Sorokin, Vladimir: Manaraga

Sorokin, Vladimir
Manaraga

recenze beletrie zahraniční

Sorokin ve své poslední próze načrtává možný osud knih i literatury jako takové. Děj novely se odehrává v blízké budoucnosti, kdy lidé propadli zvláštní vášni – namísto čtení začali literaturu vstřebávat v pokrmech připravených na plamenu z hořících románů, jejichž stránkami pod roštem listuje obratný kuchař.

Nedopečené vepřové na Švejkovi
Vladimir Sorokin
: Manaraga. Corpus, Moskva, 2017, 256 s.

„Můj vztah ke knize je staromódní. Mám rád její váhu, hrubé stránky i vůni. Na knížku můžete vylít kávu, nebo dokonce postavit horkou konvici, můžete ji propálit cigaretou. Mlčí, nepotřebuje elektřinu. Nic nepotřebuje. Chcete-li, přečtěte si ji, nechcete, můžete ji položit na poličku nebo ji vyhodit do smetí. Můžete ji polít slzami, vínem, krví, spermatem. To všechno na ní zůstane jako vzpomínka na čtenáře. Můžete do ní vložit květinu. Když jsem byl ve Standfordu, četl jsem si v tamní knihovně deníky ruských důstojníků, kteří opustili Rusko hned po občanské válce. Deník jednoho končil ve chvíli, kdy v Oděse nastupoval na loď. A na poslední stránce byla větvička akátu. A co může iPad? Slzy nebo krev z něj stečou, nic po nich nezůstane.“ Tak odpověděl Vladimir Sorokin v létě 2016 Galině Juzefovičové v rozhovoru pro literární číslo časopisu Esquire. A tři čtvrtě roku nato vydal novelu, v níž se knihy s neskrývaným požitkem pálí.

Poslední Sorokinova próza Manaraga (2017) se odehrává v blízké budoucnosti, již autor důsledně konstruuje ve svých textech počínaje Dnem opričníka (Děň opričnika, 2006, česky 2009). Vypadá to, že se v ní už celkem příjemně zabydlel – a hrozivě varovnou antiutopii střídá ne-li hned lákavá, pak aspoň celkem přijatelná podoba světa plného hologramů, „chytrých blech“ a dalších vymožeností, které člověku po všemožných otřesech a islámských revolucích pomáhají žít pohodlně a v bezpečí. V předchozím románu Telurie (Těllurija, 2013, česky 2014) Sorokin ten nový svět popsal následovně: „Jen se podívejte na náš eurasijský kontinent: po krachu ideologických, geopolitických a technologických utopií se konečně ponořil do požehnaně osvíceného středověku. Svět konečně znovu dostal lidské dimenze. Národy objevily samy sebe. Člověk přestal být sumou technologií. Masová výroba zachází na úbytě. (...) Lidé znovu porozuměli smyslu věcí, začali jíst zdravou potravu...“ (s. 183). A právě významu věcí, který spočívá v jejich jedinečnosti, a potravě, byť ne nutně zdravé, je věnována Manaraga. V čase je oproti Telurii posunuta ještě o trochu dál, kamsi do 40. let 21. století, která pro svůj relativní poválečný klid a dostatek připomínají 60. léta minulého století, dobu autorova vlastního dětství. V Manaraze se otevírá nová epocha, která s sebou přinesla konec šest století trvající epochy Gutenbergovy (jediné, co se nepřestává tisknout, jsou kupodivu peníze). Aby knihy nezabíraly místo v bytech, devadesát procent jich skončilo ve sběru či na smetišti a zbylých deset se uchovává v muzeích a veřejných knihovnách. Lidé, kteří se zánikem knihtisku patrně přestali literaturu vůbec číst, propadli zvláštní vášni – začali ji vstřebávat v pokrmech připravených na plamenu z hořících románů, jejichž stránkami pod roštem listuje obratný kuchař. Nakolik tak skutečně pronikají do smyslu samotného textu, Sorokin ponechává stranou. Jako první vzplály Joyceovy Plačky nad Finneganem – o steak ugrilovaný na nich se podělila čtveřice Britů, kteří tak analogicky s nevázaným rock’n’rollem založili tradici book’n’grillu. Nová móda, dovolující zapomenout na nedávnou válku, však knihu záhy proměnila v ohrožený druh, zanesený do Červené knihy, a grilování na ní (to novodobé čtení) i pojídání takto připravených pokrmů, nemluvě už o shánění knih na zátop (dříví, polen), ve zločin.

Manaraga je vyprávění jednoho takového šéfkuchaře, třiatřicetiletého Gézy Jasnodvorského, mistra zapovězeného book’n’grillu, který se specializuje na grilování na ruské klasice (kromě ní toho ze starého, tak rozpínavého „ruského světa“ v tom novém příliš nezbylo). Během jednoho měsíce zachyceného v knize (od 13. března do 12. dubna) Géza před zraky čtenářů pro klienty z nejrůznějších končin připraví steak z mramorového hovězího na Výrostkovi F. M. Dostojevského, mladé kalamáry na povídkách Michaila Zoščenka, steak z ďasa mořského na Čevenguru Andreje Platonova, jehněčí hřbet na Oblomovovi Ivana Gončarova, plněný kuřecí krk na Oděských povídkách Isaaka Babela, candáta na Mistrovi a Markétce Michaila Bulgakova nebo ovoce v cukru na Kokainu M. Agejeva. Každé Gézovo grilování je letmá sonda do rázovité a syté, ba přejedené společnosti naší budoucnosti, drobná soběstačná povídka napsaná s ironickým odstupem, s citem pro napětí i vybroušeným smyslem pro humor. Čtenář tak například nahlédne do života rodiny napodobující Lva Tolstého a jeho blízké, seznámí se s transylvánským mafiánem, s ortodoxní židovskou rodinou, která se plaví na katamaránu uprostřed oceánu, s operními pěvci, filmovým štábem či zoomorfem, který jako by na stránky Manaragy přikočoval rovnou z Telurie.

Gézovo hladce probíhající grilovací turné přeruší nečekaně svolaný slet všech šéfkuchařů. Kuchyně, která zastřešuje mistry book’n’grillu i jejich nelegální byznys, založený na jedinečnosti spalovaných knih, se ocitla v ohrožení. Na trhu se totiž objevil „molekulární produkt“, několik stovek identických kopií (včetně skvrn od čaje, ohnutých stránek, poznámek tužkou) jednoho z exemplářů prvního anglického vydání Ady – rozsáhlé intelektuální hříčky Vladimira Nabokova, napsané v žánru alternativních dějin, románu o podstatě času a zapovězené lásce, románu, který je podle Sorokina skvělý mimo jiné tím, že jej lze začít číst na libovolné stránce. Kuchyně Gézu pověří, aby zachránil její výlučné postavení a zničil molekulární tiskárnu ukrytou na severním Uralu, v hoře se sedmi vrcholky, jež dala jméno Sorokinově próze – Manaraga. Milion totožných vydání Ady tam nenatiskl žádný dobrodruh a grafoman prahnoucí po rychlých penězích za zmnožený „neopakovatelný“ produkt, ale člen Kuchyně. Pasoval se na jejího reformátora. Chce ji vyvést z podzemí a tajný rozmar několika málo jednotlivců proměnit v masovou záležitost zbavenou nejen výjimečnosti, ale také možného risku. Jako by tu Sorokin realizoval svou představu o záchraně knihy, již nastínil v úvodu ke zmiňovanému literárnímu číslu časopisu Esquire: „Nedávno jsem v jedné velké prodejně obuvi viděl boty stylizované jako výrobek z dob před masovou výrobou: hrbolatá kůže, hrubý podpatek, podrážka s měděnými hlavičkami ‚hřebíků‘, které tam samozřejmě nebyly. Byl to masový výrobek, který se tvářil jako rukodělný. Ty boty jako by hlásaly: ‚Lidstvo je unavené ze stejných věcí. Není na čase vrátit se ke kusovým výrobkům?‘ Papírová kniha stále víc ustupuje elektronické, rozhovory, že se knihy co nevidět přestanou tisknout, jsou už ohrané, náklady klesají. (...) Každá kniha musí vypadat jako by ji vytiskli ručně, z olověných a ručně vysázených štočků na ručním papíře. Vazba musí nést stopy pečlivé a rozvážné práce. Kniha musí vonět jako originální a neopakovatelná věc. Jakmile se jí stane, opevní se takovou hrází, že bude pro digitální svět nepřekonatelná.“ Géza se té falešné unikátnosti vzpírá. Zda však nakonec zamezí zmasovění zábavy vyhrazené doposud jen odvážným marginálům, je vzhledem k budoucnosti tištěné knihy celkem nepodstatné – tak či tak v Manaraze skončí v plamenech.

Sorokinova novela však nepojednává jen o smutném osudu klasické knihy, ale také o neblahém osudu dosavadního literárního kánonu a neméně i těch, kdo mají privilegium jej formovat. Na vrcholu toho Sorokinova stojí právě Ada, kterou v budoucnosti díky zlidovělé Kuchyni mají šanci „vstřebat“ i široké masy. V Rusku, kde psané slovo vždy hrálo ústřední roli, patří těm, kdo literární kánon utvářejí, zároveň také moc. V dnešním Rusku však bohužel sotva patří Sorokinovi a jiným zapadnikům z ruské inteligence, v jejichž kánonu po Adě, tak jako v Manaraze, následuje Don Quijote, Odysseus a Gargantua a Pantagruel.

Manaraga není o problému s kopírkou; Manaraga je o společnosti, v níž dochází k výměně elit,“ napsal v této souvislosti literární kritik Lev Danilkin v recenzi na stránkách Afiša Daily. Sorokina s jeho kánonem intelektuálně náročné literatury, která masově může být spotřebovávána nanejvýš jako palivo v grilu, podle Danilkina vystřídal „nový realismus“ v čele se Zacharem Prilepinem, nedávným donbaským politrukem. Sorokinův hrdina na všech těch sovětských i postsovětských realistických, ba přímo socrealistických ságách odmítá byť jen grilovat. Paradoxně díky tomu však tato druhořadá literatura zůstane ležet v muzeích ušetřena ohně. Pouze ji si bude možné jednou přečíst v původním slova smyslu, bude-li tento smysl vůbec ještě existovat. Literární texty sice v postgutenbergovské epoše nepřestávají vznikat, nicméně potřeba psát, vypsat se například z válečných traumat, jak to dělají autoři „současné literatury“ času Manaragy, je daleko větší než potřeba cokoli číst. Vždyť i sám Géza, který ke knihám přistupuje s láskou, mluví o nich jako o divokých a vrtošivých koních a hrdě prohlašuje, že tvoří celý svět, přizná: „Mám rád ruskou klasiku, i když jsem žádný ruský román nepřečetl ani do půlky“ (s. 10). Sorokinova útlá próza tudíž není jen smutná balada o knize jako unikátní věci, která si nese vzpomínku na své čtenáře, je to v neposlední řadě také naléhavý výkřik předjímající osud literatury jako takové, bez ohledu na její nosič. Zdá se, že v tom obrovském množství textů, které vznikají ve virtuálním prostoru, kde se každý cítí být spisovatelem, se pomalu ztrácejí ti, co by měli potřebu číst a po nichž by na knihách mohly zůstat nějaké hmatatelné stopy.

 

© Alena Machoninová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasoval 1 čtenář.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

40%čtenáři

zhlédnuto 1054x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce