Liou, Čen-jün

Liou, Čen-jün

rozhovor beletrie zahraniční

„Největší boj člověk nesvádí se systémem, nýbrž sám se sebou. V tom tkví největší lidská dramata,“ říká v rozhovoru přední čínský autor Liou Čen-jün.

Liou Čen-jün

Liou Čen-jün (Liu Zhenyun) patří mezi nejúspěšnější a nejbohatší čínské autory současnosti. Je považován za významného představitele čínského neorealismu. Doposud poslední autorovo dílo Manžela jsem nezabila o ženě, která tvrdošíjně bojuje za svá práva, bylo přeloženo do češtiny a autor ho přijel osobně představit do České republiky.

iLiteratura: Jaké zkušenosti vám daly roky služby v armádě, kam jste vstoupil již v patnácti letech? Pro české čtenáře není příliš pochopitelné, že by služba v armádě mohla být cestou ke studiu a literární tvorbě, jak tomu bylo ve vašem případě nebo v případě vašeho kolegy Mo Jena (Mo Yan) a dalších autorů vaší generace.
Liou Čen-jün: Životní zkušenost v armádě, kterou mám společnou například s Jen Lien-kchem (Yan Lianke) a mnohými dalšími, nebyla naše osobní volba, byla to generační volba. V době, v níž jsme vyrůstali, to byla pro všechny vesnické děti v podstatě nejlepší životní šance. Nemohli jsme jít na školy, studovat. Jedinou možností byla právě armáda, ta vám otevřela cestu do světa. Dostali jste tam také najíst. Kdo byl šikovný a dosáhl povýšení, měl navíc šanci získat hezkou a dobrou manželku. Kluka z vesnice žádná nechtěla, ale důstojníka chtěla každá, to si člověk pak mohl i vybírat. Z armády jsem odešel až roku 1977, kdy se znovu otevřely vysoké školy a naskytla se možnost studovat. Mimochodem, v naší generaci nevstupovali do armády jen mladí muži, například spisovatelka Jen Ke-ling (Yan Geling) byla také vojačka. Dostat se do armády bylo tehdy velmi obtížné, konkurence byla velká a chtěl tam každý, byla to nejlepší profesní volba. Vidina hezké manželky byla pro mladého muže rovněž lákavá (smích).

iLiteratura: Jak jste se vyrovnával s prostředím pouště Gobi, kde jste sloužil? Je odlišné od vaší rodné provincie, jež figuruje i v evropské Pucciniho opeře Turandot jako ideál krásného domova a tichého útočiště?
Liou Čen-jün: Gobi je místo, kde nic neroste a které je naprosto odlišné od prostředí, v němž jsem vyrůstal a jež do té doby jako jediné poznal. Byla to šokující změna. Když se nad tím zamyslím dnes, poté co jsem procestoval celý svět a vím, jak je pestrý a různobarevný, uvědomuji si, jak moc mi ta změna otevřela oči. Už samotný začátek byl šok. Měl jsem radost, když mi řekli, že budu sloužit u posádky v Lan-čou (Lanzhou, hlavní město provincie Kan-su/Gansu, pozn. aut.). Když ale vlak dojel do Lan-čou, nezastavil a jel dál. Jeli jsme dalších tisíc kilometrů, dojeli jsme do až do Ťia-jü-kuanu (Jiayuguan), symbolicky nejzazší výspy čínské civilizace, tedy vlastně na konec světa, ale ani tam nebyl konec naší cesty. Přestoupili jsme do armádního vlaku a pokračovali dál. Daleko do pouště, do pustiny, odkud se vystřelují na oběžnou dráhu satelity. Byli jsme tam jen kluci, široko daleko žádná žena. Pro mě jako spisovatele to byla zajímavá a velice neobvyklá životní zkušenost.

iLiteratura: Studentem čínské literatury na prestižní Pekingské univerzitě, jež je inspirativní nejen svou tradicí, ale i krásným kampusem s budovami v tradičním stylu, jste se stal v časech po tzv. kulturní revoluci. Jak studium probíhalo?
Liou Čen-jün: Nejprve musím objasnit, že na Pekingskou univerzitu jsem se dostal díky tomu, že jsem byl dobrý v matematice. V letech 1977‒1978 byl na vysoké školy nával. Studia se otevřela po dlouhé době, takže se hlásily nejrůznější ročníky, nebylo věkové omezení, nikdo nešel přímo ze střední školy, ty byly do té doby zavřené. Přijímali jednoho z několika set uchazečů. Mě vždycky bavila matematika, i v armádě jsem se sám naučil integrály. Měl jsem nad 80 bodů ze všech předmětů, přičemž plný počet bylo 100 bodů. Z matematiky jsem měl dokonce 96 bodů. Někteří uchazeči měli třeba jen 3 body, někdo ani jeden. Co se týká Pekingské univerzity, tak podle mě nemá vůbec krásný kampus, to je mylná představa. Stojí tam budova na budově. Nejkrásnější univerzita v Číně je v Sia-menu (Xiamen) a ve Wu-chanu (Wuhan).
Ale ať se dostaneme k mému studiu. Povím vám svůj nejsilnější zážitek ze školních lavic. Seděli jsme ve třídě a poslouchali výklad a já si všiml, že dívky pořád něco převalují v puse, pořád něco koušou. Říkal jsem si, už je třetí hodina, snídani už musí přece mít dávno snědenou… Ve třetím semestru po prázdninách jsem to už nemohl vydržet a zeptal jsem se spolužačky, proč všechny holky ještě v deset dopoledne přežvykují snídani. Podívala se na mě, jako bych spadl z višně, a řekla: Tomu se říká žvýkačka, hlupáku. Tenhle zážitek ze svých studií nikdy nezapomenu.

iLiteratura: Dočetla jsem se, že máte ve velké oblibě klasickou literaturu a filozofii, např. Mistra Čuanga (Zhuangzi). Které klasické texty a autory máte rád, kdo vás inspiroval?
Liou Čen-jün: Já mám ze všech čínských myslitelů nejradši Konfucia. Ne že bych měl něco proti Čuangovi nebo Starému mistru (Laozi), které mám také rád, ale Konfucius mi je nejblíž, protože mluví o světě lidí a o vztazích mezi lidmi. Taoistům je lépe v ústraní, Konfucius byl myslitelem srdcem i myslí přítomným mezi lidmi, ve společnosti, v mezilidských vztazích. Viděl hluboko i daleko.

iLiteratura: V dílech mnoha čínských autorů vaší generace se setkáváme se zachycením okamžiku setkání se západní literaturou, zakázanou, nedostupnou a o to přitažlivější. Vybavujete si podobný moment ve své čtenářské zkušenosti? Které západní knihy a autoři vás oslovili?
Liou Čen-jün: Tento vliv často zmiňují spisovatelé, kteří nechodili na vysokou školu a už vůbec nestudovali literaturu na Pekingské univerzitě. Klidně si to ověřte, jestli by se takový Mo Jen (Mo Yan), Jü Chua (Yu Hua) nebo Jen Lien-kche (Yan Lianke) na vysokou vůbec dostali (smích)! Ale vážně. Asi proto, že jsem měl četbu všeho možného jako náplň studia, každodenní chléb, nemůžu říct, že by mě četba neoslovovala, ale nemám a nikdy jsem neměl potřebu na ní stavět svou spisovatelskou identitu nebo z ní čerpat tvůrčí inspiraci. Je to podobné, jako když člověk z venkova přijede do města a pak mluví o tom, jak mu město změnilo pohled na svět nebo jak mu otevřelo nové cesty. Já ve městě žil. V mém románu Vlídné slovo nad zlato se holčička žijící v maloměstě ptá svého strýčka, jaký je Peking, jaký je New York, jaká je Evropa. On odpoví, že nic extra tam není, lidí je o něco víc, domy jsou o něco vyšší. Pro mě byla vždy zásadní zkušenost ne ta čtenářská, ale životní. Život mě naučil nejvíc a nejvíc z něho čerpám.

iLiteratura: Žádná konkrétní kniha vás tedy nezaujala natolik, že byste ji označil za formující čtenářský zážitek?
Liou Čen-jün: Existují stovky, možná tisíce vynikajících knih. Sherlock Holmes je výborně napsaný. Shakespeare, Dostojevskij nebo Tolstoj psali skvěle, S’-ma Čchien (Sima Qian) nebo Cchao Süe-čchin (Cao Xueqin) byli vynikající literáti. Mohl bych si lehce vybrat z nepřeberného množství jmen a titulů a vykonstruovat důvod, proč mě konkrétní dílo oslovilo. Tak bych asi mluvil, pokud bych literaturu nestudoval. Když se literatuře věnujete racionálně a v takové šíři jako při akademickém, systematickém studiu, není možné, aby na vás něco mělo opravdu hluboký dopad. Navíc to, co dokážete pojmenovat, určitě není to, co vás zásadně ovlivnilo. Životně důležité vlivy jsou stejně v podvědomí. Je to stejné, jako kdyby život člověka zásadně ovlivnila jedna věta. Takový život musí být nadmíru křehký. Četba mě jistě oslovovala v mnohém, ale nemůžu říct, že by mě něco nebo někdo ovlivnilo natolik, že by se ze mě stal jiný člověk nebo určitý typ spisovatele.

iLiteratura: Jste laureátem prestižní Mao Tunovy (Mao Dun) literární ceny, zároveň patříte mezi komerčně nejúspěšnější čínské autory, přestože nepíšete ani dobrodružné příběhy, ani červenou knihovnu, ale skutečná literární díla. Podle mého názoru jedním z důvodů je, že píšete o obyčejných lidech v situacích a prostředí, která jsou čtenářům důvěrně známá – nevytváříte fiktivní světy a na rozdíl od mnoha jiných se neopájíte líčením krutosti a hrůz 20. století, spíše popisujete „tiché násilí“ každodenního boje s byrokracií a systémem. Souhlasíte? Jak si svůj úspěch u čtenářů vysvětlujete vy?
Liou Čen-jün: Souhlasím. Vystihla jste to přesně. Největší boj ale člověk nesvádí se systémem, nýbrž sám se sebou. V tom tkví největší lidská dramata. Musím podotknout, že i vážná literatura se může stát bestsellerem, máme klasiky, starověké i moderní, kteří vycházejí v obrovských nákladech: Konfuciovy Hovory, Příběhy jezerního břehu. Dalším příkladem může být Kafka, který se z Prahy dostal do celého světa, vychází a prodává se ve velkých nákladech, podobně Faulkner či Márquez, jejichž díla vycházejí v mnohem vyšších nákladech než mé knihy. Ti všichni nám podávají důležitou zprávu o člověku a jeho existenci ve světě. Já jsem přesvědčen, že existují dva druhy literatury: dobrá a špatná. Dobrá se nakonec vždycky dobře prodává. Naopak to neplatí. Ta, co se prodává, není nutně dobrá literatura. Skandály jsou zkratka ke slávě, která ale neobstojí ve zkoušce času. Když píšete o prodeji orgánů, o prostituci, jistě tím přitáhnete pozornost, ale to ještě nedělá dobrou literaturu. Vrátím se teď k Pekingské univerzitě: jedna z prvních věcí, které se tam dozvíte, je, že tamní katedra literatury není od toho, aby vychovávala spisovatele, ale aby vychovávala ty, kteří umějí číst, kteří dokáží literaturu ocenit. S odstupem času jsem se musel svým profesorům omluvit, že jsem se nedržel jejich kréda a dal se na dráhu spisovatele. Prý mi odpustili.

iLiteratura: Několik vašich děl bylo úspěšně zfilmováno. Sám jste i scenárista. Podílíte se na scénářích filmů natočených podle vašich knih, nebo ponecháváte režisérům volnou ruku? Filmová verze literární dílo nutně omezuje, ubírá prostor pro tvořivou fantazii. Jak se vyrovnáváte s filmovým pojetím svých postav a s vyzněním svých příběhů?
Liou Čen-jün: Film je vždy osekanou verzí románu, na druhou stranu snad může zpětně ke knize přitáhnout pozornost. Vždycky říkám, že film je hlavně režisérovo dílo. Já sice napíšu scénář a můžu se vyjadřovat a vyjadřuji se k filmu, ale jestli mě režisér poslechne, to už je na něm. Doufám, že si režisér uvědomuje, že film podle mého příběhu je úspěšný především proto, že jeho předloha je dobře napsaná.

iLiteratura: Název i některé další aspekty románu Manžela jsem nezabila musí být do cizích jazyků spíše vysvětleny než přeloženy. Literární narážky jsou pro tradiční čínskou literaturu typické. Vám se je daří používat v moderních textech spolu s četnými frázemi a klišé politického charakteru. Odkud čerpáte inspiraci pro jazykovou rovinu svých děl? V novinách, televizi či v rozhovorech s lidmi venku na tržišti?
Liou Čen-jün: Já sám jsem přeci člověk, jsem jedním z lidí. Pokud se inspiruji u ostatních, pak nejde o ten či jiný vtípek, o nějakou větu, frázi nebo slovní spojení. Jde o náhled na svět, postoj ke světu. Každý nějaký máme a jeden se od druhého liší. Pochopitelně naslouchám, poslouchám a pozoruji. Lidská existence, její podmínky, způsob, jak se člověk s existencí vyrovnává, to vše mě nepřestává fascinovat. Nepředstavujte si ale, že bych schválně někam chodil, abych sbíral průpovídky nebo materiál k nové knize. Chodím po světě s očima otevřenýma, všímám si a přemýšlím.

iLiteratura: Hrdinové vašich děl pochází z různých prostředí (dělník bez domova, rozvedená žena z malého města, televizní moderátor), navíc velmi odlišných od vaší životní dráhy. Ovlivňují či inspirují vás při psaní i pracovní zkušenosti vaší manželky, světově uznávané právničky a obhájkyně lidských práv, paní Kuo Ťien-mej (Guo Jianmei)?
Liou Čen-jün: Na to se mě novináři ptají často. Mezi případy, které řeší moje manželka, a postavy v mých románech ale nelze dávat rovnítko. Máme však se ženou společné jedno: zájem o člověka, obyčejného člověka, o chudé lidi, ne ty mocné, o jejich životy a jejich boje. Žena k nim přistupuje vážně, já s humorem.

iLiteratura: Kritici často zdůrazňují humor jako jeden z důležitých aspektů vašich děl. Mně osobně připadá užití humoru v románu Manžela jsem nezabila jako nástroj ke zdůraznění tragičnosti hrdinčina osudu a svým způsobem promarněného života, stráveného marným bojem s úřady. V závěrečné části, kdy se z jejího příběhu stává fraška, kterou si vyprávějí chlapi po dobrém jídle v hospodě, mě v tomto dojmu utvrzuje. Čím je pro vás humor?
Liou Čen-jün: Humor se pro mě v prvé řadě nerovná jazykové hříčce. Humor je obsažen v životě. Žije v mnohem hlubších rovinách, než je ta jazyková. Humor se může v jazyce vyjevovat, ale vyrůstá z podhoubí života, ten ho živí a tam vzkvétá. Nevymyslíte ho pouhým intelektem. Nemůžete si schválně říct: teď budu humorný. Humor musíte vnímat, objevit a žít. Je ukryt v konkrétních věcech. V čínštině máme různá pořekadla, například o lasici, která jde přát slepici šťastný nový rok. Tento konkrétní obrázek vyšňořené lasice, která jde s pekingskou kachnou v košíku za slepicí, aby jí popřála vše nejlepší, ztělesňuje humor. Všichni vědí, že nemá čisté úmysly, že jde slepici po krku. V moudrosti skryté za tou větou je podstata humoru. Představte si celé hejno slepic, slepice jsou intelektuálové, kteří se sejdou, aby diskutovali o problému lasice, která jim jde popřát, přou se s velkým zápalem o důležitosti tohoto pořekadla. To je humor. Lotos Liová je hrdinka, skutečná hrdinka, která se vážně postavila světu a stálo ji to život, téměř úplně. Vážím si jejího hrdinství, ale mnohem bližší je mi její kontrapunkt Š‘ Wej-min (Shi Weimin), který na to jde s humorem. Slyšel jsem, že se u toho, jak se pan Š‘ dostal včas domů na partii madžongu (majiang), někteří smáli, až slzeli. Jeden německý kritik mi říkal, že třetí část můžu vypustit, první dvě jsou prý dost ucelené a třetí je zbytečná. Pomyslel jsem si, že mou knihu vůbec nepochopil. Humor je pro mě moudrost.

iLiteratura: Na čem právě pracujete?
Liou Čen-jün: Na novém románu. Bude o lidech, kteří žijí ve smogu. Zní to jako ekologický román, ale bude to opět kniha o člověku a o životě. Tentokrát o životě ve smogu. V češtině by měl ale nejdřív vyjít příběh ze současného Pekingu nazvaný Kuchař, chmaták a realitní magnát. Snad si i u vás najde své čtenáře.

Dovětek: Mezi řádky zazněla i narážka, zda Liou Čen-jün nemá při vydávání svých knih problémy s cenzurou. Odpovědí byla anekdota, která praví, že Liou nikdy neměl problém s cenzurou, protože sami cenzoři se nad jeho knihami válejí smíchy…

 

© Magdalena Rytinová
Poděkování za tlumočení a pomoc s rozhovorem patří Zuzaně Li.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1846x

Inzerce
Inzerce