Je nesmírně těžké napsat kvalitní dílo o někom tak známém a oblíbeném, o osobě, která pro značnou část národa představovala v době totality jeden z mála světlých bodů v každodenní socialistické šedi, o nadmíru svébytném mysliteli a umělci, který ovlivnil podobu české kultury 20. století jako málokdo jiný. Novinář a literární historik František Cinger (1956), který dlouhá léta platí za jednoho z našich největších odborníků na život a dílo protagonistů Osvobozeného divadla, si tohle sousto ukousl již před více než deseti lety – v roce 2004 vydal výtečnou biografii Jana Wericha Smějící se slzy, které se během pár měsíců prodalo několik tisíc výtisků. Pro čtenářský úspěch vydal autor minulý rok titul znovu, tentokrát v podstatně přepracovaném a rozšířeném vydání.

K získání nových informací o životě a díle Jana Wericha a lidí, jež ho obklopovali, Cingerovi bezesporu velmi pomohlo nejen třísvazkové vydání do té doby nepublikované vzájemné korespondence V + W (2007), ale také např. audiozáznamy ze setkávání obou komiků apod. Kromě toho autor zapátral v archivech, a dal se dokonce do genealogického bádání. Stručně řečeno, Cinger se, s pevně vytyčeným cílem „zrekonstruovat schémata křižovatek, před nimiž se kdy [Werich] ocitl“, vybavil nepřeberným množstvím nových faktů, s nimiž vystavěl čtivé dílo, řadící se i přes některé zanedbatelné výhrady k tomu nejlepšímu, co o Janu Werichovi kdy vzniklo.

Kdo byl tedy skutečný Jan Werich, jehož životní filozofií se dnes ohánějí jedinci z často naprosto protichůdných názorových táborů a jehož některé citáty jsou natolik opakované a zprofanované, až to mnohdy zavání mírným kýčem? Výmluvným zhodnocením skutečné Werichovy osobnosti můžou být slova Jiřího Voskovce: „… kecají se o něm (a co teprve budou!) obrovské blbostě a uzené polopravdy a lží. Hovno Falstaff a zemitý, lidový optimista! – Rokokový kavalír, jemný milenec přírody, básník a umělec s velkým šmrncem. Barokní zjev české literatury ve dvacátém století, surrealista a muž v podstatě smutný jako každej pořádnej srandista…“

Zejména poslední věta Voskovcovy výpovědi upozorňuje na fakt, že za oním rozesmátým, optimismem čišícím obličejem Jana Wericha se skrývala mnohem komplikovanější bytost, než jak jej česká veřejnost po celá desetiletí vnímala. A právě tuto méně veselou tvář, obtěžkanou smutky, traumaty a problémy, se Cingerova kniha – jejíž všeříkající název je zvolen více než trefně – snaží čtenáři přiblížit.

Cinger se dotýká všech etap Werichova života, přičemž se vedle hercových uměleckých aktivit zaměřuje především na to, co veřejnosti zůstávalo z velké části skryto, tedy na komikovo nitro. Čtenáře tak nepochybně zaujmou např. úryvky ze srdceryvných dopisů malého Jeníka matce Gabriele, od níž byl kvůli manželskému rozkolu rodičů odloučen, což nás hned na začátku publikace upozorní, že při četbě tohoto díla salvy smíchu očekávat nelze. Autor se pak přes éru Osvobozeného divadla, jež kvůli fašizujícím tendencím ve světě i u nás zažívalo dost horké chvíle, dostává k obtížným rokům americké emigrace, kterou Werich snášel poměrně dost těžce: „Z Werichových vzpomínek […] vane smutek z nenaplněných snů i z odloučení od domova.“

Jako veskrze tragické se vlastně ukázaly i poválečné pokusy V + W navázat na předválečnou slavnou epochu, neboť se jim nedařilo naladit se na vlnu tehdejší české společnosti. Oba dva odmítali, nasáklí americkým stylem myšlení, ale i svojí celoživotní filozofií, politicky se angažovat, ve svých hrách i nadále odmítali jednu stranu ironizovat a druhou naopak nekriticky glorifikovat, což se mezi národem zkoušeným válkou setkávalo s nepochopením. Odmítali mávat prapory a být vlastenecky patetičtí – za první republiky to šlo, teď to po nich vyžadovaly intence doby. Zatímco rozvádějící se Voskovec se dle svých slov zcela „rozešel s náležitostí k českému národu“ a rozhodl se toto dilema vyřešit emigrací, Werich, který zde měl matku, ženu a dítě a kterého k rodné zemi poutal vždy o mnoho silnější vztah, se rozhodl zůstat. O tom, že jej toto rozhodnutí stálo v dalších letech nemálo ústupků a chvil naštvání, se Cinger zmiňuje velmi často, neboť právě tato doba přinesla Werichovi chvíle zřejmě nejkrušnější.

Neuvěřitelně poutavou kapitolou je proto Werichův život od 50. do 80. let, nelehké období naplněné odvahou, vzdorem, osobními selháními i tragikou. Druhá polovina knihy, zabývající se právě Werichovými nesčetnými problémy s komunistickými pohlaváry a permanentním svazováním jeho uměleckých invencí, je zároveň zřejmě tím nejzajímavějším z celé biografie. Autor zde na mnoha místech nechává promlouvat kupř. Miroslava Horníčka, Werichova divadelního partnera, a jiné pamětníky, z jejichž vzpomínek zaznívá i poněkud odvrácená tvář Jana Wericha, to, jak dovedl být panovačný a mnohdy na své okolí i zlý, jak si uměl na druhých vylévat svá traumata a komplexy. Tyto úseky, byť jsou samozřejmě několikanásobně vyváženy pozitivními slovy na Werichovu adresu („Nepoznal jsem přesnějšího a poctivějšího partnera. Dovedl přestavět dialog, když cítil, že některý z mých vtipů by vyšel v textu na něj,“ vzpomíná Horníček), svědčí o tom, že se Cinger naštěstí nenechal unést bezmezným obdivem a tyto pasáže sem zařadil (jakkoliv, nutno podotknout, i on místy opakuje tytéž klišovité přídomky, na něž jsme ve spojitosti s Werichem zvyklí).

Paralelně s Janem Werichem se čtenář přirozeně dozvídá také o osudech dalších lidí, kteří byli s touto osobností neodmyslitelně spojení, nejvíce pak o Jiřím Voskovcovi a Jaroslavu Ježkovi. O těchto lidech však autor někdy hovoří více, než je v dané chvíli zapotřebí. František Cinger nepochybně, jak zde již zaznělo, oplývá obdivuhodným množstvím poznatků. Jeho schopnost vyhodnocení toho, zdali se daná informace zrovna hodí, však místy mírně pokulhává. Je naprosto neoddiskutovatelným faktem, že mluvit o Werichovi, aniž by vícekrát přišla řeč na Ježka, jednoduše nelze. Jaký má ale smysl mluvit v knize zaměřené primárně na Wericha o tom, jaká úskalí potkala Ježkova otce Adolfa za první světové války? Autorovy odbočky, často značně rozmáchlé, a někdy poměrně zbytečné pasáže jsou tak patrně jediným větším negativem jeho jinak ve všech směrech monumentálního díla.

Werichův život se skutečně od roku 1968, kdy zahořel pro demokratizaci, zašlapanou v srpnu ruským chámem, a především od nastupující normalizace podobá spíše tragédii. Vedle pekla, které mu ze života začal dělat mstící se režim, se dostavily i problémy zdravotní – kromě vlastního zápasení s bronchitidou a problémy se srdcem a cévami se musel potýkat i se zhoršujícím se psychickým stavem své manželky Zdenky, jeho dceři Janě zase lékaři diagnostikovali nevyléčitelnou rakovinu. Poslední desetiletí Werichova života se tak nesou ve znamení permanentní bolesti, fyzické i duševní. Cinger tyto roky líčí s neskrývaným smutkem, ovšem bez lítostivosti a zbytečného patetického nánosu, který sám Werich z duše nesnášel. Takže ačkoliv Werichova životní pouť připomíná ve svém závěru spíše martyrium, autor má snahu knihu zakončit alespoň zčásti optimisticky, což v konečném důsledku nepůsobí nikterak rušivě a hlavně: s čímž by Werich jistojistě souhlasil.

Cingerův titul, který devět let od svého prvního vydání ušel viditelný kus cesty, na níž sebral spoustu nového, v řadě ohledů aspiruje na to, stát se jakousi biblí všech, komu osobnost Jana Wericha učarovala a kdo jej chce poznat i z trochu jiného úhlu pohledu, tedy coby bytost melancholickou, značně citlivou a zranitelnou. Vzhledem k autorově neustálé tendenci zjišťovat o legendě českého humoru stále nové poznatky tak nelze než doufat v to, že se do pár let Smějící se slzy zase o něco rozšíří.