc s pupkem, a Ewen Bremner vyhlíží jako troska k pohledání.

Asi nikdo nemohl čekat, že by se zjevení z roku 1996 opakovalo nebo že by se na něj dalo navázat ve stejném duchu. T2 sice má místy docela svěží humor, který nejčastěji opět těží ze zanedbanosti některých čtvrtí (a lidí), ale po převážnou dobu je to průměrné pokračování vynikajícího filmu, na němž sice parazituje, ale ne v nějak přehnané míře. Filmařsky zkrotl: z oné eklektické jízdy, plné zrychlených, zpomalených nebo úplně zastavených záběrů, videoklipově ilustrovaných příhod a hlášek se sice ještě tu a tam něco zjeví, ale celkově je film usedlejší a k tomu zatěžkaný několika úvahami o tom, kam ten svět dospěl. Není o moc lepší ani horší než většina podobných pokusů, počínaje Dumasovými mušketýry. Fanoušci původního díla si pokračování jistě nenechají ujít a možná zklamáni nebudou: dozvědí se o dalších osudech svých hrdinů a kulisou jim bude jakási slabá a bezvýrazná, ale přesto ozvěna roku 1996. A nakonec jim zahraje i ikonická Iggyho Lust for Life. Ale diváci, kteří Rentona, Spuda, Begbieho a Sick-Boye spatří poprvé, se asi podiví, co na tom Trainspottingu tehdy všichni měli.

T2 – Trainspotting. Režie: Danny Boyle. Scénář: John Hodge. Hrají: Ewan McGregor, Ewen Bremner, Robert Carlyle, Johny Lee Miller. Velká Británie, 2017, 117 min.