Struhar, Stanislav

Struhar, Stanislav

rozhovor beletrie zahraniční

Rakouský spisovatel ze Zlína hovoří o kouzlu zkracování, o zakořenění totality mezi obyčejnými občany i o tématu emigrace ve svých knihách, které mají napomoci většímu pochopení pro lidi hledající své místo v nové zemi.

Život v Československu pro mě byl tenkrát utrpení

Narodil se v někdejším Gottwaldově, v roce 1988 však z Československa uprchl. Jeho domovem se postupně stala Vídeň a literárním jazykem němčina. Strohé konstatování, za kterým se skrývají nelehká léta a draze vykoupené zkušenosti. O nich, o svém čerstvě vydaném románu Die Verlassenen i o tom, jak v Rakousku v současnosti rezonuje téma emigrace, vypráví spisovatel a básník Stanislav Struhar (nar. 1964) v rozhovoru, který poskytl u příležitosti představení nové knihy v České republice a na Lipském knižním veletrhu. „Procítěně a subtilně vypráví Struhar o domovu, samotě a lásce, a názorně předvádí, čeho je jazyk schopen,“ uvedla rakouská televize ORF 2, když na román upozorňovala ve zprávách.

iLiteratura: Román Die Verlassenen, v překladu Opuštění, je – počítám-li správně – vaší osmou prozaickou knihou a už šestou, kterou jste napsal v němčině. Můžete jej čtenářům představit?
Stanislav Struhar: Román Opuštění vypráví v první řadě o vztahu dvou mladých lidí, Rakušana a Italky. Rakouský hrdina přijíždí do Itálie hledat svého otce a už tam zůstává, musí se přizpůsobit cizímu prostředí a má obavy, jak bude přijat. Ve Vídni vždycky pozoroval cizince s nejistotou a odstupem a najednou se v této pozici ocitá sám.
Zároveň se poodkrývají dřívější osudy jeho i jeho přítelkyně. Všechny postavy románu si prošly obdobím opuštěnosti, samoty, ztráty. Všechny ale také dokázaly znovu začít. Jedná se tedy o pozitivní příběh o nových začátcích, i když v něm líčím také scény konfliktů a zranitelnost. Snažím se zachycovat maximálně reálné situace – některé z nich jsem i sám zažil nebo se stal jejich svědkem.
První verzi Opuštěných jsem napsal zhruba před devíti lety a byla výrazně delší. Na rukopise jsem poté intenzivně pracoval, redukoval jsem zejména popisné pasáže a také dialogy. Příběh se ale nezměnil, odehrává se v průběhu několika let a vystupuje v něm řada protagonistů s odlišnými osudy. Jde i nadále do hloubky románu, a proto označení román zůstalo.
Nyní mě potěšilo, že kniha byla představena v krátkém příspěvku v rakouských hlavních zprávách. To se mi podařilo poprvé.

iLiteratura: Vracíte se v této knize opět do Ligurie, kde se odehrávaly už některé vaše předchozí povídky a romány?
Stanislav Struhar: Ano. Se ženou jezdíme do této oblasti už asi dvacet let a od počátku mě zaujala místní poetická krajina i skutečnost, že zde našli domov lidé mnoha kultur a žijí v zemi společně, jeden od druhého se učí. Jsem rád, že jsem Ligurii mohl poznat; okamžitě jsem o ní chtěl psát.
Mým domovem se nicméně stalo Rakousko a Rakušané jsou mi blízcí, proto je znovu a znovu volím jako protagonisty svých románů a povídek. Ovšem mé nejnovější literární práce, dosud nevydané, se už neodehrávají v Itálii a Francii. Objevují se v nich vztahy mezi Čechy a Němci, Čechy a Rakušany. Vracím se při psaní do Vídně, a dokonce do České republiky.

