Sem-Sandberg, Steve: Bouře

Sem-Sandberg, Steve
Bouře

recenze beletrie zahraniční

Příběh lásky, nenávisti, ztracených iluzí, chmurných tajemství a stínů minulosti je inspirovaný Shakespearem i autorovými vzpomínkami z dětství.

Neměl jsem se na ostrov vracet, a přece jsem tady
Steve Sem-Sandberg
: Bouře. Přel. Dagmar Hartlová, Paseka, Praha 2017, 232 s.

Švédský autor s norskými kořeny Steve Sem-Sandberg (nar. 1958) je u nás už poměrně známý díky svým historickým románům Chudí v Lodži (o lodžském ghettu za druhé světové války), Ravensbrück (o Mileně Jesenské) a Vyvolení (o vídeňské klinice, kde nacisté shromažďovali „problematické“ děti), přičemž z první jmenované knihy se stal – možná trochu překvapivě vzhledem k obtížnému tématu i značné délce knihy – i v českém překladu bestseler.

Nakladatelství Paseka pokračuje ve vydávání Sem-Sandbergova díla jeho aktuálním románem Bouře (2016). Ten má s předchozími leccos společného, ale v jednom ohledu se liší: nevychází do takové míry z dokumentů a archiválií, které autor hojně využíval a na nichž stavěl ve starších textech. Místo do zaprášených archivů se Sem-Sandberg tentokrát ponořil do vlastních vzpomínek. Jak totiž vypráví v dostupných rozhovorech pro švédskou a norskou televizi, velkou část dětství strávil na poměrně izolovaném norském ostrůvku, který se v mnoha směrech podobal prostředí líčenému v knize.

Že by se tedy jednalo o text méně chmurný, než na jaké jsme si v jeho případě zvykli? Kdepak. Svět, do kterého se od prvních stránek elegantně graficky zpracovaného svazku noříme, je zachycený lyrickým, intenzivním a podmanivým jazykem, ale tísnivé téma i atmosféra zůstávají. I tentokrát navíc na příběh dopadá stín nacismu.

Vypravěč Andreas se v devadesátých letech 20. století vrací na ostrov, kde po válce vyrůstal se sestrou Minnou. Zemřel totiž jejich společný pěstoun Johannes. Pro Andrease to znamená počátek komplikované cesty za pravdou o vlastních kořenech. Postupně si s námahou skládá střípky informací i svých ne zcela věrohodných vzpomínek, jenže výsledný obrázek – který by nebylo na místě čtenáři prozrazovat – je čím dál temnější. Nejprve jen přibývá dalších a dalších otázek, postupné rozkrývání minulosti ostrova i obou sourozenců je možná až příliš rafinovaně konstruované a sledovat ho vyžaduje od čtenáře dost úsilí.

Naštěstí však text na napínavém příběhu přímo nestojí. Vypravěč se ve vzpomínkách přenáší do různých období nesnadného dětství a mládí, přičemž významnou roli hraje líčení intenzivního vztahu ke komplikované, provokující a nešťastné Minně, kterou je navzdory své bezmoci odhodlaný chránit: „… a všechno zas bude jako dřív, sedneme si s nohama ve vodě a oloupeme si pomeranče a sníme rychlou sváču a budeme si povídat, tedy Minna bude povídat, spřádat nad našimi hlavami přístřeší z další ze svých neuvěřitelných historek, klenutou a barevnými skvrnami posetou střešní krytinu z fantazie, pod niž bych si zalezl a ukryl se a aspoň na chvilinku zapomněl na sebe a na všechno uvnitř, co je zbytečně nápadné nebo zabírá moc místa nebo to bolí.“ Najevo vycházejí mocenské mechanismy v uzavřené komunitě ovládané odtažitým, záhadným majitelem ostrova Kaufmannem. Na tu stále dopadá stín druhé světové války – vedle sebe tu žijí rodiny někdejších kolaborantů s Němci i jejich odpůrci a nenávist a pomstychtivost přetrvávají ve spodních proudech déle, než by se kdo nadál. Přitom je zřejmé, že se autor snažil vykreslit své postavy co nejplastičtěji, ne černobíle, jakkoli světlejších odstínů se ve vší tmavě šedé moc nenajde.

Sám Sem-Sandberg v rozhovorech říká, že mu v knihách nejde ani tak o zachycení konkrétního prostředí, jako spíš o obecnější téma jednání jednotlivců v krajních situacích. Líčit prostředí však dokáže skvěle, ať už jde o důkladně popisovaný mlžný ostrov s jeho lesy, jezery a skalami, nebo o zatuchlý domov stárnoucího a chátrajícího Johannese. Tam, kde se Andreas nechává unášet vzpomínkami, se autorovi navíc daří zajímavě navozovat vnímání dítěte, které si musí obrázek o sobě i o svém okolí utvářet jen z kusých náznaků a polopravd. Zajímavostí textu je přitom naprostá absence dialogů a dynamické přelévání děje mezi různými časovými rovinami.

Vedle vlastních vzpomínek byla Sem-Sandbergovi druhým zdrojem inspirace, na který odkazuje nejen názvem a mottem své knihy Bouře, Shakespearova stejnojmenná romance. Příběh neobsahuje přímé paralely, nabízí se ale srovnání některých motivů – například ztroskotání lodi ve slavném dramatu a pád letadla, ve kterém zřejmě zahynuli Andreasovi rodiče. Shakespearova Miranda se podobně jako Andreas s Minnou táže po svém původu, o němž jí kouzelník Prospero dlouho nechce nic prozradit. Otrok Kaliban má svůj odraz v chromém a potměšilém správci Carstenovi, a tak by se dalo pokračovat. I známý citát „Ze stejné látky jsme, z níž spřádají se sny, a život je jen ostrůvek, co ze všech stran je obklopený spánkem“ se do atmosféry příběhu nepochybně promítl.

Sem-Sandbergova Bouře se dá vnímat jako román o dospívání, o naivním dítěti, které postupně bolestně zjišťuje, do jakého světa se narodilo. Do světa plného destruktivity, temných tajemství a vytěsňovaných pocitů viny, ve kterém není tabu ani incest nebo nebezpečné experimenty na lidech. Přičemž náprava, smíření nebo očištění nejsou na obzoru, jak naznačuje překvapivě drastický závěr, v němž se protagonista pokusí své pracně vypátrané minulosti zbavit.

Sem-Sandbergovo psaní se vyznačuje promyšleným jazykem, který do češtiny skvěle převedla Dagmar Hartlová, a je zkrátka chytré, plné postřehů: „Při těchto rozhovorech, jak tomu policie říkala, jsem seděl otupělý a zároveň ostražitý, jak se to lidem stává, když se přihodí něco neslýchaného a člověk ví, že to bude mít důsledky nejen pro celý jeho budoucí život, ale také pro jeho minulost.“ Jen příběh se možná až trochu moc zamotává, jako by zkoušel čtenářovu pozornost a trpělivost. Pečlivě líčená atmosféra však zůstane dlouho v paměti, a jakkoli se na jejím navození podílí řada motivů často využívaných v „temné severské literatuře“, autora rozhodně nelze obviňovat z klišé.

Rozhovory s autorem o knize
norsky 
švédsky

© Marie Voslářová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 19 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   64%čtenáři

zhlédnuto 2269x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce