Reiersgård, Marit

Reiersgård, Marit

rozhovor krimi

Rozhovor s norskou detektivkářkou o tom, jak začala psát, o „chudokrevných detektivkách“ a o tom, proč se lidé ve společnosti blahobytu rádi bojí.

Detektivka je ten nejtěžší žánr

Marit Reiersgårdová přijela na letošní pražský Svět knihy představit knihu Závěje, první díl série detektivních románů mapujících život v norském městečku Lier. V Norsku je tato spisovatelka známá i knihami pro děti a mládež, jejím posledním vydaným dílem je kniha Knokkelsamleren (Sběratel kostí), která pojednává o strachu a je určená dospívajícím. Reiersgårdová se řadí mezi méně známé autory a pro české čtenáře ji objevila a její detektivky překládá Kateřina Krištůfková. Jako zároveň zručná výtvarnice autorka umocnila propagaci knihy tím, že po celou dobu své návštěvy nosila náušnice a přívěsek s miniaturní obálkou českého vydání. V Norsku například uvedla třetí díl své detektivní řady na trh v papírových šatech vlastnoručně ušitých z okopírovaných stránek knihy.

iLiteratura: Vítejte v České republice. Jste tady poprvé?
Marit Reiersgårdová: Děkuji. Ne, už jsem tu byla před několika lety jako turistka. Pamatuju si, že jsem vešla do knihkupectví a uviděla dlouhé řady knih Joa Nesbøho a pomyslela si: v těchto policích budou jednou stát moje knížky. Včera jsem zašla do knihkupectví znovu a našla je tam. Byl to moc pěkný zážitek. Je milé být překládaná do češtiny. Je to pro mě svátek.

iLiteratura: V Česku jste známá jako autorka kriminálního románu Závěje, na podzim vyjde Boží prst a snad se dočkáme i vydání třetího dílu Paradisbakken, který zatím nemá český název. Nicméně debutovala jste knihou pro děti…
Marit Reiersgårdová: Ano, v roce 2007 jsem vydala sbírku povídek pro dospívající, obsahuje příběhy dětí z jedné třídy a dohromady vlastně tvoří román. Pak jsem napsala knihu pro menší děti, pojednávající o šikaně. Hlavní postavou je dívka, kterou nepozvou na oslavu narozenin a všelijak ji odstrkují. Zajímají mě lidé, kteří se ocitnou mimo společnost. Chtěla bych, aby i oni získali mým prostřednictvím hlas. Dětí se to týká také. Je důležité, aby je bylo slyšet.
Závěje jsem psala několik let, souběžně s knihami pro děti, trvalo však šest let, než se mi podařilo je v Norsku vydat. Nakladatelství mě opakovaně odmítala a já už jsem to mnohokrát chtěla vzdát. Dnes jsem ráda, že první verzi nevydali, protože jak jsem knihu přepisovala, byla čím dál lepší. Když ji konečně přijali, věděla jsem, že na svůj výtvor můžu být hrdá.

iLiteratura: Proč jste se rozhodla psát detektivky?
Marit Reiersgårdová: Moc ráda je čtu. Zrovna teď ovšem ne, protože se musím soustředit na vlastní psaní a při čtení si často závistivě říkám: Proč mě tohle nenapadlo? Existuje spousta dobrých spisovatelů, kteří vytvářejí geniální zápletky. Snažím se držet krok s tím, co vychází, ale zároveň se tomu musím vyhýbat, abych nemíchala věci dohromady. Mám ten žánr ráda, a když jsem začala psát, považovala jsem ho za krajní výzvu. Detektivka je to nejtěžší, do čeho se můžete pustit.

iLiteratura: Proč myslíte?
Marit Reiersgårdová: Dnes se od detektivek požaduje vysoká literární úroveň, dobře vypracované postavy i zápletka. Toho jsem si byla vědomá. Když jsem začala psát Závěje, chtěla jsem především vyprávět příběh jedné z postav, Janni. Detektivka se z toho stala až později, když mi došlo, že musím všechna vlákna dobře splést dohromady. Bylo to těžké, ale já mám takové skládačky ráda. Detektivka jako žánr se navíc nesmírně hodí k pojednávání společenských i obecně lidských problémů, temných lidských stránek – a ty mě zajímají především.

iLiteratura: V Česku zásluhou vašich kolegů převažuje vnímání severské detektivky jako něčeho temného, pochmurného, ale také dost krvavého. Když mi studenti říkají, že nechtějí číst krváky, tak jim radím, aby si přečetli vaši knihu…
Marit Reiersgårdová: To máte pravdu. Když stojíte o krev, akci a hrůzyplné metody vraždění, čtěte Joa Nesbøho, ne moje knihy. Pokud se vám tohle ale nelíbí, existují, jak jim říkám, chudokrevné detektivky. Já nepotřebuju vražedné metody dál vyšperkovávat. Nezajímá mě, jak někdo páchá vraždu, ale proč. Zajímají mě obyčejní lidé, situace, které se mohou přihodit komukoli, mně i vám.

iLiteratura: S tím souvisí i fakt, že k vraždám ve vašich knihách dochází nechtěně nebo v afektu, pachatelé nemají v plánu vraždit, což činí vaše knihy uvěřitelnými…
Marit Reiersgårdová: Myslím, že akt vraždy v nás vězí hluboko. Je to ten nejextrémnější zločin a většina lidí nechce spáchat vraždu. Každý se ale může ocitnout v situaci, kdy je pod tlakem a k něčemu takovému dojde. Proto považuju za napínavé psát detektivky o obyčejných lidech, o tom, co se musí stát, aby člověk spáchal vraždu.

iLiteratura: Studovala jste psychologii?
Marit Reiersgårdová: Ne, nemám žádné vyšší vzdělání, ale hodně jsem o psychologii četla, a kdybych si teď znovu vybírala nějaký obor, vybrala bych si právě ji. Nicméně jsem původním povoláním aranžérka.

iLiteratura: Aranžérka? Tohle téma jste přece využila v Paradisbakken…
Marit Reiersgårdová: Ano. Nejsem novinářka, takže nepíšu novinářské detektivky, ani policistka, takže když vyprávím o policistech, musím se toho o policejní práci spoustu naučit, nejsem advokátka, takže nepíšu ani detektivky z právnického prostředí, ale přišla jsem na to, že ještě nikdo nenapsal aranžérskou detektivku, to je takříkajíc volná nika, tak jsem rozhodla ji obsadit.

iLiteratura: Hlavními postavami vašich tří detektivních románů je dvojice vyšetřovatelů Bitte a Verner. Musíte mít nějaké ponětí o tom, jak jejich práce vypadá. Jak tedy čistě technicky vypadá váš tvůrčí proces?
Marit Reiersgårdová: Nerada provádím výzkum a není mi příjemné žádat o pomoc druhé, ale v tomto případě to jinak nešlo. Abych dosáhla věrohodnosti, musela jsem se dozvědět, jak práce policistů vypadá. Přečetla jsem poměrně dost povinné literatury pro policejní akademii, studovala jsem psychologii svědků a navštívila řadu policejních stanic. Když píšu o policejní stanici v Drammen, to místo znám. Ale část je autorská licence, moji vyšetřovatelé nepracují přesně jako skuteční policisté. Nicméně mám pomocníky, kteří hlídají, aby se Verner a Bitte nepouštěli do příliš kreativních policejních metod.

iLiteratura: Co je pro vás při psaní výchozím bodem? Je prvotní postava, nebo zápletka?
Marit Reiersgårdová: Vždycky začínám postavou. Nepovažuju se moc za šikovnou, co se týče vymýšlení zápletek. Je to únavné a nudné, ale vím, že jako autorka detektivek musím mít zápletku. Začínám s jedním člověkem a říkám si: s ním nebo s ní bych se ráda blíže seznámila. Takhle jsem si představila i Janni, učitelku z románu Závěje. Pak začínám vymýšlet děj, představuji si, čemu bych postavy mohla vystavit. Musí něco zakusit. Pak si promyslím konec, musím mít alespoň přibližnou představu, jak to skončí. A nakonec plním osu dějem, zápletka vzniká během psaní.

iLiteratura: Kde jste vzala inspiraci ke zmiňovaným postavám kriminalistů Vernera a Bitte? Podobnou dvojici vyšetřovatelů jsem nikde neviděla. Panuje mezi nimi velmi specifické napětí, fyzický i psychický kontrast, a celek je hodně zábavný…
Marit Reiersgårdová: Než jsem začala psát, přečetla jsem opravdu hodně detektivní literatury. Došlo mi, že valná většina typů už je obsazená. Vyšetřovatel alkoholik, i zasloužilý, vyžilý typ policisty a tak dále. Verner měl být jiný, prakticky abstinent – to byla moje první představa. Měl to být obyčejný člověk, na rozdíl od drsných mužných typů, které vídáte v televizi. Jeho protějšek se zase měl lišit od superštíhlých, krásných a důvtipných vyšetřovatelek, ty jsou příliš dokonalé. Chtěla jsem vytvořit ženu, která poctivě pracuje, má trochu problémy s nadváhou, miluje dorty a bojuje se svým sebevědomím, protože pracuje v mužském prostředí a nepřipadá si dost dobrá. Ten pocit zakouším i sama, protože alespoň v Norsku není tolik detektivkářek. Bitte ale měla být svým způsobem atraktivní. Je hezká, vtipná a pilná, třebaže zcela nenaplňuje ženský ideál, který nám prezentují média.

iLiteratura: Zato je velice lidská…
Marit Reiersgårdová: To doufám, tak jsem to chtěla. I Verner měl být netuctový typ hrdiny. Trápí se například tím, že je malý a hubený, ale považuje se za čestného a spořádaného člověka, nenávidí lež, i když se ukáže, že i on lhal… Je lidský, má své chyby. Navíc má jako koníčka pletení, to čtenáře v Norsku hodně zaujalo.

iLiteratura: Proč zrovna pletení?
Marit Reiersgårdová: Řekla jsem si, že Verner musí mít nějakého koníčka. Jenže on nepije ani neposiluje, měl by třeba chodit na ryby? To je ale typicky mužská záležitost. Co je typicky ženský koníček? Jasně, pletení. V Norsku teď pletou i muži, takže Verner není úplně nenormální. Používá pletení jako formu meditace, při níž přemýšlí nad svými případy a může takříkajíc sledovat jedno jediné vlákno, aniž by se zaplétal do ostatních. Pak jsem mu přidělila dlouhé vlasy, aby jeho odlišnost byla ještě viditelnější. Je femininní a Bitte zase trochu maskulinní. Jsou to protiklady.

iLiteratura: Tendence současných detektivních románů spočívá v bližším zkoumání nitra vyšetřovatelů, případně i jejich soukromého života. Vy se však zaměřujete na oběti, respektive pozůstalé. V Závějích detailně popisujete Solveig a pak také Janni, jejíž hledání identity je patrně hlavním tématem románu. Nakolik je z vašeho pohledu ospravedlnitelné zatahovat do děje postavy vyšetřovatelů?
Marit Reiersgårdová: Měla by v tom být rovnováha. Ráda nahlížím lidem do hlavy, do nitra, jsem zvědavá, ale redaktoři v nakladatelství mi neustále kladou na srdce, že v centru je děj, zločin. Hybnou sílu knihy představuje vyšetřovaná záhada. Mým záměrem je, aby čtenář pochopil, co každá z postav cítí. Proto se snažím psát z různých úhlů pohledu: oběti, pozůstalých, vyšetřovatelů i pachatele. Chci se jim dostat pod kůži, abyste až budete číst o tom, že se Solveig ztratilo dítě, měli pocit, že se ztratilo i vám. To střídání úhlů může být matoucí, ale pokouším se psát co nejjasněji a zároveň se co nejvíce přiblížit postavě, jejíž stanovisko zaujímám.

iLiteratura: Skandinávské státy jsou v očích Středoevropanů krásné a bezpečné země, kde člověk jen zřídka uvidí policistu na ulici, ale v literatuře se dočítáme o brutálních vraždách. Odpovídá to, o čem píšete, realitě?
Marit Reiersgårdová: I v Norsku dochází k vraždám, ačkoli jsme pokojná a bezpečná země. Máme ale i onu strašlivou zkušenost z 25. července 2011, kdy došlo k masovému vraždění. Mnoho Norů to šokovalo, protože měli pocit, že žijí na jakémsi izolovaném ostrově, kde je bezpečno. Současně v Norsku vzniká tolik detektivek možná právě proto, že se máme dobře. Potřebujeme vzrušení, když je náš každodenní život tak spokojený. To je jen moje teorie.

iLiteratura: Tomu nasvědčuje i kontrast, který je ve vašich knihách patrný – popisujete malé klidné místo, mimochodem to, kde sama žijete, ale najednou tam dojde k něčemu krutému, jako je vražda, případně zmizení dítěte. To je dost děsivé…
Marit Reiersgårdová: Píšu o městě, kde žiju, protože jsem líná zkoumat jiná místa. Je to malé společenství, které je na první pohled bezpečné, všichni zdánlivě znají všechny. Na podobných komunitách mě fascinuje, že když člověk drží něco v tajnosti, může dojít k excesu. Kdo spáchá zločin, už se do tak malého společenství nikdy nemůže vrátit. Je děsivé, že lidé, které znáte, mohou mít na svědomí strašlivý skutek. Jako spisovatelka si ráda hraju s tím, že každý má nějaké tajemství a některá přímo souvisejí se zločinem.

iLiteratura: Bude vaše série pokračovat?
Marit Reiersgårdová: Zatím vyšly tři knihy, za čtvrtou jsem udělala tečku den před odjezdem do Prahy. Ještě nevím, jestli vyjde, to musejí posoudit redaktoři.

iLiteratura: O čem pojednává vaše poslední kniha pro mládež Sběratel kostí?
Marit Reiersgårdová: Inklinuje trochu k fantasy. Odehrává se ve světě představ. Opět mě zajímají lidské pocity a chci, aby ti, co stojí na okraji, byli vyslyšeni. Aby děti věděly, že mohou prožívat celé spektrum pocitů. A zvlášť kluci. V naší společnosti je příliš velký tlak na to, abychom zažívali štěstí, nazývám to šťastným peklem, protože všude – na sociálních sítích zejména – se zdůrazňuje úspěch. Jenže tak skutečnost nevypadá. Chtěla bych, aby si dospívající přečetli mou knihu a nejen se u ní bavili a prožívali napětí, ale také pochopili, že smějí být smutní, naštvaní, žárliví, že smějí zažívat i negativní pocity. I ty jsou součástí člověka. Proto ráda píšu i knihy pro děti, využiju v nich víc fantazie než v detektivkách. Zrovna jsem dopsala čtvrtou detektivku, a už se zabývám myšlenkami na další knihu opět pro děti. Moje myšlenky totiž nikdy nemají klid.

 

© Daniela Mrázová
foto © Gyldendal, Rolf M. Aagaard

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1959x

Inzerce