Stavarič, Michael: Dny ohňů, dny spálenišť, dny popela

Stavarič, Michael
Dny ohňů, dny spálenišť, dny popela

ukázka beletrie zahraniční

Jednou ročně se lidé z osady sešikovali před domy, většinou žili v mém sousedství; s úzkostí jsme přihlíželi, jak pověřený úředník postupuje systematicky dům od domu, shromažďuje odpad a (pečlivě) odklízí nepořádek, všichni se navzájem zmateně a překotně upomínali, aby nezapomněli, co chtějí všechno vyhodit.

Michael Stavarič: Dny ohňů, dny spálenišť, dny popela. Přel. Radka Denemarková, Archa, Zlín, 2016, 188 s.

 

I. ZLÍ

Jednou ročně se lidé z osady sešikovali před domy, většinou žili v mém sousedství; s úzkostí jsme přihlíželi, jak pověřený úředník postupuje systematicky dům od domu, shromažďuje odpad a (pečlivě) odklízí nepořádek, všichni se navzájem zmateně a překotně upomínali, aby nezapomněli, co chtějí všechno vyhodit. Žili jsme v chudém, ale přívětivém kraji, vtěsnáni mezi ploty a hustou zeleň; všechno jsem tu důvěrně znal, i místní kosy jsem od sebe dokázal rozeznat, uměl jsem pojmenovat snad všechny ptáky, kteří k nám přiletěli. Jako by jim někdo vypálil cejch; už z dálky jsem rozeznával vypouklé iniciály (jako na pastvinách cejchy v kůži krav a telat), záhadné zkratky: „PU“ (jako pushapky), „EH“ (jako Ecce Homo), „KF“ (jako Fond k odstranění katastrof ), nebo tak nějak, písmena skrývala tajemství, zamlčovala pravdu, kterou bylo teprve nutné dešifrovat.

Jednou ročně mizel z domů nepořádek, který všichni tak rádi hromadí po všech koutech a sklepeních, a strýček nás důrazně varoval... hlavně nic nepřehlédněte! Nezapomeňte vyhodit věci, které můžete s lehkým srdcem postrádat a které se stejně rychle poničí, všechno se uskladní jinde, úřady to už zařídí, k čemu jinému jsou dobré. Jednou ročně jsme vyklízeli domy a vláčeli se s harampádím na zahradu. Co si počneme s věcmi, které úřady nezabaví nebo které odmítnou odklidit, byl náš problém... Popadli jsme zápalky a podpalovače a dokonali, co dokonáno být mělo. Strýček (očividně pyšný) mluvil o spálených a popelečních dnech jako o Dnech ohňů, spálenišť a popela. A tak si všichni sousedé v ulici vzali ze strýčka příklad, spálili noviny i kusy starého nábytku, zahradní odpad i zbytky jídel, matrace i gumové věci, péči plamenů přenechali i své oblíbené, dávno obnošené oblečení.

Později se dokonce mluvilo o obyčeji, tradici a zvyku; od té doby se každý první podzimní den konaly Dny ohňů, spálenišť a popela, celé sídliště bylo už od časného rána na nohou, a když slunce zapadalo, naše minulost (věci k nepotřebě) zmizela v plamenech. Ohně se lavinovitě šířily a plazily ulicemi a uličkami jako dlouhé ohnivé jazyky a v jejich světle jsem viděl sousedy, vzdálené příbuzné a známé, všeobecně vřelou náladu a vzájemnou horoucí náklonnost.

Dny ohňů, spálenišť a popela je to nejlepší, co naše sídliště kdy potkalo, tvrdil strýček, očividně hrdý původce celé té ohnivé podívané, která měla praktické využití. Co oheň vyplivl, čím opovrhl a pohrdal, jako byly kovové součástky, kamenina a podobně, to jsme na zahradě zakopali, hned vedle grilů a ohnišť. Pro svou vlastní minulost vykopali sídlištní lidé s téměř nábožným zápalem jámy a hroby a v nich přistály rošty matrací i kachlová kamna, části motorů i sekačky, mikrovlnné trouby i žehličky, prostě všechno, po čem srdce už nedychtila a neprahla.

Během prvních Dnů ohňů, spálenišť a popela jsem spálil i stará plyšová zvířátka, hračky, ke kterým jsem se v dětství rád tulil, ale teď upadly v nemilost, vysloužilé relikty dětství, které se vzdalovalo a vyhasínalo, někdy namáhavě a klopotně, někdy radostně a šťastně, moc dobře se na to pamatuju. Krmil jsem plameny hračkami, shořely jedna za druhou, látkoví ušáci a kočičky, dráčkové a plyšoví medvídci; neušetřil a nezachránil jsem žádnou hračku. Tělíčka sebou zvláštně (a viditelně) mlela a škubala, než je navěky pohltily plameny, vyčítavě se na mě podívala hnědýma a zelenýma a černýma knoflíkově jiskřivýma očima, hračky, které se mnou kdysi žily a které upadly v zapomnění, hračky, které pomalu uhelnatěly a měnily se v popel. Zbavit se plyšáků není snadné, to přes srdce nepřenese lehce ani většina dospělých, pravil strýček a nutil mě, abych si všechno ještě jednou a opravdu důkladně promyslel, dobrá, zbavíš se jednoho světa, přitom ani nevíš, jestli dosáhneš na ten další... A už vůbec nemáš jistotu, jestli v novém světě obstojíš a najdeš oporu!

Často mi opakoval, že nové časy nenahradily ty staré, že dřív bylo všechno lepší, protože lidi poháněla palčivá touha něco změnit, něco velkého dokázat, měli své velké vize a sny, měli smysl pro čest, nebyli tak nenasytní a zkažení jako sousedé, pravil strýček a ukázal k úpatí nejbližšího kopce, kde stála vila (pamatoval jsem si ji spíš jako zříceninu a barabiznu na spadnutí)... Tam, kde končí naše sídliště, žijí zlí lidé (a taky bohatí, ne?), pravil. Rozdmýchávají vášně a podněcují zlořád, nemají kousek cti v těle. Aby strýček dodal svým slovům náležitou váhu, pohrozil pěstí a zaklel.

Brzy se na všechno zapomnělo, protože i zlojedi (bohatí) dodržovali naše tradice; na dvorcích a předzahrádkách naskládali do vysokých hranic, pagod a pyramid dřevo, zapálili táborové ohně a staré harampádí přenechali plamenům. Pochopitelně se odpad bohatších sousedů podstatně lišil od našich krámů a obsahoval dokonce i věci, které se ještě daly skvěle použít; zlí spálili i zachovalé a kvalitní předměty, které by se nám hodily; kvůli tomu jsme jimi opovrhovali, což byl ovšem taky jediný způsob, jak dát najevo náš nesouhlas a vztek.

Jednou ročně se před domy bohatších rodin kupil pořádný binec a ozýval se rambajz, úředníci místní správy i sousedé i obchodní cestující z široka daleka i celé sídliště, všichni byli od časného rána na nohou a zaníceně se hádali o nejlepší kousky marnotratně odložených věcí, pořád ještě pěkných a zachovalých, které patřily do zkaženého (co když zdravějšího?) světa zbohatlíků. Tehdy jsme raději do naší přítomnosti vpustili i jejich načančanou a zkaženou minulost, než abychom zůstali bez budoucnosti a naděje na lepší a bezstarostnější časy.

Movití sousedé si to neuvědomovali, dodržovali naše zvyky a tradice a přátelsky nás zdravili, ale my jsme je nenáviděli a nevynechali jsme jedinou příležitost, abychom jim to dali najevo. Někdy jsme jim naschvál uhasili ohně a vysklili okna, jen co se k nám otočili zády, zmlátili jsme jejich děti a zpustošili láskyplně opečovávané zahrádky, ale pokaždé jsme to narafičili chytře, aby to vypadalo, že obětí jsme my, házeli jsme po sobě fialky a zároveň jsme pošlapali tulipány a karafiáty ve vlastních zahrádkách. I my jsme si chtěli postěžovat na utrpěnou škodu a hádali se, že ta naše je větší a že my jsme rozhodně ta lepší čtvrť... My děti jsme opravdu věřily, že takhle to na světě chodí.

Celý text ukázky ve formátu pdf

Ukázka německého textu na stránkách nakladatelství C. H. Beck

Překlad © Radka Denemarková
ukázka z knihy Dny ohňů, dny spálenišť, dny popela
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Archa Zlín

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 986x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce