Küng, Hans: Žena v dějinách křesťanství

Küng, Hans
Žena v dějinách křesťanství

recenze náboženství

Jedna z nejprogresivnějších prací o postavení ženy v katolické církvi. Obsahuje teologické úvahy o proměně vztahu k ženám napříč staletími, nechybí ani kritika současného stavu a formulace konkrétních reformních cílů.

Nejsem o nic méně než ty
Hans Küng
: Žena v dějinách křesťanství. Přel. Petra Švecová, Vyšehrad, Praha, 2017, 136 s.

„Pro většinu světových náboženství znamená žena problém,“ píše v knize Žena v dějinách křesťanství švýcarský teolog, religionista a enfant terrible katolické církve Hans Küng (nar. 1928). Autorovy ryze odborné i popularizační práce, od těch drobných po velké monografie, působí vždy pozdvižení. Menší v zemích demokratické tradice, která ovlivňuje i vnitřní církevní provoz, větší tam, kde se klade důraz na konzervativní pojetí politiky, kultury a institucionálně orientovaného náboženství. Je více než pravděpodobné, že za pár desítek let budou Küngovy úvahy patřit mezi stěžejní, formující texty, na jejichž základě došlo k signifikantním společenským změnám, zvláště pak k hlubšímu chápání lidské svobody a spravedlnosti.

Český čtenář se mohl s Küngem setkat již u jeho zřejmě nejintimnější knihy V co věřím (Vyšehrad, 2012, přel. Karla Korteová) nebo u prací Světový étos pro politiku a hospodářství (Vyšehrad, 2000, přel. Karel Floss a Břetislav Horyna) či Židovství (Barrister & Principal, 2016, přel. Daniela Blahutková, Vladimír Petkevič a Dagmar Pohunková). Publikace o postavení ženy v církvi, od jejích počátků přes středověk, reformaci až po současnost, vyšla v německém jazykovém prostředí již v roce 2001. Také proto, že Küngův spisovatelský styl je od prvních let jeho psaní svěží a srozumitelný i pro čtenáře mimo teologickou a církevní obec, patří jeho kniha o ženě k těm, které lze i díky menšímu rozsahu přečíst za jeden večer. Není zde potřeba být do hloubky obeznámen s moderními závěry biblických věd, etiky ani s hlavními tezemi křesťanské antropologie. Jde totiž o téma, jež nějakým způsobem promýšlí a žije každý, a to jak na úrovni profánní, tak náboženské. Pět kapitol (Žena v počátcích křesťanství, Žena v rané církvi, Žena ve středověké církvi, Žena v období reformace, Žena v moderně a postmoderně), které jsou rozděleny od šesti do dvanácti podkapitol, čítá dohromady necelých sto dvacet stran; poznámky, umístěné na konci knihy, se týkají citovaných autorů a biblických odkazů. Překlad Petry Švecové je citlivý a respektuje zvláštnosti Küngova jazyka. Úvodní ilustrace Stanislava Kolíbala je pak ideální pobídkou k meditaci nad tématem a vede k soustředění.

Jako ženu a muže je stvořil
Základní autorova teze, na níž staví svoje uvažování, spočívá v křesťanském ohledu na ontologickou rovnost muže a ženy před Bohem a v Bohu. Nic na tom nemění ani známý příběh z knihy Genesis o člověku. Ten je charakteristický bytostným prolnutím ženského a mužského světa a zároveň je vstřícný k jejich přirozeným rozdílům. Küng připomíná, že daleko větší kontroverze ohledně žen a mužů najdeme například v orientální a antické tradici než v židovské a křesťanské teologii. Ostatně protiemancipační snahy se objevují i v postmoderní společnosti, která se z mnoha důvodů zdráhá identifikovat s jakýmkoli náboženským nebo filozofickým směrem. Toho si je Küng dobře vědom, a tak mu nic nebrání, aby zároveň ocenil ty osobnosti dějin církve, muže i ženy, duchovní i laiky, které pomohly v rehabilitaci ženy jako bytosti rovné muži, jako božího dítěte. Symbolem se v tomto ohledu stalo takzvané povýšení ženy na oltář. Šlo o jedinečný, v dějinách pozvolna rozprostřený krok, v němž se začalo dostávat, na rozdíl od křesťanství první generace, pozornosti Boží matce, Panně Marii a křesťanským světicím. Objevil se a fixoval kult mučedníků a mučednic, stejně jako představitelek různých řeholních řádů, mystiček a vizionářek. V novodobých dějinách tu vedle sebe najdeme prostou pasačku ovcí Bernadetu Soubirous a elitní křesťanskou intelektuálku Editu Steinovou.

I přes nezpochybnitelné úspěchy na poli zrovnoprávnění jsou dosud někdy ženy v tom „nejlepším případě“ označovány jako slabší pohlaví, jemuž nepřísluší se účastnit různých obřadů a rituálů, a to jak těch náboženských, tak rituálů posunutých, jejichž obsah již nemá s vírou, tradicí a církvemi nic společného. A tak například v liturgii katolické církve hrají ženy jen okrajovou, doplňkovou roli: nejsou vysvěcovány na kněze, nenáleží jim žádný církevní úřad, při oltáři obvykle nepřisluhují, nemohou kázat a spolurozhodovat o směřování církve na globální ani místní úrovni. S výjimkami však mohou vyučovat, věnovat se charitní práci a samy rozhodovat o svých životních plánech. Sám Küng prošel od doby svého teologického vystoupení mnoha údobími společenského (i vlastního) pohledu na ženu. V době jeho studií bylo téměř nemyslitelné, aby ženy studovaly teologii, vyučovaly nebo se – jako oficiální zástupkyně katolické církve – účastnily tehdy již rozvinutého ekumenického dialogu a mezicírkevních shromáždění. „Přiznávám,“ píše Küng, „že přede mnou samým se problematika postavení žen v církvi otevřela až při Druhém vatikánském koncilu, kterého jsem se účastnil jako teologický expert. Revoluční rok 1968 znamenal velký impuls i pro ženské hnutí v církvi.“ Připomeňme, že tehdy bylo jednomu z nejprogresivnějších teologů čtyřicet let! Jak se asi na ženy dívali jeho konzervativní kolegové? Autor právoplatně pokládá sobě i ostatním otázku, jak moc pracujeme na kvalitativním zlepšení institucionálního i osobního vztahu k ženám. Jeho tázání je sice bolestné, ale nelze se mu vyhnout.

Poraženy
Küng si vybírá pro své uvažování pozitivní biblické motivy, aby ukázal, že mezi Bohem-Ježíšem a ženami (a nemá na mysli pouze jeho matku) panovalo přátelství a vztah v jistém ohledu až intimní. Všímá si, že Ježíš ženy nemarginalizoval tak, jako se to v tehdejší společnosti běžně dělo. Staly se součástí jeho vykupitelského poslání: pomáhaly mu, následovaly ho, vytrvaly s ním „věrně až do okamžiku smrti, stály u kříže a sledovaly pohřbívání“. Oproti tomu: „Dvanáct, z nichž jeden Ježíše zradil, už předtím prchlo.“ Ježíš, který podle něj nevytvořil žádnou patriarchální strukturu, chápal všechny své „svědky a posly“ jako apoštoly, respektive apoštolky. Vedle doložené prvokřesťanské služby diákonek a také vdov se zvlášť v bohatších kruzích římských občanů samy ženy nepovažovaly za méněcenné. Tím spíš křesťanky obrácené z židovství a pohanství, které ve svém jinak „občansky“ bezprávném postavení mohly právě v církvi prožívat svou víru, důstojnost, duchovní dary, schopnosti, originalitu a svou službu Bohu a druhým. Ve chvíli, kdy se křesťanství stalo státním náboženstvím a rozprostřelo se do struktur profánní společnosti, staly se ženy podle Künga „poraženými“. Jejich usilování o to, aby jim v církvi náležela, tak jak byly zřejmě zvyklé, plnější role než jen pasivních posluchaček a divaček, se brzy stalo synonymem „nepravověrnosti“, a dokonce „kacířství“. V pojetí celibátu jako nejlepšího možného pozemského stavu věřícího křesťana začalo docházet k degradaci a vulgarizaci sexuálního a intimního života a z těla (tělesnosti) se v příkrém dualitním chápání člověka duch vs. tělo stalo téma číslo jedna. Ve známé modlitební formuli „tělo, svět, ďábla přemáhám“ je řečeno vše. Světem, jenž je slzavým údolím plným bolesti a hříchu, je třeba co nejrychleji proběhnout bez poskvrnění, na němž „mají“ největší vinu právě ženy. Jejich promiskuita a chtíč prý odvádějí zbožné a vážené muže od práce pro blaho společnosti a církve. Tento motiv přetrval až do pozdní doby takzvané manualistické morální teologie konce 19. století a někde ho lze nalézt dodnes. Do částečného zapomnění ho odkázala nejen moderní teologická věda, ale rovněž i další příbuzné obory: psychologie, psychiatrie, sexuologie, sociologie a kulturní a sociální antropologie. Řečeno s Küngem v reflexi teologie Tomáše Akvinského, který jinak stál za odvážnou demytizací strachu z těla a sexuality: „Muž se považuje za vzorové pohlaví, podstata a role ženy se odvozuje od něj.“ Toto paradigma je, jak doufá autor, již minulostí.

Hans Küng rozvažuje i nad reformačními a zvláště Lutherovými teologickými impulsy, které nevedly k okamžitému, nýbrž k postupnému ozdravění pohledu na ženu. Místo celibátního a klášterního ideálu vyzdvihuje manželství a místo mariánského kultu světský ideál ženství, známý z trubadúrské kultury a renesance. Za vůbec nejděsivější období, v němž docházelo k neuvěřitelným krutostem páchaným převážně na ženách, považuje středověký hon na čarodějnice. Za základní motivy těchto sadistických činů pokládá hlavně: patriarchální strach z žen, nepřátelský postoj vzdělaných lékařů vůči lidovému léčitelství a porodním bábám, hledání obětního beránka v „souvislosti s impotencí a neplodností, nemocemi, smrtí, ale i neúrodou a katastrofami“, sexuálně fixované fantazie celibátních církevních inkvizitorů či tzv. konfesionalizaci, tj. dokonalou disciplínu myšlení a jednání u mužů, laiků a duchovních, a tím spíše u žen.

Špatné a dobré spaní
Zlepšující se postavení ženy v moderně a postmoderně podle něj úzce souvisí s dynamickou proměnou světa, kultury, umění, vědy, průmyslu a možností svobodného pohybu. Emancipační hnutí a rozvoj věd šly ruku v ruce s pokroky protestantsky orientovaných církví, na jejichž ekumenickém a otevřeném půdorysu vznikaly nesčetné evangelické svazy žen, zabývající se zvláště sociální problematikou a účinnou pomocí potřebným. Nebyl by to Hans Küng, kdyby v závěru knihy nepoložil sobě, čtenářům i církvím kritické otázky včetně formulace konkrétních reformních cílů. Podle švýcarského teologa není snadné rozhodnout, zda se dnes, v 21. století, „máme těšit z úspěchu, nebo si zoufat nad neúspěchem“. Küng, kterému je dodnes znemožněno vyučovat na katolických teologických fakultách, na nichž je třeba k výuce souhlas ordináře, tzv. venia docendi, doufá i v tomto tématu „navzdory vší beznaději“. Ví, že „pokud by měl čtvrt století čekat jen na to, než procitne hierarchie, určitě by žádnou zásadní změnu nezažil“, a to ani on, ani „některé blízké ženy a muži“. Svoji naději vyjadřuje jinak u něj neobvykle ostrými slovy: „Pokračujeme dál, církev žije ‚zespoda‘ a ti ‚nahoře‘ prohrají svůj boj proti rovnoprávnosti žen dříve nebo později, stejně jako ho prohráli proti ‚čarodějnicím‘ nebo proti demokracii a lidským právům.“ „O to se,“ doufá, „postarají ženy samy.“

Staronová kniha tübingenského teologa nepochybně způsobí špatné spaní těm, pro které je žena jen slabší polovinou člověka, vynikající v ideálním případě svou krásou, mateřskými city a empatií. Šok hrozí i těm, pro něž je žena, ať už jejich vlastní matka, manželka či sestra, jakýmsi duchovním nepodarkem, který se musí držet mužských nohavic, aby se vůbec mohl orientovat ve světě vysokých teologických a filozofických témat. Pro ty, pro které je žena rovnocenným partnerem a kteří se o lepší postavení žen ve společnosti a církvi také zasazují, bude přítomná publikace povzbuzením a nadějí, jednou z civilních výpovědí člověka, který se nikdy nedal okřiknout a vždycky se snažil stát na straně obětních beránků.

Kdyby si čtenář chtěl rozšířit obzory, mohl by při této příležitosti nahlédnout rovněž do knihy českého evangelického teologa, biblisty, religionisty a básníka Milana Balabána, která nese název Jímavé portréty biblických žen: milovnice, trpitelky, bojovnice i kněžky noci (Kalich, 2009) nebo do titulu pravoslavného teologa Pavla Evdokimova Žena a spása světa (Refugium Velehrad-Roma, 2011, přel. Josef Čunek). Může si dohledat i veřejně dostupné Balabánovy přednášky o biblických ženách anebo si přečíst některou z ikonických knih feministické teologie, například od amerických autorek Mary Daly či Rosemary Radford Ruether.

 

Na podobné téma:
Caitlin Moranová
: Jak být ženou

 

© Zdeněk A. Eminger

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovali 4 čtenáři.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.