Florian, Matei

Florian, Matei

rozhovor beletrie zahraniční

Cexina Catapuxina – záhadně znějící název autorova nejnovějšího románu, ale také kouzelné zaklínadlo, které člověka přenese do jiného světa. Je to mimo jiné pocta seriálu Arabela, kde stejnou funkci plnil kouzelný prsten, říká rumunský prozaik Matei Florian, který román představil na pražském Světě knihy.

Nemusíme hledat fantastický svět nikde daleko, máme ho ve své hlavě
Rozhovor s rumunským spisovatelem Mateiem Florianem

iLiteratura.cz: Určitě nejsem první, kdo se tě na to ptá, ale co znamená ten tajemný název tvého posledního románu Cexina Catapuxina?
Matei Florian: Na tuhle otázku už jsem opravdu odpovídal mockrát a pokaždé jinak. Ten název se dá mezi jinými vyložit jako pocta seriálu Arabela, kde hrál velkou roli kouzelný prsten, s jehož pomocí se dalo dostat do jiného světa. Cexina Catapuxina je taky takové kouzelné zaklínadlo, které člověka přenese do jiného světa.

iLiteratura.cz: Naše generace už je znuděná trolly a jinou importovanou mytologií a naopak má tendenci vytvářet si svou vlastní, je to tak?
Matei Florian: Na to odpovím příběhem. Můj dobrý kamarád, student psychologie, byl jednou na exkurzi v blázinci. A mimo jiné tam byl spisovatel, který měl tlustou složku se svými rukopisy a pořád něco psal. Když mu do nich doktor nahlédl, zjistil, že na těch tisících stránkách pořád přepisuje jednu báseň: „Bicicleta e bicicletă, cavalerul e cavaler, cavalerul nu iubește bicicletele din cer (Kolo je kolo, jezdec je jezdec, jezdec nemá rád kola na nebi). Tím chci říct, že nemusíme hledat fantastický svět nikde daleko, protože ho máme přímo ve své hlavě.

iLiteratura.cz: Ta báseň zní poněkud surrealisticky a podobný je i tvůj přístup v románu Cexina Catapuxina. Třeba ta historka na začátku, že jsi ten text dostal jako rukopis od neznámého člověka…
Matei Florian: Ano, surrealismus tam je určitě přítomný. Ale zásadní součástí mého románu je láska. A pokud jde o ten nalezený rukopis, tak já věřím v život postav za knihami. My o nich sice píšeme, ale ony si kdesi žijí nezávisle na nás. A čekají, až se k nim přiblížíme, až je objevíme.

iLiteratura.cz: Podobný přístup k postavám měl i Dumitru Țepeneag v románu Hotel Europa nebo Milan Kundera v některých svých prózách. Inspiroval ses u nich, nebo je to tvůj vlastní koncept?
Matei Florian: Já bych rád psal podle plánu, ale to se mi většinou nedaří. Když jsem psal svůj předchozí román Și Hams și Regrețel, měl jsem nějakou představu, začal jsem psát, ale nebyl jsem s tím textem spokojený. Zato mě každé ráno někdo zdravil „dobré ráno“, i když jsem byl v bytě sám. Tak mi začalo vrtat hlavou, kdo to mluví, komu to říká, a díky tomu se mi otevřela cesta k románu. Představil jsem si, že to říká muž a zdraví ženu, která tam není. A tak jsem začal přemýšlet, kde je a co se s ní stalo. Nakonec jsou v tom románu i trpaslíci, o kterých jsem chtěl psát původně.

iLiteratura.cz: S těmi postavami mi to připomnělo i povídku Kurta Vonneguta Tanasféra, kde Vonnegut také psal o hlasech, které někde plují a vstupují spisovateli do hlavy. A podobně psal i Goethe o tom, že vyvolencům bohů se dostává všeho ve vrchovaté míře, radosti i smutku.
Matei Florian: Radost a smutek jsou při psaní dvě základní emoce. Bez nich se psát nedá a ani by to psaní nemělo smysl. Když se člověk do knihy ponoří, tak se s nimi neustále potýká.

iLiteratura.cz: Kvůli svému poslednímu románu sis vzal rok volno a jenom psal; jaké to je, se s ním pak rozloučit?
Matei Florian: Když píšu, nemůžu dělat nic jiného ani chodit do práce, jsem prostě tou knihou posedlý. Obdivuju spisovatele, kteří dokáží psát a přitom normálně pracovat. Mně to nejde. Když pak kniha vyjde, tak jí vlastně dám sbohem, vypravím jí pohřeb. Nebo jí spíš v duchu řeknu, je ti osmnáct, jsi dospělá, musíš se vydat do světa. A předám ji do rukou neznámých čtenářů. A pak už o ní jednom mluvím jako o objektu, který se mě netýká.

iLiteratura.cz: Před lety jsi napsal román Băiuțeii (Kluci z ulice Băiuț) se svým bratrem Filipem o vašem dětství. Jak se vám spolu psalo?
Matei Florian: V prvé řadě musím říct, že jsem to psal především s láskou. Měl jsem to štěstí, že to byl můj knižní debut. Takže jsem neměl žádná očekávání. Tu knihu jsme začali psát, protože jsme ji chtěli napsat. Vydání nebylo to hlavní. A postupně se ty příběhy mezi sebou samy poskládaly.

iLiteratura.cz: Ale tvoje další knihy jsou poznamenány spíše surrealismem a se skutečností souvisí jen volně.
Matei Florian: Mé další knihy nejsou úplně zakotveny v realitě, ta není podstatná. Důležitý je pro mě vnitřní příběh, nikoliv konkrétní okolnosti z historie nebo ze skutečného světa. Podstatná je pro mě vertikální podoba postavy, nikoli jejich horizontální bytí, obrazně řečeno.

iLiteratura.cz: Ty i tvůj bratr (Filip Florian) jste oba spisovatelé a zároveň jste prapravnuci velkého rumunského klasika z 19. století Ioana Slavicie. Ovlivnil vás nějak slavný předek?
Matei Florian: Slavici byl doma pořád s námi. Byl to starý, přísný, mohutný pán, který držel v náručí mého dědečka. Zvláštní bylo, že dědeček byl tehdy velmi malý. O Slaviciovi mi máma vyprávěla, že rád chodil s celou rodinou po horách. To máme po něm. A že k psaní potřeboval co nejvíc klidu. I to máme po něm. Jinak mi o něm máma hodně povídala, a díky těm příběhům už nepůsobil tak přísně, i když ať jsem se na něj díval, jak chtěl, zůstávali on i dědeček pořád stejní. Slavici – zachmuřený, vážný stařec a dědeček – vyděšené dítě. Ale to už je asi osud fotografií: že se příliš nemění, i když se na ně člověk dívá sebevíc. A věřte mi, nebylo by dne, kdy bych se na tu fotografii nepodíval. Učebnice rumunštiny a jiné literární práce se mi později pokusily změnit můj pohled na prapradědečka. Sláva Bohu se jim to nepodařilo.

 

© Jarmila Horáková, Simona Vasilache
foto © Mircea Struţeanu

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 952x

Inzerce
Inzerce