S trochou nadsázky lze říci, že vesmír a produkce severských krimirománů mají jedno společné – navzdory všem prognózám a odhadům se stále rozpínají a jejich konec se stále zdá být v nedohlednu. A podobně jako vědci pravidelně odhalují nové objekty ve vesmíru, nalézají čtenáři v nabídce nakladatelských domů se stejnou pravidelností nová jména autorů. Jedním z nejnovějších objevů je švédská spisovatelka Hanna Lindberg (nar. 1981), původním povoláním novinářka s praxí z bulvárních novin Aftonbladet a z kulinářského magazínu Allt om mat. Svých zkušeností z prostředí senzacechtivě laděné žurnalistiky a šoubyznysu využila při tvorbě svého debutu Stockholm – Přísně tajné, vydaného ve Švédsku před dvěma lety a nyní uvedeného na český trh nakladatelstvím No Limits v překladu Marie Přibylové.

Hlavní hrdinkou je bývalá novinářka Solveig Berg, která ve snaze o úspěch jednou překročila i poměrně pružné hranice novinářské etiky, v důsledku čehož přišla o práci a nyní se živí jako servírka. Naděje na návrat k původnímu řemeslu se nicméně nevzdala a snaží se alespoň provozovat blog o společenském životě ve Stockholmu. Okruh čtenářů ovšem příliš nepřesahuje okruh Solveižiných přátel. Vše se změní v okamžiku, kdy se Solveig stane svědkyní nálezu mrtvého těla mladé modelky. Přestože nic nenasvědčuje tomu, že by šlo o cizí zavinění, bývalá novinářka vycítí svou šanci a pustí se do pátrání na vlastní pěst. Tím na sebe upoutá pozornost jednak redaktora vlivného pánského časopisu Lennieho Leea, jednak všeho schopného obchodníka Jakoba Adlera. Ten sice údajně za svou kriminální minulostí udělal tlustou čáru, ale nakolik lze jemu nebo komukoliv jinému v této roztáčející se hře bez pravidel věřit?

Samotná zápletka románu příliš originální není, nutno ale uznat, že po tolika letech soustavného vydávání severských detektivek snad už jsou všechny možné i nemožné zápletky vyčerpány. Ani to, že hlavní postavou pátrání není profesionální ani bývalý policista, nýbrž novinářka, nelze považovat za nový nápad – zde stačí připomenout například sérii Vraždy ve Fjällbacce od Camilly Läckberg. Autorce se nicméně podařilo nabourat tradiční klišé, kdy se v případě „civilního“ vyšetřovatele policejní sbor skládá téměř výhradně z nekompetentních úředníků, netrpělivě čekajících na konec směny. Policisté v knize Stockholm – Přísně tajné neudělají žádnou do očí bijící chybu a vraha by pravděpodobně dříve či později dopadli i bez Solveižiny aktivity.

Netradiční je také prostředí, ve kterém se pátrání z větší části odehrává. Do luxusních hotelů, drahých nočních klubů a na módní přehlídky zavede čtenáře jen málokterý severský autor, na druhou stranu patrně jen málokterý čtenář bude schopný dešifrovat skrytá sdělení obsažená v často uváděných názvech značek sak, kravat, hodinek, parfémů a dalších v tomto prostředí nezbytných doplňků. Chvílemi se nelze ubránit pocitu, že obálka knihy by měla varovat před product placementem. K podtržení dojmu exkluzivity prostředí, ve kterém se Solveig a další postavy pohybují, slouží i epizodní výstupy skutečných postav švédského šoubyznysu; také tyto náznaky však čtenář mimo severní Evropu jen těžko rozklíčuje.

Chování jednotlivých postav autorka nicméně dokázala vykreslit skutečně přesvědčivě. Intriky, zášť, závist, láska i nenávist, to vše skryto za fasádou svůdných úsměvů, drahých obleků a dokonale vypracovaných (zejména ženských) těl – v takovémto koktejlu opravdu není snadné poznat, kdo vlastně stojí na jaké straně. V některých okamžicích pak přestává být jasné, zda autorka daný styl života jen popisuje, nebo ho i zesměšňuje; například když píše o ženách, které přeruší konverzaci jen proto, aby zjistily, kolik lajků už získala jejich poslední selfie fotografie na Instagramu, či o svědkovi, který právě objevil mrtvolu a ze všeho nejdřív z mobilu mrtvého píše status na jeho facebookový profil. Závěrečná vrcholná scéna pak svou infernální neskutečností řadu čtenářů nejspíše utvrdí v tom, že jejich nudný každodenní život vlastně zas až tak špatný není.

Povrchnímu a rychlému stylu života typickému pro popisované prostředí, kdy jen málokdo dokáže udržet pozornost u jednoho tématu déle než několik minut, odpovídá členění textu na mnoho krátkých kapitol, jen zřídkakdy delších než 3–4 strany. I to přispívá ke spádu děje, jen je třeba překonat některé nudnější pasáže v úvodních kapitolách.

Překladu lze vytknout jen malé drobnosti, ovšem věta „Marika se zvedla a přejela prsem po plastové lampě ve tvaru tučňáka v okně“ patrně zůstane díky písmenku „t“ vypadlému na nejméně vhodném místě čtenáři nadlouho v paměti. Čtenář znalý základů švédštiny či švédských reálií pak nejspíše zpozorní při drobných chybách v místních názvech (Kungsträdsgården, Waholm), což spolu s jinými neobvyklými výrazy v knize (např. v češtině téměř neužívaný výraz „stockholmský archipel“) a dalšími indiciemi (v tiráži není uvedeno, z jakého jazyka byl překlad pořízen, a překladatelka na svém kontě žádný jiný severský text nemá) naznačuje, že překlad pro české vydání byl pořízen přes třetí jazyk, nejspíše přes angličtinu. Takový postup sice nikde není vysloveně zakázán a zrovna u detektivního žánru asi ani nemůže způsobit větší škodu, přesto se toto řešení nejeví v době, kdy ze švédštiny překládá řada zkušených překladatelů přímo, jako nejvhodnější.