Rejfová, Marie: Kdo jinému jámu kopá

Rejfová, Marie
Kdo jinému jámu kopá

recenze krimi

Maloměstská detektivka s amatérkou v roli detektiva navazuje na tradici poklidných českých whodunitek. Zločin kombinuje s romancí a špikuje humorem, zápletka má sice četná slabá místa, ale udržuje si jisté napětí i tajemství.

O všetečné čtyřicítce
Marie Rejfová: Kdo jinému jámu kopá. Mystery Press, Praha, 2017, 272 s.

Zvýšená obliba detektivního žánru už více než deset let stále neklesá, a tak se o něj pokoušejí i tvůrci, kteří se předtím věnovali fantasknějším světům. V případě autorů, jako jsou Štěpán Kopřiva nebo Jiří W. Procházka, to je směřování celkem logické, protože i jejich předchozí knihy měly kriminální prvky. Podobným směrem, byť za úplně jinými čtenáři (respektive čtenářkami) zamířila Marie Rejfová (nar. 1976), jež předtím publikovala dvě fantasy romance pro mládež Čarověník a Sestra smrt.

Detektivka Kdo jinému jámu kopá, kterou ve sličném provedení s ilustracemi Daniela Špačka (jeho obálka z obvyklé produkce českých nakladatelů výrazně vyčnívá a trojbarvou i hravým stylem upomíná na přebaly odeonských detektivek z počátku sedmdesátých let od Adolfa Borna) vydalo malé nakladatelství Mystery Press, ostatně také prvky romance obsahuje. Hlavní hrdinkou je čtyřicetiletá Josefína Divíšková, malířka vydělávající si jako učitelka, která se po rozvodu usadila u rodiny své sestry ve fiktivním maloměstě Brod nedaleko od Prahy. Z jejího pohledu sledujeme celý případ vraždy kolegyně na výletě v brdských lesích, přičemž stejně důležité jako pátrání po vrahovi je Josefínino váhání mezi dvěma potenciálními nápadníky, manželem zavražděné a ženatým policejním komisařem, s nímž už se zapletla dříve (v povídce Kdo má pod čepicí, kterou Mystery Press nabízí jako bonusovou e-knihu). To je zdrojem vděčného špičkování zejména s komisařem Tvrdíkem, jakkoliv občas autorka dosti svévolně vyhrocuje jejich dialogy a vhání je do krkolomných situací.

Kdo jinému jámu kopá je oním druhem oddechové detektivky, která pracuje s nadsázkou a vědomím, že je to jen taková neškodná literární hra. Trendy kriminálního žánru jdou sice úplně jinam, ale i tento druh románů má svůj smysl a místo, má-li autor alespoň jistou míru vypravěčského talentu. To u Rejfové spíše platí: umí napsat vyhraněné a živé postavy, umí je zamotat do spleti postupně se vyjasňujících skrytých vazeb. Navíc, jak to v dobrých detektivkách bývá, komplikuje celý případ zločinem jiným, respektive malou místní zločineckou bandou, která protagonistku ohrožuje.

Zároveň ale Rejfová nastraží na svou hrdinku příliš mnoho nepravděpodobných náhod: neustále je někým pronásledována či rovnou napadána, vrcholem je, když při nesmyslném útěku lesem spadne do staré štoly, což je zkušenost, která se jí – ejhle – v závěru hodí. Také vrah působí jako superman přinejmenším v tom, co všechno stihne utajeně obstarat a přitom se ještě dokáže před všemi mistrně přetvařovat, když už pomineme dosti chabou motivaci ne jen k jednomu, ale hned několika zločinům. Ale znovu: jsme zde na půdě detektivky, která je vymyšlená od stolu pro čtení k vodě, a v téhle oblasti se podobných papírových padouchů objevují zástupy. Pro odhalení pachatele použila autorka docela zajímavý nápad, ale další logické nesrovnalosti se jí kupí ve finále. Je sympatické, že má vše poměrně pečlivě připravené, zároveň však nikde čtenář nepocítí onen aha! efekt, kdy mu do sebe vše zaklapne. Ale je docela dobře možné, že je jen otázkou času, kdy se Rejfová v řemesle zdokonalí. Největší záhadou mimochodem zůstává název knihy, vtipně ilustrovaný Špačkem na obálce: čtenář marně pátrá po tom, kdo komu v příběhu kopal pomyslnou jámu ze známého přísloví, aby do ní pak sám spadl. V okolí Brodu sice najdeme staré štoly, ale už dávno vykopané…

Je zvláštní, že v době, kdy autorčiny vrstevnice hltají krvavé, depresivní a převážně překombinované skandinávské kriminálky, se Rejfová rozhodla napsat detektivku mírnou, domáckou, u které jednoho napadne spíše přirovnání ke komediální (a muzikálové) filmové detektivce Drahé tety a já. Ne že by u nás detektivky podobného druhu nevycházely – nakladatelství MOBA jich v posledních letech vyprodukovalo desítky –, jen se jeden zdráhá úplně uvěřit tomu, že Marie Rejfová chce psát pro čtenáře pohodlné, nenáročné, ba trochu naivní.

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.