iLiteratura: Pracujete na několika knihách souběžně?
Stanislav Struhar: Ano, když dokončím povídku nebo román, vím, že ještě zdaleka nejsem hotov. Nechávám text odpočinout a pracuji na dalším rukopise. I v současnosti mám tři rukopisy, dva z nich takřka dopsané, mohly by být vydány i tak, jak jsou, ale stejně vím, že se jim budu ještě věnovat. Tak to bylo u každého mého textu.

iLiteratura: Zmínil jste se, že jste aktuální román přepracovával a značně zkracoval. Co vás k tomu vedlo?
Stanislav Struhar: Pracuji jako knihkupec, a tak vím, že dnes mnoho autorů hledá nové formy vyprávění, nově a kreativně pracují s literárními texty, nevysvětlují a nepoučují, někdy vyprávějí i formou dialogů a snaží se uchopit aktuální témata. A já takové texty rád čtu a sám jsem k nim vždycky inklinoval. Takže si troufám říct, že nejsem výjimka. Asi nejlepším příkladem je Patrick Modiano, jenž obdržel Nobelovu cenu a jehož dosud vydané romány jsou charakteristické mimo jiné i svou nápadnou útlostí.
Nemůžu říct, že bych měl nějaké idoly nebo vzory, nepatřím ani k žádné komunitě spisovatelů, ale například právě ve francouzské a italské literatuře nacházím autory, kteří jsou mi blízcí tématy i prací s jazykem.

iLiteratura: Jak dlouho pracujete jako knihkupec?
Stanislav Struhar: Už osmnáctý rok. Na zkrácený úvazek, takže mám dostatek času věnovat se literatuře. Tohle zaměstnání mi moc pomohlo i jako autorovi, protože jsem získal přehled o tom, jaké tituly vycházejí, jaké jsou na ně reakce, jak se prodávají… Jsem obklopen rozmanitou literaturou, těmi nejrůznějšími formami vyprávění – co víc si může milovník literatury přát?

iLiteratura: Jak těžké bylo pro vás jako pro autora, který nepíše ve své mateřštině, najít v Rakousku vydavatele?
Stanislav Struhar: Snažil jsem se hledat vydavatele už před rokem 2000, ale česky psané romány jsem dlouho vydat nemohl, i když se tematicky soustředily na můj nový domov Vídeň. V 90. letech žilo v Německu nebo Rakousku jen málo autorů, kteří by psali ve své mateřštině. Nakladatelství s tím neměla zkušenosti a bylo těžké s nimi vůbec navázat kontakt.
První rakouské nakladatelství, které bylo ochotné vést se mnou nějaký dialog, byla Drava, která se později spojila s nakladatelstvím Wieser. Tam vyšel v překladu Rukopis v roce 2002. Možná nebyla náhoda, že tam působili korutanští Slovinci, kteří měli pro moji situaci a vůbec pro literaturu psanou v jiných jazycích obrovský cit.
Mé tvorby se ujalo nakladatelství Wieser, vyznačující se rovněž intelektuálním a na jazyky a kulturu bohatým programem, a publikuje ji dodnes. Letos nakladatelství slaví výročí 30 let od založení.
V České republice mi první román vyšel v roce 2004, opět Rukopis. Rozhlížel jsem se tehdy po české literární scéně a hledal vydavatele, kterému by tento druh literatury seděl. Měl jsem málo kontaktů s Českou republikou, takže to bylo složité; nakonec jsem našel malé nakladatelství Signeta, které se zaměřovalo na literaturu menšin.
V témže roce jsem v České republice navázal spolupráci s nakladatelstvím Volvox Globator, kde vyšla Opuštěná zahrada. Oba zmíněné romány ale vznikly ještě v 90. letech. V době jejich vydání už jsem psal německy. Volvox Globator se dodnes zasazuje o moji literaturu a vydává překlady mých knih, připravuje i české vydání Opuštěných.
V současnosti už je v německy mluvících zemích víc autorů s podobnou zkušeností emigrace. Tématu se nyní hodně věnují i literární vědci, univerzity a podobně, literární scéna udělala v tomto směru pokrok.

iLiteratura: Emigrace a související otázky, například problematika rozdělených rodin, se v poslední době staly celoevropským tématem, kterému se věnuje daleko víc pozornosti než dříve. Zaznamenal jste tento rozdíl i v souvislosti se svou literární tvorbou?
Stanislav Struhar: Už se mi stalo, že mě někdo řadil do tak zvané „migrační literatury“, ale jako knihkupec vím, že se téma emigrace, vycestování nebo třeba multikulturních rodin či vztahů vyskytuje pravidelně a ve spoustě knih. Ve většině ale, stejně jako v mých románech a povídkách, stojí v popředí například rodinný nebo milostný příběh, kdežto téma emigrace, změny jazyka či ztráty domova zaznívá v pozadí.
Protagonisty mých textů bývají už i Západoevropané, kteří z vlasti neodešli z politických nebo hospodářských důvodů, přesto je může osud zavést do nové země a kultury. A také se musejí učit, ani oni nemají snadné začátky. Často zjišťuji, že jejich zkušenosti se například od zkušeností Východoevropanů ve Vídni nemusejí zase tolik lišit.

iLiteratura: Takže vaše knihy by mohly napomoct trochu většímu porozumění pro lidi, kteří se ocitli v podobné situaci?
Stanislav Struhar: Ano, snažil jsem se touto trochu subtilnější cestou upozornit i na problematiku uprchlíků. Aby si každý uvědomil, že se do jejich situace sám může dostat.

iLiteratura: Jak byste popsal atmosféru v Rakousku vzhledem k přistěhovalcům či uprchlíkům?
Stanislav Struhar: Situace mi připadá hodně nestabilní. Co se týče přistěhovalců či uprchlíků, Rakušané nasbírali už v minulosti bohaté zkušenosti, když k nim přicházely tisíce lidí z komunistických totalitních států. Mám pocit, že strach, nejistotu a nenávist šíří hodně politici – svými chaotickými rozhodnutími. Sleduji to jako rakouský občan mezi svými známými a blízkými. Mimo jiné se v Rakousku objevuje tendence zkracovat sociální příspěvky a v očích některých Rakušanů nesou vinu na poklesu jejich životní úrovně jak uprchlíci, tak i například přistěhovalci z bývalých komunistických států.

iLiteratura: Postoje České republiky se však asi z rakouského pohledu musejí zdát těžko pochopitelné.
Stanislav Struhar: Od států bývalého východního bloku, které žily dlouhá léta v totalitě, bych očekával větší otevřenost, citlivost a větší toleranci vůči tomuto tématu.

iLiteratura: Věděl jste už před odchodem z Československa, že chcete psát, nebo to vzešlo až ze zkušenosti emigrace?
Stanislav Struhar: Já jsem psal už v Československu, v době dospívání, věnoval jsem se poezii, práci s jazykem, tvorbě metafor a obrazů. Když jsem emigroval, část básní jsem si nesl s sebou v ruksaku. V roce 1999 vyšly mé básně poprvé v Rakousku v trilogii Stará zahrada, většinu jsem napsal ještě česky, ale už mezi nimi byly i první pokusy v němčině.
Všechno tedy začalo básněmi. I v okamžiku, kdy jsem byl nucen jazyk změnit, jsem začal nejprve básněmi a až potom jsem přešel k próze. Ovšem zatímco v češtině jsem psal automaticky, práce s cizím jazykem vyžaduje ještě dodatečnou disciplínu. A já se tak naučil s literárním jazykem zacházet více vědomě než s mateřštinou. Proto si troufám tvrdit, že mé německy psané texty jsou propracovanější, čistší, poetičtější.

iLiteratura: Z Československa jste za dost dramatických okolností odešel v roce 1988. Z pohledu učebnic dějepisu to byla doba, kdy už bylo patrné jisté slábnutí totalitního režimu. Co bylo pro vás hlavním důvodem k odchodu?
Stanislav Struhar: Režim už v té době nebyl tak přísný jako dříve, ale určitě bych nepoužil slovo liberální. V tehdejším Gottwaldově jsem neměl pocit, že by mohlo dojít ke změně. Totalita byla natolik zakotvená, že jsem nevěřil v možnost převratu, neboť systém nevytvářelo jen pár politiků, ale i spousta takzvaných obyčejných občanů. Když jsme se například v rámci zlínské undergroundové scény stýkali v různých lokálech nebo na jiných místech, nikdy jsme nevěděli, kdo kolem nás poslouchá a kdo nás nějakým způsobem napadne. Kontroly a šikanování každého z nás, které prováděla tehdejší StB nebo i Veřejná bezpečnost, bývaly pravidelné a často i veřejné. Už v době dospívání jsem si byl jistý, že té v zemi nechci a nemůžu zůstat, toužil jsem po jiném životě, po životě ve svobodě. K emigraci došlo až později. Ale život v Československu byl tenkrát pro mě utrpení.

iLiteratura: Nějaká undergroundová scéna tedy ve Zlíně existovala?
Stanislav Struhar: Rozhodně. Konaly se hudební a i jiné akce. Vždy se ale našli občané, kteří pohotově upozorňovali, že se děje něco „protistátního“, jakmile se někde začali seskupovat lidé.

iLiteratura: Uvažoval jste někdy, že byste se do Československa nebo do České republiky vrátil?
Stanislav Struhar: Ne, o tom jsem zatím nepřemýšlel. Asi před třemi lety jsem měl ve Vídni čtení z knihy Cizinky a došlo k diskusi o mé tvorbě a o mém přechodu k německému jazyku. Uvedl jsem, že dnes už při psaní německy myslím i cítím a v důsledku slábne má čeština. Jedna návštěvnice se zeptala: Kdybyste se vrátil do Zlína a popisoval byste místa svého dětství, své vzpomínky, psal byste pořád německy? A já odpověděl, že ano, a ona mi nevěřila. Uběhl asi rok a já skutečně začal pracovat na novém románu, který se nyní připravuje k vydání. Odehrává ve Vídni a z části ve Zlíně. Celá jedna kapitola je věnovaná tomu, jak protagonistka veze svého vídeňského přítele do Zlína, města, odkud pocházejí její rodiče. Takže jsem město popisoval, jak jej vnímá vídeňský návštěvník, nejen architekturu, ale i místa, kam jsem chodil do školy, kde jsem si hrával… A opravdu – i když jsem se nořil do vzpomínek na důvěrně známá místa a situace, i když jsem psal od srdce, přesto jsem cítil a myslel v němčině.

iLiteratura: Nechystáte se napsat něco čistě autobiografického?
Stanislav Struhar: Vyzývalo mě k tomu několik lidí, ale nemám na to ještě pořád chuť ani sílu. Minulost nebyla v mnoha případech zrovna nejlepší, a vracet se k ní a intenzivně ji znovu prožívat, abych o ní mohl napsat? Pokusil jsem se o to ve zmiňované básnické trilogii, to jsou vlastně jediné mé autobiografické texty.

iLiteratura: Ve vaší bibliografii se objevuje také jeden překlad, a sice básnická sbírka Traude Veranové.
Stanislav Struhar: Traude Veranová je vídeňská spisovatelka, která redakčně upravovala mé básně pro druhé vydání v Rakousku. Její dědeček pocházel ze severních Čech, ona se pokoušela i trochu se naučit česky a moc si přála, aby její básně vyšly v zemi jejích předků. Takže zároveň měla porozumění pro mou situaci, pomáhala mi jako jedna z mála v začátcích s němčinou. Jednoho dne jsem ty její básně objevil, připadaly mi trochu podobné mým a nakonec jsem si troufl alespoň jeden svazek přeložit, i když to byla velmi náročná práce. Stanice Vltava z nich nedávno vytvořila rozhlasový příspěvek, z čehož měla autorka – dnes už jí je přes 80 let – ohromnou radost.

 

© Marie Voslářová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1460x

Inzerce
Inzerce