Gaarder, Jostein: Loutkář

Gaarder, Jostein
Loutkář

recenze beletrie zahraniční

Norský bestselerista přichází po čase opět s knihou pro dospělé čtenáře. Vypráví příběh osamělého člověka, jemuž nezbývá nic jiného než společnost druhých vyhledávat na místech k setkání nejméně vhodných – na pohřbech.

Hlavně nebýt sám
Jostein Gaarder
: Loutkář. Přel. Jarka Vrbová, Plus, Praha, 2017, 248 s.

V záplavě severské krimi to vypadá, že si současná norská literatura prorazila cestu do Evropy až poměrně nedávno, a to především díky detektivu Harry Holemu. Není to ale tak úplně pravda. Nesmíme zapomenout na Josteina Gaardera (nar. 1952) – Nora, kterému se na začátku devadesátých let podařilo téměř nemožné, napsat světový bestseler pro děti o velmi neatraktivním tématu, totiž filozofii. Zprvu svému úspěchu nevěřil ani autor, ani jeho nakladatel, čísla však mluví jasně. Dodnes byl Sofiin svět (1991, česky 1995) přeložen do více než šedesáti jazyků a prodalo se ho přes padesát milionů výtisků. Napínavým příběhem o malé Sofii, v němž jsou jednoduchým jazykem rekapitulovány dějiny světové filozofie, si Gaarder navždy zajistil místo v kánonu světové literatury.

Po tomto průlomu zanechal Gaarder učitelské profese a napsal desítky knih pro dětské i dospělé čtenáře. Autorovy v podstatě ideové romány vždy bojovaly s jistou šablonovitostí postav a příběhu, podřízených myšlenkovému obsahu. Gaarder ale styl nikdy nezměnil, vybudoval si nezměnitelný rukopis, na němž publikum miluje právě osobitou směs dobrodružství a srozumitelně podaného poučení o filozofii, náboženství či ekologii.

A odkud jste se znali?
V Loutkáři (2016, česky 2017) zůstává Jostein Gaarder věrný svému osvědčenému literárnímu receptu, i když filozofii vyměnil za etymologii. Osamělý šedesátník Jakop, jenž vždy bytostně toužil někam patřit, si poněkud nestandardními metodami hledá místo ve společenství ostatních. Jednou z nich je záliba, či spíše obsese, v původu slov, díky níž se Jakop přibližuje indoevropské jazykové rodině, do níž patříme všichni, tedy včetně něj samotného. Podobně svérázně Jakop interpretuje i úmrtní oznámení, v nichž jsou všichni hosté zváni na skleničku vína nebo drobné občerstvení. Všichni znamená všichni, a tak Jakop již od mládí navštěvuje pohřby neznámých lidí, aby alespoň na chvíli pocítil sounáležitost s okolím.

Na smuteční události však nechodí jako amatér, tráví hodiny studiem života a díla zesnulého, případně jeho potomků, jsou-li jejich jména v novinách uvedena. Do obřadní síně přichází s jasnou představou, kdo nebožtík byl a za co bojoval. Pečlivě připraven je také na obligátní otázku, jak dotyčného znal.

Kořeny slov a koruna samoty
V tradiční epistolární struktuře, po níž Gaarder opět sáhl, tkví tentokrát bohužel slabina knihy. Jakop adresuje svou životní zpověď ženě jménem Agnes, jejíž rodina je již několik let shodou okolností součástí jeho vlastního osudu. Působí proto silně kostrbatě, když Jakop sděluje Agnes i to, co sama zná, či dokonce prožila. Nejvíce to skřípe v úvodu, kde autor uvádí na scénu několik členů Agnesiny rodiny. Protože jmen je mnoho a na začátku chybí jejich propojení, vypravěč cítí potřebu osoby opakovaně představovat a upřesňovat, kdo je kdo, což ovšem nemůže nikdo vědět lépe než Agnes. Je škoda, že tak zkušený fabulátor jako Gaarder nevymyslel lepší způsob, jak hrdiny nechat postupně vplout do děje.

Po neučesaném entrée však Gaarder chytne druhý dech, události se rozjíždějí, jeden pohřeb střídá druhý a autor úspěšně vzbuzuje očekávání a napětí, jak se životy Jakopa a Agnes propojí. Loučení s mrtvými nemohou zcela uspokojit Jakopovu potřebu sociálního kontaktu, kterou naštěstí obstarává jeho nejlepší přítel Pelle – nerozlučný společník, skvělý rétor a rovnocenný partner v bohatých diskusích o kořenech a příbuznosti slov. Ne všichni jsou však tolerantní a ochotní přistoupit na fakt, že Pelle není obyčejný smrtelník, jak naznačuje i titul knihy.

Na Loutkáři oceníme především to, že se v něm Gaarder odpoutal od nutkání poučovat. Své portfolio sice obohatil o etymologii, čímž do již trochu monotónního filozofického a náboženského záběru svých děl vpustil nový vítr, v centru jeho pozornosti je ale samo vyprávění. A podobně Jakop je podařeným zpestřením dosavadního rejstříku autorových postav, patří rozhodně mezi ty nejpřesvědčivější. Loutkář přináší poutavé čtení o osamělém a vykořeněném člověku, jehož někdy suverénní, jindy podivínské chování v nás vyvolává rozčilení, soucit i úsměv zároveň. Lidí, kteří touží po blízkosti ostatních, ale postrádají schopnost s nimi navázat přirozený kontakt, stále přibývá a musíme se jim naučit bez předsudků naslouchat. Škoda jen, že Gaarder nemá více důvěry ve čtenáře, který by si jistě zvládl řadu věcí domyslet nebo si na jejich ozřejmění pár stránek počkat.

 

© Barbora Grečnerová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 9 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

70%autor článku   63%čtenáři

zhlédnuto 1015x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce