Orwell, George: Spisovatelé a leviatan: Eseje IV. (1947–1949)

Orwell, George
Spisovatelé a leviatan: Eseje IV. (1947–1949)

recenze beletrie zahraniční

Pro Orwellovo dílo je příznačný politický přesah většiny textů a silná potřeba zkoumat a popisovat znepokojivé jevy, která vynikla obzvlášť v publicistice. Další výbor z ní se teď k českému čtenáři dostává v podobě posledního svazku Esejí, vydávaných nakladatelstvím Argo.

Pohleďte za píseček
George Orwell
: Spisovatelé a leviatan: Eseje IV. (1947–1949). Přel. Kateřina Hilská, Argo, Praha, 2017, 264 s.

Jako mnoho Angličanů jeho generace ani literát George Orwell (1903–1950) neprožil zrovna idylické dětství. Vyrůstal jen s matkou (otec pracoval v Indii), první měsíce na internátu se pak pomočoval, nadto válčil s ředitelem a rozhodně nebyl hvězdou kolektivu. Nad vodou ho drželo jen psaní. Když mu bylo jedenáct a propukla první světová válka, otiskli mu v novinách vlasteneckou báseň a jen tři roky nato napsal divadelní hru, navíc v rýmech. Zároveň už tehdy cítil, že je s to „postavit se nepříjemným skutečnostem čelem“, což považoval za jeden z hlavních předpokladů pro povolání spisovatele.

A skutečně: pro jeho pozdější dílo je příznačná silná potřeba zkoumat a popisovat znepokojivé jevy – ať už společenské, politické, či literární –, a zvláště pak ty, které mnozí neviděli nebo vidět nechtěli. Je patrná jak z knihy Cesta k Wigan Pier, v níž líčí těžký úděl horníků na severu Anglie, tak z románů Farma zvířat a 1984; nejvíc však vynikla v jeho pronikavé publicistice.

Dokud je čas
Na začátku ledna vydalo nakladatelství Argo čtvrtý a poslední svazek Orwellových Esejí, tentokrát z let 1947 až 1949. Pozoruhodný je nejen proto, že jde o jeho poslední texty (zemřel na tuberkulózu v lednu 1950), ale též proto, že pojednávají o světě, který připomínal ten náš. Problémy, na něž Orwell upozorňoval po válce, se dnes opět vynořují. Psal například o touze Skotů po autonomii, o rozpínavém Rusku (tehdejším Sovětskému svazu) nebo o oslabené Evropě a nutnosti jakýchsi Spojených států evropských.

Orwell k těmto otázkám přistupuje s vědomím, že je nutno prozíravě vyjednávat, dokud ještě zbývá nějaký čas. Po válce byl totiž strach z dalšího konfliktu, zvláště z toho atomového, živější než nyní. Nad Hirošimou a Nagasaki se ještě vznášel kouř, a navíc bylo jen otázkou času, kdy si jadernou bombu pořídí i Sovětský svaz. A když se ji neštítili použít Američané, co pak čekat od Rusů? Zatímco dříve podle Orwella platilo pravidlo, že „lidi přinutíte k boji jedině tehdy, když všichni, kdo si pamatují předchozí válku, už přesáhli vojenský věk“, atomová bomba tento předpoklad změnila.

K prosazování demokracie v časech nejistoty se snažil přispět svými úvahami. Zhruba první třetinu knihy tvoří sloupky Jak to vidím já, které v letech 1943 až 1947 psal pro anglický list Tribune. Třebaže uměl poutavě vyprávět i o tom, jak mu v zimě zamrzlo vodní potrubí, nejčastěji komentoval politiku a aktuální dění.

V jednom sloupku se zamýšlí nad rostoucí nesnášenlivostí v anglické společnosti. Vzpomíná, jak mimoděk vyslechl dva Angličany, kteří haněli přistěhovalce z Polska. „Na tom zmíněném rozhovoru mě nejvíc sklíčila opakující se věta ‚ať se vrátí do svojí země‘,“ píše Orwell. „Kdybych těm dvěma obchodníkům řekl: ‚Většina těch lidí nemá žádnou zemi, kam by se mohli vrátit‘, asi by beze slova zírali… Nejspíš se nedoslechli nic z toho, co se v Polsku od roku 1939 postupně přihodilo, ani nevěděli, že přelidněnost Británie je blud nebo že místní nezaměstnanost může existovat současně s obecným nedostatkem pracovní síly.“ Nedělá si iluze, že by všichni dobře informovaní lidé byli tolerantní, ale upozorňuje, že nevědomost přirozenou lidskou obavu z neznámého ještě posiluje.

Novou literární techniku
Ignoranci se občas nevyhnul ani Orwell a nejednou se z ní sám usvědčil. Uznal například, že dřív podcenil význam gaelštiny pro Skoty – připadalo mu zbytečné udržovat při životě tak archaický jazyk. Až na konci 40. let pochopil, že je nesprávné a nebezpečné bránit kterémukoli etniku v zachování jeho kultury. Mimoto si uvědomil, že dvojjazyčnost Skotů může být jejich intelektuální výhodou, a vyjádřil naději, že BBC zařadí do vysílání více pořadů v gaelštině.

Orwell se tak často vyjadřoval k palčivým problémům své doby, že není zřejmé, zda se cítil být v prvé řadě novinářem, či spisovatelem. Každopádně soustavně přemítal o tom, jaká je role umělce v tak nepokojném světě. Sám zažil dvě světové války, bojoval ve španělské občanské válce a nejspíš pro něj bylo nemožné soustředit se pouze na literaturu. Snad vše, co psal, mělo politický přesah. Jako by se snažil podřídit svůj literární um touze po lepším světě. „Přinutit lidi, aby si uvědomili, co se děje za hranicemi jejich písečku, je jeden z nejvážnějších problémů naší doby a bude nutno vymyslet nějakou novou literární techniku, aby se toho dosáhlo,“ nabádal Orwell v lednu 1947.

Sám si přitom takovou literární techniku osvojil. Nezakládala se na ničem menším než na srozumitelnosti. Jeho krédem bylo psát čtivě, ale zároveň se na papíře nepředvádět. Oslovit co nejvíc lidí, ale nebýt banální. Své zásady koneckonců nejlépe shrnul v eseji Politika a anglický jazyk, která vyšla v předchozím, třetím svazku Esejí (nazvaném Úpadek anglické vraždy). Důležité proto bylo, že se překladu kompletního Orwellova díla ujala zkušená překladatelka Kateřina Hilská, jež do češtiny převedla takové velikány, jako jsou Virginia Woolfová či Henry James. Díky Hilské Orwellovy eseje neztratily jasnost, a mohou tak být pro české čtenáře kromě příkladu, jak lze rozumem a slovem čelit nepříjemným skutečnostem, též požitkem.

 

© Jan Zikmund

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 3 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

90%autor článku   30%čtenáři

zhlédnuto 1230x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce